Ippolito

Další ze snímků, které líčí hrůzy druhé světové války. Tento nám dává nahlédnout do jedné z německých národně - politických akademií (tzv. napol), které vychovávaly budoucí německou elitu. Sledujeme drsný výcvik, jednostranně zaměřené vyučování, ale především odlišné postoje, jak k samotnému vedení školy, tak k politice Říše vůbec. Na jedné straně stojí chlapec z chudých poměrů, pro nějž napola představuje možnost k získání lepšího postavení. Na straně druhé je tu protekční hoch se silně vyvinutým humanitním cítěním. A právě tito dva zcela odlišní spolužáci se stanou nejlepšími přáteli. Jejich protichůdné názory se neustále střetávají, až se situace vyhrotí natolik, že osudně ovlivní budoucnost obou chlapců. Ač je příběh dosti realistický, ve chvílích zobrazujících prožívání neštěstí jednotlivých postav se nevyhne přehnaně dojemným a naivně působícím scénám hollywoodského charakteru. A právě jen kvůli těmto prvoplánově srdceryvným scénám vystavených ze zpomalených záběrů a dramatické hudby, kvůli téhle klišovitosti, které je všude habaděj, ubírám, jinak skvěle natočenému filmu, jednu hvězdičku.

O genocidě za druhé světové války toho bylo natočeno už mnoho. Stejně jako mnohé další filmy zabývající se touto tématikou, zobrazuje i Pianista realisticky a bez příkras nelidské podmínky v ghettu, zvěrstva nacistů apod. Ničím se ale tento snímek nevymyká průměru, ničím nezaujme. Vedle Radokovy Daleké cesty a Schindlerova seznamu Stevena Spielberga působí jen jako chudý příbuzný. Nepříliš výrazný a rozvleklý příběh, absence akčních scén a zároveň i nepřítomnost úvahových pasáží vytváří průměrný film natočený podle motivů lehce nadprůměrné knihy. Na víc než tři hvězdičky to proto nevidím.

Ačkoliv dokumentárním filmům zrovna neholduji, tenhle mě vzal za srdce. Tolik úžasných myšlenek a názorů vyplývajících ze skutečné lidskosti, nikoli té intelektuálské pseudohumanity, které je všude plno! Dokument představuje osobnost Michaeala Reynoldse nejen jako experimentujícího architekta, ale především jako humanistu, jehož hlavním cílem je pomoci, a to nejen lidem k lepšímu bydlení, ale i k celkovému zlepšení životního prostředí. Kéž by bylo víc lidí jako je on. A více dokumentů o nich.

V tomhle filmu excelují akorát dvě věci, Johnny Depp a hlavní myšlenka. Jinak je to dost jednoduché, nepropracované, nedotažené…tam, kde Arizona dream nebo Nauka o snech prokazují neskutečnou hloubku vyjádření, tady se, jinak celkem dobrý myšlenkový podklad filmu, plácá na mělčině, rozplývá v rozbředlém příběhu, rádoby úsměvném, na mě až příliš sladce romantickém…

Tohle byla fakticky kravina. Ze začátku se to tváří jako další z amerických teenage-komedií, pak se k tomu přidá náboženská propaganda a nakonec je z toho něco mezi hororem a sci-fi. Vůbec nechápu, proč je to označovaný jako komedie/horor, když vtipné tam nebylo ale vůbec nic...

1* za Třísku, jehož recitace Máje nemá chybu...přestože nechápu, jak se mohl propůjčit takové zrůdnosti...

Parta přiblblých pubescentů, kteří trpí světobolem kvůli svému panictví, je po úmorném snažení do jednoho odpaněna dilinkou (kurvičkou?) Šárkou Vaňkovou, a to během jednoho večera ...tj. hlavní postavy, děj, pointa...o nic víc ani míň tam nejde...jedna z největších katastrof české kinematografie...

Mechanický pomeranč patří k nejlepším Kubrickovým počinům a já ho řadím jednoznačně mezi své TOP filmy. Po vizuální stránce naprosto netradičně zpracované, hudební složka (jako ostatně vždy u Kubricka) dokonalá, tvořená převážně skladbami klasiků, a myšlenkové poselství, ničím se nelišící od knižní předlohy, člověka dostane do kolen...to vše a ještě mnohem víc dělá z Mechanického pomeranče skvělé umělecké dílo, které okouzlí jak svou formou, tak i obsahem, i když ani jedno ani druhé nemusí být na první pohled krásné, uhlazené, ba spíše naopak...takové filmové Květy zla to jsou...

SPOLILER od začátku do konce. Hned po zhlédnutí Smrti panen jsem si řekla, že film byl celkem o ničem. Jednoduchý děj by se dal shrnout několika slovy. Pět mladých, krásných dívek, které jsou poněkud přísnějšími rodiči drženy v domě jako ve zlaté klícce, se nakonec z ničeho nic zabijí. Toť vše? Asi v tom bude něco víc, nějaká hlubší myšlenka. Dle mého názoru je cílem filmu ukázat, jak společnost reaguje na osobní tragédie. Zabije se první dcera a událost je hned silně medializována. V televizi hlásí, že „…dospívání je dnes obtížnější…. Lékaři tvrdí, že tato frustrace může vést k zoufalým činům, jejichž skutečný dosah nedokáže adolescent rozumně odhadnout.“ Ve škole jsou rozdávány zelené letáčky, které mají vypsáním příznaků pomoct odhalit „budoucího sebevraha.“ Někteří lidé si i upřímně povzdechnou nad ztrátou mladého života, ale po nějakém čase se na událost stejně zapomene. Že má být film apelem na skutečnou pomoc dokazuje téměř závěrečná scéna, která se odehrává krátce po hromadné sebevraždě ostatních sester. Na oslavě mladé, úspěšné, inteligentní dívky (jakéhosi prototypu mladého perspektivního člověka - naděje společnosti) jeden z hostů pádem do bazénu paroduje sebevraha. Slovy „Ne, vy mně nechápete! Jsem teenager, mám problémy.“ tak uzavírá kruh zájmu o danou problematiku, která je tímto smetena pod stůl. A co z toho plyne? Společnost se tváří, že osobní tragédie je tragédií celospolečenskou, ráda generalizuje a vytváří dojem hledání řešení. Přitom je ale k reálné pomoci naprosto lhostejná. Nejdříve se na události pase jako na senzaci a předstírá zájem, vzápětí ji nechá upadnout v zapomnění. A právě na tohle chtěl podle mě film Smrt panen upozornit. Apeluje na diváka, klade zajímavé otázky, bohužel ale celkem skrytě a ne každý je ve filmu najde, proto dávám 4*.