Mlle

Dokument, který je Jana Blažeje Aichela Santiniho skutečně hoden. K jeho realizaci byli přizváni odborníci, komentátoři jsou z nejpovolanějších (Vlnas, Macek, Biegel). Režisér Hájek je expert na svém místě. Citlivé detailní i aerozáběry odhaluji působnost Santiniho díla v celé jeho šíři. Při setkání tváří tvář s mocností Santiniho až transcendentálního nadání jsem vždy hluboce zasažena a pohnuta. Jestli je na světě něco uměním, je to právě jeho dílo. A stejně se dojímám i zde – děkuji za krásné zprostředkování. Jak o Santinim trefně na konci představení jeho díla i toho mála, co víme o jeho životě, poznamenává Vít Vlnas: „Je to architekt, který se vymkl stylové vázanosti své doby, protože u něj už čas ani prostor nehrají roli, která obecně svazuje umělecká díla. On se skutečně vymkl řádu a zákonitostem, překonal tento koloběh a vytvořil něco, čím překonal sám čas. A to se podařilo opravdu jen velmi význnamným tvůrcům v dějinách umění.“ Někdo by se měl konečně vydat do Itálie a objevit tam Aichelovy projekty z jeho cest „za Borrominim“. Mohly být něčím, co mu pomohlo otevřít dveře u českých a moravských objednavatelů. Byť na počátku jeho umělecké dráhy pomohla asi i „protekce“ přes známé rodičů – jeho kmotrem byl přece samotný Lurago – nevěřím tomu, že na svých cestách nic neskicoval. Potěšilo mě, že dokument představil i Santiniho hospodářské a „druhotné“ stavby, byť jen okrajově. Přála bych si, aby jejich unikátnosti bylo věnováno mnohem víc pozornosti. Je skandální, když se k Santiniho stavbám staří a noví majitelé chovají stejně, jako tomu bylo a je v případě zámku v Lázních Bělohrad, který zde byl také představen. Ten dlouho plesnivěl, využívaný coby skladiště a útulek pro místní bezdomovce. Posléze v něm byla započata rekonstrukce, která ale probíhá spíše akademicky a podoba zchátralého zámku se zatím nijak nemění. V plánu je zřídit zde restauraci (!!!) s kavárnou a domovem důchodců, což považuji za krajně nevhodný způsob využití. Město by svým seniorům mělo postavit novou budovu. Výjimečnou architekturu není možné architektonicky přizpůsobovat praktickým nárokům, které domova pro seniory nezbytně vyžadují (o devastaci restauracemi ani nemluvě). Stav zámku v Lázních Bělohrad je prototypem neschopnosti památkové péče v Čechách a olbřímí ostudou města Lázně Bělohrad.

Necitlivá, zamilovaná, zahleděná do sebe a nemocná. Taková je hlavní hrdinka, která si libuje v pokrytectví a pózách. Svou náturu ovšem maskuje v kurzech herectví. Je v nich obklopena spolužačkami, které mají (asi pro zvýšení efektu stylizovaných rádobybohémek) všechny mastné vlasy. Její herectví ovšem v lekcích nekončí. Výprava je podivná. Babička by měla v roce 1940 přestávat kouřit (?), rodina z nějakého zvláštního důvodu obědvá i večeří v kuchyni namísto v jídelně, matrace, na které dívka spí, je měkká a pružná, jako by to vše bylo z 21. století. Zuby všech září jako po bělidlech. Také babičky se chovají jako pubescentky z posledních pár dekád. O kole ani nemluvě. Jakoby režisérem byl hodně mladý člověk, který si neláme hlavu s dobovými reáliemi. Což tak ale překvapivě není. Vystupování i dialogy jsou afektované, pozérské, výraz je přepjatý. Na vině je často jen Rebecca Marder, zvládne se ale pitvořit za všechny. Přestože Francouzi k expresivnímu hypokritismu častěji inklinují, na mě je to příliš. Děj vyznívá do prázdna a rozladěné vrzání v závěru už je jen znamení, že je – hurá – konec :)

