Mlle

Přepálený, rozkouskovaný příběh. Sám o sobě by mohl být dobrým námětem z černé kroniky, ale způsob, jakým ho pojala režie, mu odnímá veškeré napětí, drajv, návaznost i logiku. Všechny díly jsem si pustila jen proto, že jsem byla zvědavá na rozuzlení, ale stálo mě to dost přemáhání. Herci jsou sympatičtí, ale nedá se poznat, jestli jsou dobří, protože jejich postavy se seriálem procházejí bez jakéhokoliv výrazu. Z kamenných tváří jen tu a tam ukápne umělá slza. Což je vzhledem k šílenosti hlavní zápletky, jakkoli utopené v civilnosti prostých, ale dlouhých záběrů na to, jak se nikde nic zvláštního neděje, dost cynicky absurdní.

Asi bych nepřišla na to, co na tomhle filmu kdo vidí… Pro mě osobně je to doposud nejzbytečnější a nejdelší reklama na samoopalovací krémy, které navíc zcela viditelně nefungují. Na film je to příliš hloupé. Svou primitivností mi počin připomíná „Don’t look up“. Někde na Instagramu ale nejspíš existuje záhadný Ostrov milců primitivních filmů, kteří v nich pro sebe něco nacházejí…

„Tomu my vědci říkáme terénní výzkum.“ Konečně pohádka, která se na české poměry relativně velmi slušně povedla. Dobro je v ní opravdu dobrem, zlo zlem, postavy nejsou ukřičená budižkničemu, ale sympatičtí a konečně aspoň trochu normální lidé! Tedy včetně Krakonoše, který má sice možná trochu překvapivě i své slabiny, ale umí taky zavčasu připomenout, co že je to v životě důležité. Princezna se jako princezna chová i myslí a taky je jako princezna hezká. Příjemná změna.

S českými pohádkami je to jako s českým prezidentem – jaký pán, takový krám. Kdybychom neměli Stracha, tak jsme s inteligencí, humorem, přirozeností dialogů, krásou princezen a charismatem princů odkázáni na padesát let starou kinematografii. Přiznávám, že jsem tu hloupost poslepovanou z přehrávaných scének, lacině nevkusných pouťových kulis a kostýmů, afektovaných herců a extrémně hloupých textů vydržela jen chvilku. A ještě malý dodatek: malé Valentýně, která roli získala zcela jistě z protekčních důvodů, by měli rodiče a blízké okolí co nejdříve vysvětlit, že tohle herectví opravdu není a pokud chce přesto fungovat jako herečka, rychle ji odvést mezi jiné lidi u filmu, než je tahle podivná parta. Možná to zní vůči dítěti krutě, ale je to pro ni skutečně to nejlepší, co ji kdo může teď poskytnout.

„Taková je doba.“ „Takže kdyby byl komunismus, tak ty budeš estébák?“ Vynikající český film o tom, že osobní problémy jsou důvodem toho, proč se někdo chová jako sráč, ale nejsou omluvou toho, proč se někdo chová jako někdo sráč. ;) A o jedné velmi chytré, ale nepříliš samostatné ženě, která mezi takovými získává zkušenosti a snaží se mezi nimi nejen přežít, ale taky něco žít a cítit. V mnohovrstevnatých dialozích se rodí myšlenky, které vytvářejí vazbu mezi scénami. Záměrná tragikomedie artového podtextu, který se vtipně vepsal snad do každé kulisy (detaily jako březové kmeny u polic nebo vlk na povlečení pobavily ještě víc než televize s křečkem), podtrhuje ironičost dialogů, myšlení i způsobu přežívání hlavních aktérů. Plodková je bezprecedentně výborná, struktura filmu, režie i kamera perfektní.

Je to nudná (ale zároveň dostatečně odporná) hra v mobilu, která se snaží tvářit jako film. Stejně jako ve špatné gamesce je i tady děj nulový, pokud se zrovna nikdo nezabíjí. Stejně jako v gamesce je i tady zabíjení nutné k postupu do další úrovně. A stejně jako ve hře jsou postavy strnule neměnné a být psychopat je cool. Už jen pro tento posledně jmenovaný fakt bych seriál bez rozmýšlení ocenila odpadem. Nefilmový způsob vyprávění téhle patologické virtuality života, kterou asi strašlivě přejeme svým dětem, když jsme k ní – a psychopatům – tak navýsost tolerantní – ovšem ještě exponenciálně odpadovitost seriálu navyšuje. Jaké překvapení, že se na konci zabíjení, utíkání a ježdění do jiných měst, v nichž dochází k dalšímu utíkání a zabíjení, přeměňuje zabíjení z nedostatku lepšího nápadu v psychopaticky lesbickou (kdo by to dnes v kinematografii čekal) přitažlivost dvou žen, které se nedokážou rozhodnout, jestli se chtějí propíchnout kudlou, anebo robertkem. V seriálu nechybí herní propriety jako otřískané zdi věznice, výběr oblečení pro hráčskou postavu i varieta vraždících způsobů, milovníkům ubíjení života virtuálním přebíháním z levelu do levelu se tedy bude seriál zamlouvat.

