Bush13

Tento film, očividně sponzorovaný Tuzemákem, je místními mudrlanty a wannabe filmovými snoby hrubě nedoceněným dílem. Česká "Bláznivá střela" šmrncnutá až montypythonovskými scénkami (používám ten příměr nějak často, ale sedí to) je nekonečným sledem dosti zábavných dialogů, nápadů a přiznané trapnosti. Jediné, co mě příliš nebavilo, byla brzy uhádnutelná zápletka a případ samotný, jenže ten si v té záplavě milé absurdity můžu nechat klidně uplavat - je to spíše řetězec skečů a vtipná parodie s nehloupými přesahy a odkazy.

Pěkný snímek z polské Lodži zachycující Polsko přesně v době politického a společenského zlomu a pomocí fantastického prvku v podobě probíjení čtvrté stěny a psychického zkoumání svědomí hlavního hrdiny zábavně i vážně ilustruje svět komunistické a byrokraticky od lidskosti odpojené cenzury. Timing vzniku filmu zapříčiňuje, že je film "přesně v tom".

Zatímco u nás se řešil nedostatek víček pro výrobu kečupu, v Polsku vznikla další fantastická satira a zdejší kultovní film, jehož ústřední maskot mě do očí poprvé udeřil na obřím rockovém festivalu Przystanek Woodstock v roce 2017 - tedy odkaz žije živě dodnes. Nemohu říct, že bych celkový děj tohoto vícevrstevného filmu zcela pochopil, ale jak píšu u mnohých Barejových komedií: primární jsou absurdní, zcela vykolejené až montypythonovské scénky beroucí si na paškál polskou společnost a komunismus, ke kterému se váže polský cit pro to, jak všechno obejít, vydělat, neuposlechnout, směnit za párek, vypít a prostě to nějak přežít, udělat si to v rámci toho marasmu "hezký", i kdyby mělo jít o sprostou vychcanost.

Takový ten typ pořadu, co jsem jako malý sledoval sobotní rána na Primě místo pohádek.

Institucionalizované školství je nejhorší forma státního útlaku, sdělil mi před lety - možná paradoxně velmi vzdělaný - kamarád, nežli zmizel v pralesích Latinské Ameriky. Dlouho mi to vrtalo hlavou, ale tento film může být právě takovou malou ukázkou této zbraně, která se objevuje všude tam, kde se objevuje snaha o (pře)výchovu. Film je nejsilnější právě nikoli v tom, že tuto problematiku otevírá, nýbrž v momentu, kdy se jakoby utlačovaná hlavní postava navzdory veškeré systémové šikaně a rasistickému posměchu chce nechat dát převychovat. Není to tak tradičně plochý mýtický příběh o "ušlechtilém divochovi", ani nikterak nebagatelizuje roli panovačných Švédů, ba naopak, ke všemu ji celkem vtipně ironizuje. Co film možná jen naznačuje, a bude to rezonovat hlavně mezi samotnými Švédy (vím to od švédského kamaráda, který film se mnou rozkoukal, ale nedokoukal, neb nerozumí sámsky!) je otázka toho, kdo jsou to vlastně indigenous peoples, neboť otázka, kdo byl kde na jakém místě ve Skandinávii "první", staré germánské kmeny, nebo právě tzv. Laponci, není vždy úplně křišťálově jistá. Sám film je ale přes veškerý společensko-antropologický kontext hlavně silně emočním příběhem jedné ženy, která zcela vystoupila ze své předem určené role. Je zajímavou retrospektivou, která se z doby na sklonku života vrhá do formativních vzdorujících pubertálních let a tam, možná trochu překvapivě, zůstává. Jako naléhavé memento uprostřed sobích vyrvaných vnitřností ohlášené gongem, nebo možná spíše půvabným jojkováním, a osvětlující jednu zajímavou životní cestu. Všechno "pak" a všechny další odstíny, které by byly možné přimíchat do studených barev severu, by byly asi opravdu filmově redundantní.

"Ty vole, to je úplně v prd*li. Co jsme ti vlastně udělali?" Zábavné spojení přísného determinismu se statistickými náhodami, do kterých je přimíchána Jensenova absurdita, tendence k nevyřčenosti a výborné herecké projevy, ať už dvorního Madse v roli alespoň na povrchu tvrdého cynika, nebo party geniálních nerdů, kteří v sobě spojují neskonalou aroganci myšlení i vnitřní křehkost (Lars Brygmann výbornej a vypadá jak Bernard Black). Málokterý režisér je tak groteskní v závažnu, kterým přitom umí praštit po palici diváka, tak emoční v komedii, která rozesmívá nahlas.