Kalmarská unie. Pro mě poněkud méně probádaná část historie, takže jsem si ráda rozšířila obzory o příběh falešného krále Olafa i to, co mu předcházelo. Ve skutečnosti to byl saský selský synek a jeho matka se prý také jmenovala Margareta, královna to ale nebyla ;) Nevím už ani, kolik je to let, co jsem viděla takto kvalitně natočený historický snímek. A nevím také, co bych tu pochválila víc. Zda uhrančivě střízlivou výpravu, která se neutápí v jalových efektech, náhražkách a maskování nedostatků nedotaženou AI, nebo důraz na naprosto fenomenální a brilantní herectví všech, ovšem v čele samozřejmě s neuvěřitelně silným výrazem Trine Dyrholm. Díky bohu nejde o žádnou fantasy, ale pouze o alternativní historii drobného časového úseku v době vlády jedné šikovné, mocné a především zcela skutečné panovnice, vsazenou do historických reálií. V dějové linii ožívá bezútěšná Sofiina volba konfrontovaná se zájmy celku i reálnými možnostmi světa. Kulisy životního prostoru aktérů jsou netradičně realistické, což prohlubuje dojem uvěřitelnosti a do příběhu silně vtahuje.

Na film jsem se těšila, o to víc mě zklamal. Doufala jsem ve filmovou událost, která vnese do kulturní debaty kontroverzi střetu náboženského a sekulárního života. Nestalo se. Před shlédnutím jsem chtěla rámcově vědět, do čeho jdu. Našla jsem jedinou recenzi na Kinoboxu, která se, poněkud překvapivě, soustředila jen na formu. Psychologickému nebo společenskému přesahu myšlenek se nevěnovala. A není divu. Není totiž čemu se věnovat. S recenzí – https://www.kinobox.cz/clanky/recenze/30193-zmateni-pohani-si-pletou-film-a-divadlo-ceske-drama-se-zcela-topi-v-ukrajinske-kulture – mi nezbývá, než se plně ztotožnit. Film je skutečně v první řadě velice špatný z filmařského, řemeslného hlediska, a to předjímá jeho absurdní křečovitost. Teprve po patnácti minutách v sále mě napadlo, že příčinu toho, proč na sebe všechny postavy tak agresivně křičí, je třeba hledat v nedokonalém převodu dramatu do filmové podoby. Aha, film je nezávislý, neměli peníze na scénář, blesklo mi hlavou. Rozhodla jsem se být tolerantní a exaltované výkřiky i spousty slov navíc vnímat shovívavěji. Jaké bylo mé překvapení, když se v závěrečných titulcích ukázalo, že scénář existoval – ujala se ho paní režisérka. Určitě to neměla dělat. Psát scénář je umění a vyžaduje předpoklady pro takovou profesi. Patří mezi ně i schopnost odlišit, co má být řečeno, od toho, co sděluje dostatečně záběr, situace nebo atmosféra. Na rozdíl od jeviště, kde nezurčí moře, nezakoukáme se do horizontu, do tváří herců vidíme jen málo a k událostem na pódiu potřebujeme vždy něco na způsob „popisky“, ve filmu není nutné vše verbalizovat. Režisérka a scénáristka se ale rozhodla pro polopatický film. Jako by jeho diváci byli zkrátka úplně blbí a potřebovali vše explicitně vysvětlit a paní režisérka aby si mohla být jistá, že nám ta – povětšinou přitom elementární a povrchní – myšlenka neunikne. Tímto algoritmem film živě připomíná ruské válečné filmy, které jsme jako děti povinně navštěvovali v době nedávno minulé: jejich syžet byl prostý a vykalkulovaný k jakési dětinské patetičnosti. Každý tu měl striktně vymezenou roli černobílé karikatury. Pro dítě snadno pochopitelné. Tento ruský nekomplikovaný patos okopírovala Olga Dabrowská dokonale. Byl to však její záměr? A pokud ano, čemu měl sloužit? Bez znalosti předlohy není možné zjistit, zda se tato základní nit vynořila už v divadle Anny Jablonské a jde