Helmutek

Viděl jsem bohužel jen dabovanou verzi, kde mi Trávníčkův unylej a přesto přepíčenej dabing tatíka poslal film minimálně o ligu níž, než kde určitě je původní znění, ale přesto mě film příjemně překvapil. Spíš ke třem než ke čtyřem hvězdám mi to přece jenom ale "sráží" to, že to je pořád taková přerůžověle naivní pohádka o tom, jak dva konzervativní Frantíci přišli na to, že černej/žlutej/žid/muslim je kupodivu taky člověk. Líbilo se mi ale, jak i v rámci tý jejich multirasový zeťácko-švagrovský partičky si ten rasismus rozjížděli taky pěkně zkušeně (tzn. ne model Evropa vs. menšiny, ale i "menšiny" mezi sebou, popř. všechny "menšiny" proti jedný s nejslabší pozicí atd.) - totiž ten sympatickej důraz filmu na to, že předsudky se nevyhejbaj nikomu, bělochům stejně jako Arabům, Asiatům nebo komukoliv dalšímu. Jo a překvapivě zajímavej byl soundtrack! / "A jakej je čínskej humor?" "No, žádnej, ten neexistuje. My humor neznáme. Ne, dělám si srandu!" / "Je rok 2013 - tak buďme tolerantní, otevření, vstřícní..." "Ty mě děsíš, Marie!" WTF moments: Ty klišé romatickejch komedií byly u takhle příjemnýho filmu hrozně zbytečný - třeba průhledná zápletka s milenkou/ségrou, nebo celej ten konec, kdy holka spláchne lásku k partnerovi jiný rasy do hajzlu s tim, že "by to nefungovalo" v situaci, kdy zbejvající tři ségry už partnery jinech ras maj, a kdy pateticky pro jistotu odjíždí vlakem někam pryč, protože "sice tě miluju, ale nedá se nic dělat, čau", aby stačilo jen usmíření jejich tatíků na rybách k okamžitý otočce o 180 stupňů - "tak ne, tak tě teda neopouštim, za hodnu se vezmeme" - konec, ohňostroj, mnozí efektové, všeobecné veselí. Tohodle škoda.

Uvidíme, jakej bude seriál, ale film byl sympatickej - ne světobornej ani v čemkoli (oproti předešlejm dílům) novej, ale příjemnej rozhodně jo. Jinak i tady platí to, co už jsem psal u (seriálu) z Austrálie - líbila by se mi a chybí mi nějaká přidaná hodnota o cestě, momentálnim stavu cesty/party/aut, jasná zmínka, kterou zemí zrovna projížděj atd., cokoliv (nečekám dokument, stačila by jakákoli infografika nebo něco podobnýho). Mně osobně se líbilo, že tahle výprava už byla bez ženský - čistě a jenom proto, že s ní se to všechno polootravně točilo jen okolo toho, jak moc jsou zrovna s Danem rozhádaný, případně jak moc je unavená a co všechno zvládne nebo nezvládne. Tim spíš by ale film snesl ještě něco málo dalšího nad nesystematický ukazování střípků z cesty - jakkoli se na ně samozřejmě kouká krásně, to ne že ne. Co mi na předchozích dílech vadilo a tady to bylo vyřešený líp, bylo i to Danovo generální útrpný mučednictví - tady to bylo díky tý (i když možná zbytečně dlouhý) rozmluvě s Vojtou vlastně uvedený na pravou míru. Ta závěrečná poučující moralitka o tom, jak a kdy jsou lidi vlastně schopný spolu líp existovat, ta byla trochu zbytečná, jinak se mi ale příjezd za znějících variací Mý vlasti a očekávatelnýho konstatování, že v doma je stejně nejkrásnějc, líbil.