Na úvod je třeba říct, že jsem se u filmu nenudil takřka ani minutu, přesto na mém diváckém chlupatém jazýčku zůstala určitá pachuť ambivalentnosti. Všude tam, kde tento značně "navoněný" film v podstatě baví a je zajímavý, tam zároveň trochu dráždí a nikoli nutně pozitivně. Takže tam, kde sledujeme fascinující hravý svět ve stylu jakéhosi futuristického art deca, máme zároveň před očima umělé digitální barvy, křivky a estetiku jakoby vyblité z dílny AI, umělou černobílou a občasné podivné střídání do širikoúhlého rybího oka. Ale zase naopak - tak brutální a hezký bokeh v některých scénách jsem asi dlouho neviděl. Tam, kde je film velice zábavný a vtipný, tam se redukuje mnohdy humor na sexuální, "antipatriarchální", leckdy laciný. Tam, kde je vysmívaný (po právu a trefně) mužský libidní apetit, mužská dominance a chválení se sexuálními partnerkami, tam je dobrovolný ženský vstup do řádu prostitutek brán jako výraz feminní svobody. Film tedy otevírá zajímavé a podstatné otázky, aby pak trochu ploše filozofoval. Snaží se stavět do kontrastu dětský necenzurovaný a do jisté míry robotický mozek v podobě hlavní a trošilililnku otravné hrdinky s okolní společností, přičemž však, zaprvé, minimálně zprvu i ostatní postavy deklamují své postoje poněkud strojově a polopaticky, a za druhé, onen naivní mozek udělá během chvíle takový kvantitativní progres, že se stane spíše sarkastickým glosátorem světa kolem sebe, což není nic proti ničemu, jen je to lehce nelogické a nekonzistentní.  Jinak pochvalu si zaslouží obecně herecké výkony (vypíchnu si pro sebe skvělého Marka Ruffala) a dojem, který z celého snímku mám, tj. kombinace jistého půvabu, roztomilosti a zábavnosti.

Pocta kaskadérům není asi nic nového, celý film je někdy až příliš přeslazený a ve své podstatě nekomplikovaný, ale je bezesporu zábavný a lepší než předešlý Leitchův Bullet Train. Zároveň jeden z nejlepších jakoby "filmů o filmu", co jsem viděl, kdy se finální titulky stávají tak trochu metafilmem na druhou:)

Začínám být z těch všech adaptací, zejména literárních, respektive komiksových, poněkud předrákulován, ale to neznamená, že bych si někdy neměl přečíst samotnou slavnou Stokerovou předlohu, což je možná stále drobný hendikep. Tento film je nicméně potěšujícím značně estetickým (o 70 let starší Upír Nosferatu možná po této stránce stejně o chlup vede) a krásně stylizovaným zážitkem, kde se mísí klasická hororová atmosféra a vážná naléhavost s jistou odlehčeností a kde se potkala strašně zajímavá herecká sestava - za mě nejlepší Oldman, Hopkins, Waits... a samozřejmě Bellucci. Vše ještě podtrhuje, ba povyšuje Kilarův hudební doprovod, stejně jako vizuální efektní efekty, které nepůsobí nijak trapně.

Během finálních titulků prohlásil můj švédský přítel, filmař: "It was so called epic." Bylo, bylo, ale celou záležitost mi trochu kalí to, kterak se se skutečnou látkou opět hollywoodsky nakládá, onen mišmaš reality s fikcí, další střípek do odporně lživého molochu a umění zvaného kinematografie, která nejen klame, přetváří, ale zároveň se podbízí! Řemeslně je to ovšem vyleštěný snímek, který na rozdíl od jiných klasických gangsterských děl nasvětluje černošskou mafii, která očividně nehrála jen druhé housle, housle prostředníků a pěšáků "zdola" špinavých ulic, ale měla též svého megabosse. To všechno s filmařsky a historicky vděčným vietnamských motivem éry LBJ a Nixona. Ač mu zatím dávám konstantně "pouze" 4 hvězdičky, mám chuť se teď více podívat na filmařský zoubek Ridleyho Scotta. P. S. Josh Brolin je parádní ultraslizoun, až škoda, že se to s Trupem nakonec vyřešilo tak "jednoduše", za to úderně.