na vrub ruské (ukrajinské, východní) duše – jak naznačuje zmíněná recenze na Kinoboxu – anebo je uměleckým jazykem paní režisérky. Výsledkem je bohužel triviální infantilní kýč. Jako děti jsme se v ruských filmech nemuseli ničeho bát. Vždy se tu vysvobodilo nějaké dítě nebo stařenka, statečný hrdina porazil ty zlé, otloukánek zachránil celou artilérii, teenager byl silnější než horda nepřátelských vojáků, dokonce si matně vybavuji film ve stylu komisaře Rexe, jehož hrdina byl krásný vlčák, jenž padl za ruské vítězství (v závěrečných titulcích nás tvůrci ubezpečili, že při natáčení nedošlo k zabití žádného zvířete ;) ). Rusové to s city dětí uměli (a stále umějí). Ale patří ke složité problematice rodiny, v níž jsou všichni v úzkých, školometská naivita, která rozděluje dobro a zlo podle dětského klíče? Vnímají snad takto svět na Ukrajině? A to už se pomalu blížíme k druhému problému filmu – jeho sdělení. Jaké vlastně mělo být? Nezbývá než hádat. SPOILERY: Můžeme dramatičku nebo režisérku podezírat z toho, že z pokusu o sebevraždu dcery (Tereza Slánská) obviňuje rodiče? Nebo snad babičku? Co nám jejich prožíváním chtějí autorky sdělit? Mají všechny scény jiný smysl než rodinnou konstelaci, která bohapustě a prvoplánově obviňuje? Teoreticky by tu bylo možné pracovat s motivem kontrastu magie, pověry a víry: rodinný přítel a opravář Bocman (Josef Polášek) vlastní africkou rituální masku, s níž prožil transcendentální zkušenost při magickém rituálu. Je možné, že tato zkušenost do jeho života vnesla negativní pobídku, anebo se ke slovu přihlásila transpozice sugesce, se kterou šamani (v Čechách tuto část jejich práce suplují regresní terapeuti) dokáží chytře pracovat. Je to pověra, anebo magie? Takové téma je ale sofistikované a náročné a není možné ho vtělit do filmu, v němž je celý viditelný i neviditelný svět zjednodušen na prostá klišé. Jasnější je archetyp babičky Natálie, která v životě udělá velkou chybu: namísto toho, aby svůj hřích odčinila celoživotní starostí o syna, opustí ho. Syn pak přenáší negativa neúplné rodiny, z níž vyšel, do rodiny vlastní. Při destrukci rodiny ale soutěží se specificky ukrajinskou realitou nedozírné míry alkoholismu v kombinaci s nízkou majetností rodin, která ztěžuje podmínky pro život bezpochyby všude, kde se usídlí. Navzdory hromadě rodinných trablů zde trefně glosuje dějovou linku dcery jediná rozzlobená věta tatínka, se kterou se oboří na její lásku v nemocničním pokoji: „Tak to je všechno kvůli tobě, ty hajzle!“ Tak prosté to v pubertě je… A celý ten namáhavý prvoplánový popis rodiny, která nefunguje, přichází rázem vniveč. Snaživě splácaná konstrukce příběhu se rozpouští jako sněhulák, kterého postavili na poušti. A konečně třetí základní výtku mám proti zdejšímu herectví. Nevíme, do jaké míry je hyperbolizovaný afekt hereckých vyjádření vstřícností vůči režisérčinu záměru, výsledek ale vyznívá tak, jako by tu hráli neherci. I 50 % výrazu a naléhavosti by bylo moc. Věty jsou často tak strojené, že se těžkopádně derou i z úst dobrých herců (Polášek, Slánská). S profesionální autoritou odehrávala svůj part snad jen babička Natálie (Lenka Vychodilová). Nepovedený guláš, který ze zajímavých surovin uklohnili pejsek s kočičkou, doplňuje homodiegetická Anna Jablonská. Čeho je moc, toho je příliš. Jednou hvězdou přesto ráda oceňuji skvělou kameru (David Čálek) a „krylovskou“ hudbu – úvodní i závěrečný song (snad z dílny Ivana Achera?) s oslovujícím textem.