Jsem přesvědčenej, že to je předevšim kvůli Hiddlestonovi, kterýmu prostě zobu z ruky (a do kterýho bych už, bejt ženská, byl naprosto jistě zabouchlej), ale mě to prostě bavilo - výběr tý hlavní herecký pětice je totiž i "chemicky" vyladěnej dokonale (Hiddleston, Laurie, Hollander - Debicki, Colman). Stačí podle mě, aby člověk měl rád aspoň jednoho z týhle pětky, a pak ho Noční recepční prostě musí minimálně bavit - a to i díky nepřepálenýmu formátu; těch šest dílů je tak akorát. Celý to je samozřejmě (POZOR, TROLEJ) tak trochu příběh o tom, jak hnusnej a cynickej zloun dostal od sympaťáka roku na pamětnou, ale vůbec to nevadí, protože hra na kočku a na myš Laurieho a Hiddlestona prostě funguje díky jejich obrovskýmu charismatu skvěle. Líbila se mi i nejednoznačná postava Debicki (Jed) nebo nevyzpytatelnej Hollander (Corky) - trochu superhrdinskejm zjednodušením některejch částí seriálu souvisejících s geniálnim plánem Hiddlestona a Colman se to ale samozřejmě nevyhnulo (inscenace únosu hned na začátku, výlet do Laruieho tajný pracovny i bezproblémový sdílení fotek, grandiózní finále odehrávající se ve stejnym hotelu, kde vznikla záminka Hiddlestonovy pifky na Laurieho - a kde jen po pěti letech už z mnohadesítkovýho personálu očividně nebyl až na jednoho kuchaře příhodně nikdo, kdo by Hiddlestona jako dřívějšího hotelovýho manažera znal nebo si ho i jen pamatoval, atd. atd.) - o to víc mě potěšil ten krásnej fail těsně před koncem, kterej se jim podařil s tou sledovačkou konvoje. Celkově je to za mě parádně zábavná akčně-konverzační exhibice Hiddlestona a Laurieho, která by sice zrovna bez těchhle herců asi ničim moc zajímavá nebyla, ale právě proto, že zrovna s nima je, tak za zhlídnutí rozhodně víc než stojí.

První záběr filmu (na certifikát Dogmatu) mě trochu zarazil - představa romantickýho filmu mi s timhle konceptem nějak dohromady nešla. Nakonec to ale fungovalo skvěle, a to navzdory začátku věnujícímu se po seversku klasicky jen poškozenejm, zoufalejm a hnusnejm lidem (rodiče hlavních postav, farář opilec, ale i třeba žalostně křečovitý Hal-Finnovo držení se vybledlý vzpomínky na to, jak jednou u nich na stadionu hrál ten Juventus atd.). Ten konec na vejletě v Benátkách, kterym všichni tak trochu trochu symbolicky vykročili z tý ubíjející maloměšťácký šedi toho jejich dánskýho domovskýho prostředí i jeho toxickejch vztahů, tehle konec to nakonec završil krásně - pořád jsem trochu (asi předevšim kvůli avizovanýmu následování principů Dogmatu) čekal nějakou závěrečnou ránu na solar, ale on je to naštěstí ve výsledku opravdu romatickej film: Někoho, s kym ten život bude snad o něco míň zprdele, si nakonec našli snad všichni, a bylo to tak sympaticky, nenásilně a nekýčovitě podaný, že mě to jenom potěšilo a z toho filmu (navzodry tomu naturalisticky šedavýmu začátku) jsem měl jen radost.

Libí se mi myšlenka prvního MCU hrdiny čerpajícího ne předevšim ze svejch talentů a předností (tim nemyslim jen ženský, hahaha), ale právě ze svejch nedostatků, ze svý omylný lidskosti - ze všech svejch slabostí, selhání a pádů. Že by snad právě s timhle souviselo, že se Marvelka v porovnání se všema ostatníma zatim zdá zdaleka nejmocnější? (Předlohy načtený nemám). Film mě upřímně bavil, i když nic světobornýho asi úplně nepřináší - ale třeba ten neočekávanej twist ohledně zlejch/hodnejch Kree/Krullech mě mile překvapil. Celá ta hlavní herecká trojka je každopádně naprosto fantastická: Jak nečitelnej Law, tak ultrasympaťák S.L.Jackson i Brie Larson. Jednoznačně mi sedne ten odlehčenej styl, kterej je zrovna tady spojenej hlavně s postavou Jacksona (včetně konečně odhalenýho skutečnýho důvodu ztráty oka) - oproti Black Pantherovi a falešně patetickýho Infinity War snad nadějná předzvěst stylu End Game...