Bohatostí a rozvinutím námětů předčí pokračování jedničku. Ničím dalším asi ne, zejména uspěchaný všeřešící happy end zařazuje druhý díl do kategorie pouťových cingrlátek. Herci září naplno stejně jako v první části. Millie Bobby Brown je opět mistrem komunikace s divákem. Ovšem druhá část se poněkud nelogicky obrací k ještě mladším divačkám než první. Teenagerská romantika se drží v pozadí a velké množství fantasknem prosáklých „superpowers“ přeměňuje příběh v Popelku od Disneyho. Schopnost zvítězit i v takřka prohraných situacích akcentuje huronské finále s velkým juchuchů. Z reality utíkáme do snového dětského světa, kde je vždy k ruce maminka nebo bráška, který včas pomůže a zažehná vše zlé. Už nám není 16, ale najednou zase 5. Boj se zlem je tu lineární cestou, na jejímž končí se skví jakési, ehm, „konečné řešení“. V životě je to jinak. Tento drobný, ale i pro život zásadní rozdíl integrují do svých příběhů zcela přirozeně původní lidové pohádky a ještě i celkem nedávné fantasy příběhy od autorů jako Otfried Preußler nebo Usrula Le Guin. Jeho absencí se novodobé příběhy stávají plochými, virtuálními, neživotnými až komickými. Navzdory závěrečným titulkům i zdejším komentářům nešlo v případě vzpoury v továrně na zápalky Bryant & May, stejně jako v řadě dalších, o feminismus, ale o boj milionů zneužívaných lidí, kteří se živili tvrdou fyzickou prací v továrnách, kde musely i děti dýchat 14 hodin denně ocelový nebo bavlněný prach a toxické zplodiny (jako v tomto případě bílý fosfor), které způsobovaly smrt před dosažením dospělosti, a živoucí, dlouhodobé utrpení. Není fér směšovat postavy této smutné a už dostatečně zneužité historie se současným mondénním, od reality úplně odtrženým neomarxistickým feminismem. Ještě že ten je v případě Enoly Holmes jen pepřem v pepřence, kterou sice použít můžeme, ale taky ji můžeme s klidem přehlédnout. Což rozhodně doporučuji. Byla by škoda nechat si jím pokazit Enoly celkem svižnou filmovou životní pouť.

Mně se tato rozmarná sága pro teenagerky líbila. Nejde jistě o filmovou esej na téma „metodický individualismus v Schützově pojetí intersubjektivity“ ;), ale Enola je sympaťanda a aspoň to není tak bezduché a přihlouplé, jako některé jiné filmové výpotky cílené na tuto věkovou kategorii :) Millie Bobby Brown vtiskla svou přirozeností Enole osobitost, na kterou se jen tak nezapomíná.