Je to docela dobrý seriál. Všichni základní herci (i postavy) jsou tam sympatičtí, vyšeřující netrpí žádnou psychickou poruchou ani se neutápí v depresích, jsou to běžní a inteligentní lidé. O děj i zápletky není nouze, navíc mají logiku. Nechybí ani vtip a humor. Děj nenahrazuje vyprázdněná „atmosféra“, která by zabíjela čas na úkor kvality snímku, tvůrci nás nenutí potápět se v palčivých detailech soukromého života aktérů ani v hlubinách nesmyslně přepálené, „atmosférické“ postprodukce zahalené do černa a siva. Pár dílů není tak povedených, ale jinak musím vysmeknout scénáristům poklonu za detaily vražd domyšlených realisticky do posledního detailu, včetně medicínských a fyzikálních možností. Tím spíš, kolik má ten seriál už sérií a dílů…

Sympatický způsob satiry, která si bere na mušku přízemnost a někdy až nebetyčnou indolenci a nechápavost obyvatel drobné, kdysi rybářské osady na britském pobřeží. Místní doktor, který sem nezapadne ani trošku, s nimi má stálé starosti. Žije zde s půvabnou, vstřícnou a empatickou, ale přesto notně maloměstskou paničkou, což do již tak heterogenního prostředí vnáší další příležitosti k rozdílnostem a neshodám. Některé díly i série jsou slabší, seriál jako komplet je trochu „dvakrát opakovaný vtip, který už není vtipem“. I desítka je někdy příliš sladkobolná, ale celkově se vyvedla a umí i pobavit. PS: Je vtipné, jak se doktor všude všeho štítí a nabádá k dezinfekci, když přitom oba doma chodí v botech i do místností, kde se spí. Inu jiný kraj, jiný mrav… ;)

Dokumentární série se relativně zdařila. Přijatelně předestřela zásadní zlomy v privátním vývoji britského panovnického rodu v posledních staletích a dekádách a s tím související veřejné mínění, které se do nemalé míry podílí na jejich percepci. Z časového shrnutí hezky vyplynulo, že v každé generaci je vlastně jeden z potomků problematický a nespolehlivý a jeden naopak vysněným, nejen královským příkladem. Nahlédli jsme krátce i do příbuzenských vztahů s carem Mikulášem II, kde jsme se sice nedozvěděli nic nového, ale mohli jsme shlédnout kvalitně kolorované dobové snímky. Překvapilo mě snad jen to, že po tom hnoji, kterým zde producentky protáhly téměř každého, nepadla ani zmínka o Harryho eskapádách v armádě i na večírcích, které si rozhodně nic nezadají s politickou orientací krále Edwarda… Ale ty komentáře! Zajímalo by mě, jakou kompetenci a aprobaci mají ony dvě prazvláštní ženy, které se cítí oprávněny komentovat dění v královské rodině svým subjektivním viděním. Jsem asi ze staré školy, ale kromě toho, že jako divák chci, aby dané téma bylo v rukou povolaných – což tu splněno nebylo – mám pocit, že frontend by měl vždy být zastoupen osobou se sympatickým vzezřením, vzbuzující pozitivní pocity a přátelskost. Považuji to při veřejném kontaktu (public relation) za důležitý základ. Je logické, že zrovna tyto ženy nemohou mít smysl pro to, co to znamená narodit se v královské rodině, být si vědom toho, co to znamená, tento závazek dobrovolně přijmout a rozvíjet a pracovat také proto na svých povahových vlastnostech s větším nasazením a zodpovědností než běžný občan. Podle toho, co a jak s notnou porcí záště, odtažitosti a s o to menší porcí empatie komentují, mám za to, že pracují jako bulvární žurnalistky, a to je vzhledem k námětu ještě nevhodnější.

Těžko říct, zda je trapnější Němcové románové citové vydírání poplatné době – který bohužel lid vezdejší stále kvůli komunistům považuje za dokumentaci reálného stavu – se vším tím ryze černo-bílým popisem, v němž ja každá postava jen karikaturou určité, do extrému vyvedené povahy – jak už měla Němcová ve zvyku – anebo provedení, s nímž se do vyobrazení těchto karikatur prorežimní herci pustili až s patologickou zaujatostí. Ale že „lidé byli určeni k obrazu Božímu, ne psi“, rovněž jako „nenajdete klidu, dokud neodpustíte“, to je pregnantní ;)