Neřikám, že kdybych hodně chtěl, že by se v Looperovi nedaly najít nějaký logický chyby, ale já jsem je tam teda na první dobrou neviděl a rozhodně mě nijak nerušily a dojem mi nekazily (možná až na tu úplně základní a nedotaženou myšlenku, proč že vlastně loopeři vůbec existujou a fungujou tak, jak fungujou - jak už třeba píše Zelvopyr) - film je podle mě konzistentní a prostě a jednoduše mě bavil. Za mě to je konečně zase slušný a zajímavý sci-fi, který jsem si navíc dokázal užívat - a ani mi vlastně nevadila ta pomalejší prostřední třetina v domě. Zato konec mi přišel vysloveně dobrej - všechno to horečnatý bujení všech možnejch do sebe zamotávajících se a vzájemně prolínajících se alternativ parádně ukončilo a posadilo na prdel řešení nejefektivnější, nejjednodušší a nejsmysluplnější. I když je to teda sci-fi, film vlastně končil nepřekombinovaně a nohama na zemi, což mi sedlo obrovsky. Jen teda ten Gordon-Levitt byl tak děsivě vyretušovanej, až jsem si nejdřív myslel, že jde jen o nějakýho jeho ošklivýho bráchu...

Za mě to je podobnej případ jako s The Holiday - skvělý obsazení, sympatickej britskej projekt, ale slabej scénář, díky kterýmu je z filmu vlastně jen nevýrazná romantická tuctovka plná těch nejlacinějších klišé. Musim teda ale uznat, že narozdíl od Holiday nemá Notting Hill mezi hercema slabší článek a že postavy jsou napsaný celkem zajímavě (zrzavá praštěná ségra, skvělej spolubydlící, uvěřitelně fungující kamarádi...), naproti tomu ale třeba soundtrack je výrazně to nejkýčovitější a nejnezajímavější, co si za dlouhou dobu vůbec ve filmový hudbě vybavuju. Ono upřímně - příběh lásky, kterej začne tim, že filmová celebrita nejvyšší ligy začne ňákýho jí neznámho nýmanda v podstatě na počkání a u něj doma(!) rovnou líbat, ten se za seriózní příběh evidentně vydávat nemůže, jenže ono v něm neni nic, co by tuhle narůžovělou připitomělost vyvažovalo nebo ospravedlňovalo - neni to ani pohádka jako Pretty Women, ani komedie typu Bridget, ani vážně míněný drama... Je to tak ode všeho trochu a nic z toho, takže ve výsledku z toho vyleze jen popcornová romanťárna bez čehokoli charakteristickýho nebo zajímavýho. Snad jen ta scéna, ve který mu ona řiká, že "nakonec je jen obyčejná holka stojící před klukem, kterýho prosí, aby jí miloval", byla opravdově silná - jinak jsem se ale většinu stopáže těšil na to, až to konečně (po absolvování kolečka víceméně předvídatelnejch zvratů) skončí. Nakonec teda i ten přeslazenej závěr vlastně celýmu filmu odpovídal. Za mě mezi 2 a 3* - sice lepší než Holiday, ale na 3* to teda pořád nemá.

Nemůžu si pomoct, ale ten film na mě až moc hraje na city - možná je to zčásti i kvůli tomu, že mi přijde, že je za tim cejtit ta trochu jiná ženská ruka (soustředění na vztahy, projevy emocí, detaily na tváře, podbarvování návodnou hudbou), což nemyslim nijak pejorativně. Tý pohádkovosti a patosu tam ale na mě místama bylo trochu moc (osmiletej indickej klučík prokazující větší soudnost a vyspělost než jeho opatrovník, komplikovanej a podezřele vycházející plán podnikatele na rodinně-vztahovou rošádu...), ve výsledku mi ale tohle zážitek tolik nekazilo - výrazně mi zato nesedla ta hudba, která na mě v souvislosti se zobrazovanejma scénama působila nepatřičně jak výrazností, tak typově. Sílu toho filmu i situací, který řeší, ale vůbec nechci zpochybňovat, samozřejmě to dostalo i mě (Mikkelsen, Lassgard i ta jeho dcera byli skvělí). Jen bych si troufnul "svatost" podnikatele (Lassgarda) a jeho oběti lehce nahlodat a zpochybnit tim, že o ryzosti jeho charakteru nebo konzistentnosti jeho osobnosti vlastně moc nevíme - sice až do sebedestruktivního konce rozjíždí (POZOR, TROLEJ) tenhle svůj poslední plán zachránit aspoň rodinu, ale kromě toho tam v moc jinym světle ukazovanej neni - a i tak tam jsou výrazný náznaky, že ne zdaleka všechno je s nim ideální (scéna v restauraci, první setkání s Mikkelsenem...) - což ale pro mě film spíš ctí než sráží, protože ta zdánlivá černobílost jeho postavy by byla jenom neuvěřitelná. Třeba ta scéna, ve který brečí, že nechce umřít, ta mě rvala taky. Za mě je to opravdu příjemný překvapení, ale ze severský kinematografie si vejš stavim rozhodně jiný filmy (Hon, Dogville...) - pro mě slabší 4*.