„Záhada“ osudu Boženy Němcové leží především v zapomnění, s nímž většina badatelů i laiků k jejímu životu přistupuje. Zapomínají, že Božena Němcová prožívala svá trápení i radosti na počátku demokratizace – v době stále až do morku kostí prosáklé tím, co bychom dnes nazvali „hoaxy“. „Šlechtický původ“ a jiné zvláštnosti se v rodinách těšily velké oblibě. Zejména v chudých rodinách se tradovaly jako rodinné stříbro. Po dlouhá staletí nemohli lidé zastávat pozice odpovídající jejich schopnostem, ty byly přirozeně rezervované pro šlechtu. Společenské třídy nebyly, navzdory marxistickým mýtům, které přetrvávají v našem vnímání až dodnes, zdaleka tak neprostupné – šlechticem se mohl stát i neurozený sedlák. Na takovou ambici ale většinou chyběl čas i vůle. Moudrost, hrdost a schopnost učit se byly proto zažity a vnímány jako striktně aristokratické dovednosti. A tak musel být každý chytrý čeledín logicky potomkem někoho významného. Talenty, ale i zvláštnosti se vysvětlovaly jiným původem. Snad každá rodina měla nějakého zajímavého strýčka, šlechtice nebo i krále, po němž děti, které se vymykaly, zdědily tu či onu vlastnost. V přecházejících staletích bylo množství levobočků šlechticů úctyhodné, genetické koření šlechtických rodů tak skutečně proniklo do mnoha chalupnických rodin. Božena Němcová vyrůstala v době historismu, kdy lidé pociťovali obzvlášť velké sepětí se svým kulturním dědictvím, nic takového dnes v běžném prožívání nenalézáme, minulost je dnes vnímána převážně negativně. Tehdy to bylo jinak. Na základě zbožných přání vymýšleli lidé přečetné legendy svým rodinám a jak dobře víme, tak také celým národům. Původ bylo cosi nesmírně důležitého a zcela zásadního pro definici člověka i skupiny. Právě v této éře fantazií vyrůstala a tvořila i Božena Němcová. Její odlišná a extravagantní povaha vysloveně sváděla k hypotézám vysvětlujícím její jinakost. Stačí několik nepozorností matrikáře nebo školního zapisovatele a „záhada“ je na světě. Chyby v záznamech ovšem nebyly výjimkou, tím spíš když šlo o nemanželské dítě, tedy dítě, které se narodilo před svatbou teprve později sezdaným rodičům. V takovém případě se záznamy pořizovaly dodatečně, často s větší odstupem, na přesnost se v nich tolik nehledělo (v méně rozvinutých oblastech na světě najdeme i dnes jedince, kteří tvrdí, že se narodili „v roce velké bouřky“ a podobně). Současníky by nejspíš překvapilo, jak velké procento dětí pocházelo právě z těchto svazků. Talentovaná Božena Němcová měla neortodoxní, často nepřátelskou, asociální až narcistní povahu, bylo s ní těžké vyjít, byla také ale obdařena mnohými přednostmi. Není divu, že ona i ostatní hledali důvod, proč tomu tak je. Přitom taková povaha sama stačí na brzké odcizení mezi dítětem a matkou, nezapomínáme-li, že se Němcová narodila v době, kdy se láskou k dětem myslelo něco jiného než dnes (kult dítěte je dominantou posledních desetiletí 20. a prvních desetiletí 21. století, ačkoli má svou histrocikou obdobu v některých tribálních a kočovných společnostech). Na prvním místě stála tehdy snaha o materiální zajištění dítěte vzhledem k jeho schopnostem. Nebylo neobvyké, když byly nadané a prokazatelně inteligentní děti i z úplně chudých rodin, zejména jednalo-li se o prvorozené, posílány do škol, a rozvoji jejich talentů se věnovala obzvláštní péče. Do josefínských reforem studovaly takto disponované děti většinou v jezuitských seminářích, po josefinských reformách bylo vzdělání určené i talentovaným dívkám. Ani péče rodičů o tyto aspekty života Barbory proto nutně nenaznačují nic nestandardního. Na život Boženy Němcové dnes zkrátka hledíme prizmatem a zkušenostmi naší, současné epochy. Zapomínáme, že to není dnes, kdy Barbora roste a střetává se svým budoucím životem. Dokument přináší odpověď na zásadní otázku a genetickým rozborem jednou provždy vyvrací domněnku, že je Božena Němcová příbuznou kněžny Zaháňské. Dokument je dobře vystavený a odehrává se takřka v real-time modu.

Film mě velice příjemně překvapil. Čekala jsem opravdový propadák. Lída Baarová je ale překvapivě kvalitní film se slušnými výkony všech zúčastněných, s adekvátní výpovědní hodnotou a dobře vedeným syžetem od začátku až do tragických konců. Zdejší zpracování všeobecně známých faktů je věrné Baarové výpovědi a zachycuje částečně i sobectví všech v této divné rodině – to jediné mi snad ve filmu chybí – vykreslení reálné situace v rozhádaném, nepřátelském domově, kde psychická a emocionální nestabilita a zaměření na sebe sama vedla k důrazu na kariéru i ke katastrofickému vyústění. Nebyly to okolnosti, ale způsob, jakým je konkrétní lidé konkrétně zpracovali. V jiné rodině by stejné události probíhaly jinak. Herci se jich ve filmu ujali dobře, je to asi nejlepší filmové vystoupení Táni Pauhofové. K Lídě Baarové byli Renč a Hubač poměrně shovívaví.