Film, kterému toho mnoho chybí a leccos naopak přebývá. Není důvod, aby se tu objevoval Lars nahý. K několika zcela otevřeným souložím důvod taky sotva najít. A důvod není ani k setrvalému pláči dospělého muže. Pláče měsíce, podporován začasto alkoholem… Navzdory slzám filmu ovšem chybí emoce. Chybí i směřování, životnost a náboj. Chybí i objasnění příčin, proč je hotový vysokoškolák vyrůstající odmalička v prostředí NDR na počátku své „zpravodajské“ dráhy tak podivuhodně naivní. Vše plyne v jakémsi úhledném středu vodováhy, jako by měla loď za úkol dopravit diváka z břehu na břeh, aniž by se rozhoupala tak, že by ho ošplouchla jen malá vlnka. Příběh Wernera Teskeho, jímž se film údajně inspiroval, je z úplně jiné planety. Byl to kapitán Stasi, přesvědčený komunista / převlékač kabátů, který po osmi letech práce pro Stasi ukradl zpravodajské dokumenty, aby je vytěžil za hranicemi, kam s nimi hodlal zmizet za lepším. Těžko říct, proč byl ve filmu připomínán naivním slabochem bez výrazu, kterému jakoby neustále někde lítaly včely a který se vlastně ničím neprovinil…

Excelentní forma. Z deníků berlínských občanů různých sociálních skupin, politických přesvědčení i povah vystupuje mnohavrstevné svědectví složité předválečné doby. Ze záběrů nic netušících Němců, ze zápisků plných trivialit i všedních starostí, z kyselých tváří posmutnělých rozčarováním a vyčerpáním ze zlatých dvacátých, kdy se žilo na max, ale nikomu to nic nepřineslo, i z ulic plných SA mašírů, ze všeho toho děsivě mrazí. Podobně jako ze známého knižního svědectví Sebastiana Haffnera, jednoho z emigrantů z předválečného Německa (Příběh jednoho Němece). Z obou materiálů je zjevné, že Německo stálo na rozcestí, na kterém strach z rudého teroru vehnal i středové umírněnce neprozíravě přímo do Hitlerovy náruče. Ještě snad týž rok jich spousta poznala, že dopustili průšvih. Ale už nebylo moudré to přiznat. Zatímco Haffnerovo svědectví je osobní a motivované od začátku ostrým světonázorem, z dokumentu vyvstává doba plastičtěji a dramatičtěji. Blahobyt maloměšťáků, které ani majetek ve šlechtice nepromění, křiklavě kontrastuje se zástupy přehlížených chudých v nevytápěných, plesnivých bytech. Bezcitný individualismus slavil svůj hedónistický trumf. V předcházejícím desetiletí přinesl uvolnění morálky do extrémů. Sexuální perverze i střílení na ulicích byly tak běžné, že je nikdo nepovažoval za nepatřičné. Jako logický důsledek přišla totalita. Obrat o 180 stupňů, vstříc oddanému kolektivismu a zaprodání vlastní duše. Hlavně to všechno napravit! ;) Goebbels, který si hraje na Hitlera, a Hitler, který si hraje na Mussoliniho, i když si drží ruku na poklopci. V nově nabyté roli působí nejistě a jako slon v porcelánu. Za několik měsíců se na svém tučném výsluní stihne notně zakulatit. Stále bez pervitinu, s nímž později získává sebedůvěru a ztrácí poslední zbytky rozumu. Jedna velká hnědá fraška, která předstírá, že zachraňuje svět a dopřává Němcům konečně to, po čem touží. Masy nerozhodných, ochotných přiklonit se na jakoukoliv stranu, na kterou bude třeba. A co když to bude opravdu lepší? Po Židech nikomu nic není… Záběry šťastných středostavovských rodinek připomínají paradoxně adoraci konzumu v pozdějších sedmdesátkách. Kolektivistické hry, ve kterých je jeden za všechny a nikdo za jednoho. Zabití stovek jiných, ale mediální pláč nad zabitím dvou vlastních. Adorace blond vlasů, které mají v Německu jen Prušáci. Nebetyčná prostota ve tvářích mávajících. Hlupáci a příštipkáři těšící se konečně na příležitost – ve světě, kde nerozhodují schopnosti, ale rasa a správný názor. Podvody těch, kdo se ničeho neštítí. Sebevraždy jiných, pro které svět nemá budoucnost. Kdo by to čekal, že si tuto zkušenost neprožijeme proto, abychom ji zanechali za sebou, ale proto, abychom ji v nových dobových kulisách křísili za sto let znovu… „Nikdo, s kým jsem mluvil, nevěřil tomu, že by se toho žhářství dopustili komunisté.“ Oba dva díly jsou mistrně namixované. Jsou napínavé, i když už víme, jak to celé dopadlo.