Goldbeater

Rozmáchlá dokumentární esej o Los Angeles, nejfotografovanějším městě světa, baště americké filmové kultury a místě, jehož rozmanitý kulturní, architektonický a sociální mikrokosmos bohatě vydá na 170-minutový dokument, který ani na chvilku neztratí dech. Vyprávění prostřednictvím rozmanitých filmových klipů a subjektivního monologu Thoma Andersena vás upoutá, ať už máte na Los Angeles názor jakýkoliv, nebo třeba nemáte názor vůbec. Snímek o městě, o lidech, o filmech, o všem.

Typicky příjemná habaďůra Williama Castlea, bohužel zároveň jedna z těch nejvíce průhledných a svým rozuzlením nejméně uspokojivých. Rozhodně tenhle snímek více překvapí několika na polovinu šedesátých let docela odvážnými scénami než tím, co se zcela zdráhám nazvat dějovým zvratem. Se sympatickým obsazením a veskrze old-school feelingem je to však stále velmi příjemná podívaná.

The Empty Man je obdivuhodně rozmáchlá záležitost s velikými tvůrčími ambicemi, narušujícími většinu běžných diváckých očekávání. Ale vede to celé někam? David Prior by zřejmě velmi chtěl být dalším Ari Asterem, ale zas až tolik na to zatím nemá a zde si ukousl možná až příliš velké sousto. Je to zajímavý film k rozebírání, velmi dobře technicky natočený, do poslední čtvrtiny poutavý a zcela bez laciných moderních hororových rekvizit jako jsou samoúčelná brutalita a hlasité lekačky (za to palec vysoko nahoru), ale v poslední čtvrtině se buď nesetkal s mým pochopením, nebo se zkrátka snažil navodit iluzi nějaké hluboké myšlenky, která v něm není.

Nový Mortal Kombat je pro mě zatím největším guilty-pleasure tohoto roku. Nemůžu říct, že bych někdy byl fanouškem herní série, přesto jsem jí na filmovém plátně vždy přál nějaké zadostiučinění, které s devadesátkovou hollywoodskou kravinou od Paula W.S. Andersona a tím edwoodovsky otřesným pokračováním Johna R. Leonettiho rozhodně nepřišlo. Ale teď je konečně tady. Vlastně si neumím představit, jak by to šlo udělat líp - minimálně ne o moc. Má to samozřejmě svoje chyby a mohl bych je jmenovat, ale přece se nebudu mstít filmu, který mě svým klukovským přístupem a kreativní akcí tak dobře bavil.  Blbinka se srdcem jednou za čas neuškodí. Pokračování sem a co nejdřív!

Britský pokus béčkaře Normana J. Warrena o rip-off legendárního Vetřelce. Zde ovšem na toho „vetřelce“ zřejmě nebylo dost peněz, a tak tu členy vesmírné posádky kosí jen jejich vlastní blbost. A opravdu, takhle zoufale neschopný ansámbl postav jsem dlouho neviděl. Titulní inseminoid se sice přeci jenom objeví a zapříčiní jednu psychedelicky oplzlou scénu, ale bylo to málo, velmi málo.

Saint Maud je naprostou většinu stopáže velmi povedenou a nápaditě natočenou hororovou slow-burn artovkou, která jako by ctila (a taky cituje) klasický Sunset Boulevard a svou premisou a silnými postavami baví. A nebýt posledních pěti minut, v nichž se Rose Glass bohužel vydala trochu jiným směrem, než bych si u tohoto snímku přál, byl bych skoro nadšen. I tak jsem byl spokojen a cením taky i velmi divácky ohleduplnou délku, díky níž ve filmu nepůsobí žádná scéna dlouze ani navíc.

Napětí je snímek, kterému se poměrně dobře podařilo střihnout si dobové kulisy a prostředí jako stvořené pro hororový žánr, bohužel jeho vyústění používá milionkrát viděné duchařinové schéma, které může uspokojit snad už jen velmi nenáročné hororové diváky, a k tomu roubuje až zbytečně doslovné poselství osvětlující, co má být vlastně sekundárním významem toho názvu The Power. Konec se díky tomu utápí ve vlastní nabubřelosti a pro mě vůbec nefungoval.

Hunter Hunter je nenápadný, přesto překvapivý thriller z lesního prostředí, který si pro diváka přichystá slušnou dávku napětí a nakonec i pár žánrových lahůdek. Poměrně pozitivní pocity z filmu se ve mně bily s antipatiemi k nimrodům, lovcům kožešin a podobným sortám, takže nemůžu říct, že bych hlavním postavám tak úplně fandil a sebralo mě to, co se jim v průběhu filmu dělo. V každém případě Devon Sawa by zasloužil víc dobrých rolí, ten herec na to má.

Minimalistický thriller o typicky poeovském pohřbení zaživa, tentokrát jen ve sci-fi reáliích. Kvalit o dekádu staršího thrilleru Pohřben zaživa Rodriga Cortése, který fungoval i jako konverzačka, to nedosahuje. Zde scenáristka banální zápletku schovává za laciné finty, jako je ztráta paměti a postupné odkrývání karet, jejichž obsah si divák ale dokáže domyslet pár, někdy i desítky minut předtím, než jsou ve filmu odkryty. V poslední čtvrtině mírně potěší ukázání širších kulis, ve kterých se děj odehrává, ale jinak se mi u toho tedy dech nezatajil ani jednou.

Přes velmi střídmá očekávání grindhousového braku mě nakonec Death Game velmi chytlo. On to totiž navzdory svému vzhledu vůbec brak není. Jde o poměrně komorní hororový thriller, který i s minimem postav a prakticky divadelním provedením dokáže rozehrát velmi podnětnou psychologickou hru s několika hlodavými myšlenkami a hlavně zcela áčkovým herectvím hlavních protagonistů (Sondra Locke, Colleen Camp a Seymour Cassel). Jediné, co mě dokázalo mírně vytrhnout z hutné atmosféry, byl předabovaný hlas S. Cassela (herec se kvůli tvůrčím neshodám odmítl zúčastnit postsynchronů), ale člověk si během sledování zvykne. Prakticky jde o snímek, s nímž snad nikdo z tvůrců nebyl spokojen, přesto je to velmi solidní a barvitá podívaná. Celkově by si tenhle film zasloužil nějaký slušný remaster a znovuobjevení u hororvých fanoušků. Eli Roth tomu svým remakem rozhodně žádnou službu neprokázal. Stick to the original!