Bobofon

Nic než nuda. Nemastný, neslaný, neděsící a nenapínavý film s nulovou atmosférou a dějem vlekoucím se pomaleji a těžkopádněji než mongolský raketoplán při marné snaze odstartovat. Další hřebík do rakve skomírající kariéry Christiny Ricci, kdysi největšího dívčího talentu amerického filmu, a tentokrát je to metrovej kůl a míří rovnou na komoru.

Na tohle jsem se hodně těšil, povzbuzen čtením místních nadšených recenzí (chyba kterou už nikdy neudělám). Dal jsem tudíž nohy na stůl, zapálil doutník tlustej jak vemeno a vnořil se do díla. Po skončení zbyla pachuť v puse, jako kdybych vypil hrnek bahna z Nilu, kde se právě spářili krokodýli, a otázka: jak někdo může tohle považovat za komedii, proboha??? Srandy je tam jak v chladicím boxu pitevny a pokusy o ni jsou přirozené a nenucené jako plakát k tomuto filmu. Celkově mě to pobavilo jak objetí onoho bezdomovce, jehož osudy mi byly úplně šumák. A nezachránila to ani skvostná Jeong Ryeo-won, a to už je co říct.

Pohnojit film s TAKOVÝMHLE hereckým obsazením, to už chce určité nadání a hodne nadšení, že jo Joe. Není tu nic originálního, nic překvapivého, nic strašidelného, nic napínavého, nic dojímavého. Není tu nic, jen několik výborných herců, kteří nemají co hrát a celým filmem se zoufale propotácí.

Možná bych se měl bát místní projaponské kliky, ale nebudu - vzhledem k tomu, že stejně nikdo nečte hodnocení těch druhých. Takže na rovinu: nikdy nepochopím (mimo jiné), proč si styl zvaný anime dá tak ohromnou práci s úžasnými obrázky pozadí, krajiny, města atd atd - to někdy opravdu bere dech - a na druhou stranu obličeje lidí tu zřejmě kreslí nějaký retardovaný pavián pazourou na které mu poslední dva měsíce nepřetržitě souložili sloni, takže v ní nemá vůbec žádný cit a svede nakreslit jen podivné placky s dvěma vyvalenýma očima. Což mi tedy vadilo i na tomto filmu, zjevné modle příznivců tohoto stylu (je to šestý nejlepší japonský film za posledních deset let - viz žebříčky. A zajímavé je, že první tři jsou taky animáci. To si japonské hrané filmy nezaslouží, myslím). U tohoto filmu příběh průměrný, kouzlo se nedostavilo.

Milí Korejci, konečně jste mě naprosto dostali! Tenhle klenot mi vynahradil nějaká ta trápení, které jsem s některými korejskými filmy zažil. Tady ale nemám co kritizovat, jen chvála, chvála a chvála. Třešničkou na dortu úžasná Ryeo-won Jeong, naprosto dokonalá ve všech polohách své role. Baba jako hrom, jdu si koupit česko-korejský slovník, abych jí napsal, že ji miluju.

Skvělý místo k životu, ten venkov za dob komunismu. Všichni byli tak nějak jedna velká rodina, všichni tak nějak přiložili ruku k dílu, když bylo třeba, všichni tak nějak pořešili problémy všech a ono to vždycky tak nějak dobře dopadlo a všichni tak nějak žili na plný pecky. Leda hovno.

V kostce: sex, pak sex, pak rock, pak sex, potom drogy, pak sex a na závěr ještě trochu sexu. Jo a taky sex. The Band je natočený pseudodokumentárním stylem a zřejmě se pokouší zobrazit skutečný(?) život australských rockerů. Děj je zanedbatelný, hlavní důraz je položen (neříkal jsem to už?) na sex: film začíná souloží na záchodcích nějakého pajzlu a končí lesbickou souloží - mezi těmito dvěma akty se to tam dělá ještě asi desetkrát a ukazuje se při tom kdeco. Snaha o opravdovost ztroskotává hned dvakrát: jednak ji sráží strašlivé herecké výkony, a pak taky to, že ani jeden z herců neumí hrát na svůj hudební nástroj, což je při vystoupeních skupiny jasně patrné a u filmu postaveného na hudbě dost trapas. A navíc prezentovaná hudba je čirý vopruz, jak z tancovačky ve Smrdákově Lhotě už hodně pozdě k ránu. Na druhou stranu hlavní představitelka Amy Cater je docela šťabajzna, pokud tedy zrovna nezvrací nebo nebrečí nebo se nepokouší hrát. Dvě hvězdy jsou na tohle tak akorát.

Je to přesně mezi dvěma a třema hvězdama, ale za skvostnou Piper Perabo tu půlku hvězdičky milerád dohodím.

Nemůžu dát ani tu jednu hvězdičku, kterou bych jindy dal za dost dobrý triky, a to kvůli nesnesitelným rodinným dialogům plným patosu a falešného sentimentu. Je to tradiční americká specialita, značně odpudivá, a v této blbině dovedená do nejzažší meze. Je mi smutno ze systému, kdy na prapitomém "příběhu" jednoho beznadějného magora ztrácejí svůj čas a energii stovky evidentně dost nadaných lidí. Never more Emmerich.

Sorry, ale berlínským andělům tohle nesahá ani po kolena. Je tu ale nejsympatičtější dítě, jaké jsem kdy ve filmu viděl.