Líbí se mi každej pokus o kritický a inteligentní zamyšlení se nad tim, co Ježíš moh prožívat a jaký to pro něj mohlo bejt - jsem rád za cokoliv, co tadyto zdánlivě nedotknutelný, staletíma církevní cenzury tabuizovaný a dogmatizovaný téma stáhne z výsostnejch výšin vitráží a chrámovejch oltářů zpátky na zem, bez pozlátka a patosu mezi lidi, nás, obyčejnej, sprostej plebs - tam, kde to původně začalo a kde to taky (nebejt všech těch historickejch ideologickejch znásilnění) vždycky mělo zůstat. Jako obrovsky podnětnej film plnej zajímavejch myšlenek teda nemůžu Poslední pokušení nebrat, ale upřímně řešeno mě víc zasáhl a víc toho ve mě posunul už Jesus Christ Superstar (obzvlášť jeho živý londýnský provední k 40. výročí uvedení muzikálu, s Minchinem a Mel C, ze kterýho na mě to zoufalý a nervydrásající míjení se Jeíže s Jidášem působilo ještě silnějc) - i když dost možná proto, že jsem se k němu jednoduše dostal dřív. JCS je z perpsektivy Jidášovy, LToC z Ježíšovy; v JCS o svym božství Ježíš nepochybuje, jen by se tomu údělu nejradši vyhnul, v LToC si Ježíš neni jistej, kym je a co se po něm chce; v JCS má Ježíš s Jidášem problém hlavně komunikační - prostě se nechápou, v LToC jde o nesoulad mnohem zásadnější - Jidáš mu místama ani nevěří (ale jak by moh, když sobě nevěřil ani sám JC); v JCS visí hlavní otazník nad tim, jestli mělo Ježíšovo "vydání se napospas" nějakej smysl, v LToS visí hlavní otazník nad tim, jestli vůbec je nebo není Mesiášem. Tomu, že se na to každej film dívá trochu jinak, teda rozumim, jen na mě aktuálnějc a konzistentnějc (nebo uchopitelnějc) působí líčení JCS, LToS na mě funguje spíš jako filozofický zpochybnění celýho toho božskýho údělu a podstaty božství - v porovnání s JCS víc na "akademický" než "lidský" úrovni. Obrovsky se mi film ale líbil řemeslně - přesvědčivý dobový prostředí bez kulisový nebo kostymérský pachutě, špína za nehtama (patřičně kromě vyšampónovanejch farizejů), Poslední večeře byla jak zhmotněnej da Vinci; neotesaný a nesourodě humpolácký kříže; špinavý oblečení; rozervanej Dafoe; interakce Ježíše s Jidášem ("Takže nejsi Mesiáš! Pokud jsi Mesiáš, proč musíš zemřít?"), a s otevřenou pusou jsem koukal i na celkem příhodnej vývoj Lazarova osudu. Poslední pokušení se mi do hlavy zvrtalo hezky a pořád mě to nutí o tom přemejšlet... ale krvavou brázdu to ve mně upřímně řečeno nenechalo. "Myslíte si, že jste něco speciálního? Bůh není Izraelita!"

Tu muzikálovou rovinu (na Triera tak netradiční) jsem si obrovsky užíval, ty písničky jsou silný, zajímavý, jiný... a nádherný (třeba ta u vlaku s Jeffem). S tou dramatickou rovinou už jsem měl ale trochu problém - ve větším vcítění se do kůže Selmy mi bránila neustále sílíci myšlenka, že to všechno ale přece doprčic vůbec nebylo nutný! To její chování mi nedávalo čim dál větší smysl (POZOR, TROLEJ) - i kdybych přijal to první wtf, totiž že se nechala bez jakýkoli snahy o vysvětlení nebo obranu zatknout za vraždu a že jí to v nějaký zvrácený rovině má vlastně dokonce ctít (protože tomu, koho se stala obětí, ještě předtím slíbila, že o jeho tajemství nikomu neřekne), tak i kdybych tohleto vzal, tak už mi to zas pak nesedí s tim, že v momentě, kdy se vše provalí a už neni co zatajovat nebo koho bránit, Selma situace vlastně apaticky nevyužívá a dál se nechává okolnostma pasivně vláčet - čimž ale zase popírá ten důvod, proč bychom ty původní a první motivy měli brát jako ctnost, totiž kvůli upřímný starosti o syna. Protože pokud bez problému přijímá scénář, ve kterym její syn ztratí matku (o psychický rovině zraněnýho dítěte vůbec nemluvim, je tady ale ještě ta rovina materiální, hmotný zabezpečení, který mu ona samozřejme zajistit nedokázala; vše šlo na operaci očí) a všechno je to ještě za situace, kdy pro to vlastně žádnej rozumnej důvod neni, padá tim vlastně i ta její role dobrodinice - někdo, kdo se obětuje zbytečně a svou obětí nic neřeší, ale naopak komplikuje a svýmu okolí ubližuje, ten nemůže bejt branej jako altruista. Pak by se teda nabízelo, že se tim všim vlastně trestá za to, že syna na svět sobecky vůbec přivedla, ale to znovu směřuje k tomu, že ve skutečnosti o nijak posvátný obětování se pro někoho nejde (a o nostiele titulu Golden Heart už vůbec ne). Ze dvou možností, kde jedna znamená, že film je nekonzistentní a nedává smysl, a druhá ve skutečnosti znamená popření ctnostnejch úmyslů i motta celý trilogie, si tak vybírám tu druhou a věřim tomu, že stejně jako byla problematická láska Emily/Bess ve Vlnách a stejně jako byl nikam nevedoucí únik Karen v Idiotech, tak i tady dobrotivost a obětavost Selmy má ještě úroveň skrytou, která to celý vlastně zpochybňuje - a že to byl i Trierův záměr. Zajímavá ale byla i rovina jejích přátel - i oni se často tvářili nezištně a upřímně, čistý motivy ale prokázal snad jen Jeff/Stormare (u kterýho to ale nebylo jen přátelství, ale i fyzická přitažlivost) a až idylicky svatý dozorkyně ve vězení: dokonce i ta její nejlepší kamarádka Kathy, navzdory tomu, že ji často skutečně pomáhala a tahala jí z bryndy, navzdory tomuhle i ona jí byla schopná říct pěkně zlý věci a opustit jí v ten nejkritičtější moment. Zaujala mě taky situace, kdy jí kamarádi nebyli schopní zajistit zaplacení právníka, kterej by jí byl schopnej znovuotevřít případ - přitom pokud stačila Selmou našetřená suma, mohli se jí oni složit na operaci synovi a pak by jim to třeba dalších deset let Selma mohla vracet, a byl by to win-win (synovy oči i její život) - vodevr, možností by bylo víc; pokud ale šlo Selmě doslova o život, je zajímavý, že to ty její tak opravdový kamarády nenapadlo (že s tim nepřišla ona, to by se ještě dalo svést na to, že jí šlo opravdu jen o ní a o ten její trest sebe samý). Film je to rozhodně zajímavej, ale pro mě rozporuplnej v tý svý muzikálový vs. dramatický lince - tu dramatickou jsem prostě moc prožívat (narozdíl od tý muzikálový) nedokázal - i kvůli těmhle rozporům. WTF moments: Vlastně celá postava Selmy - ale o tom vejš. Podivný bylo i to soustředění na Československo - pro kohokoliv jinýho asi bude platit, že ČS se rovná něčemu divnýmu a neznámýmu a že se tam vejde vlastně cokoliv, my ale máme tu smůlu, že víme, co cvalda znamená, a jak to absolutně nedává smysl v kontextu, ve kterym to rádobyzajímavě Selma používá, nebo jak nepochopitelný je soustředění na Oldřicha Novýho včetně toho jeho začlenění do příběhu (přítomnost u soudu). Podezřele rychlej, jasnej a jednoduchej byl i soud o rozsudku smrti, stejně jako vřelý vztahy s dozorkyněma - ale dejme tomu, že to mohlo bejt nazíraný zjednodušenou optikou astrální Selmy.