Ippolito

Kusturicův film Vzpomínáš na Dolly Bell mi v mnohém připomínal Paskaljevičovo Klamné léto 68´; doba a místo děje, tématika, Slavko Štimac v hlavní roli... Co se mi ale vrylo do paměti, a dělá pro mě tedy film nezapomenutelným, je píseň Adriana Celentana 24000baci.

První polovina filmu byla naprosto úděsná, a kdyby nebylo té neobyčejně výrazné obrazové složky, asi by mě to nechutné hraní na city od dalšího sledování hned odradilo. Postupně ale přeslazených scén a trapných pseudofilozofujících dialogů ubývá a do popředí vystupuje příběh. Wiiliams prochází (téměř jako Dante :-D) peklem a prostřednictvím retrospektiv se zde dozvídáme i o jeho minulém životě. Tady už to začíná být celkem zajímavé, ale netrvá dlouho a povrchní cancy o životě a smrti jsou tu znovu a ještě ve větším množství než prve, v závěru se pak kumulují bonbónky, lízátka a jiné cukrkandly, až je z toho člověku blivno. Zkrátka další z množství filmů, ve kterých dominuje forma (*****), zatímco obsah (**) tak trochu pokulhává...

Skvěle vykonstruvaný příběh, jak to jen Amíci umí. Každá replika zde má svůj zásadní význam, nic ve filmu není jen tak, vše do sebe zapadá a konečné rozluštění je více než překvapivé. Stejně jako třeba v Americké kráse, stejně jako ve filmu Sedm prostupuje celým snímkem jakási zpopularizovaná filozofie bez většího přesahu, která zároveň i vytváří rámec celého příběhu a samozřejmě mu dodává konečné poselství. To vše mi jde trochu proti srsti, nemám tenhle styl podání (tzv. pointa na talíři) příliš v oblibě...ale jinak dobrý...

Knihu jsem nečetla, nemůžu tedy srovnávat s předlohou. Proto taky nemám filmu co vytknout. Děj byl po celou dobu tak poutavý, že jsem si během jeho sledování neskočila ani na záchod, navíc se sem tam objevil i nějaký ten myšlenkový přesah dotýkající se podstaty lidského žití, bytí apod., takže na to, jak to bylo zábavné, se v žádném případě nejednalo o bezduchý snímek, jehož hlavním a jediným cílem je pobavit. No prostě povedený filmík s Robinem Williamsem v hlavní roli.

Ta Amerika tam byla přece jenom celkem dost cítit, ale i přesto dávám plný počet, protože Savior 1) je dalším, ale zase trochu jiným realistickým zobrazením bosensko-srbského konfliktu 2) má poutavý příběh 3) má jedinečný soundtrack 4) a dojal mě :-)

Wow...tak tomu říkám pořádná jízda! Pro mě jednoznačné převálcování jedničky. Příběh sice není vůbec originální, spíš naopak, ale zato Nikola Kojo v roli otce-ochránce naprosto exceluje. Znovu se zde tedy sekáváme s tvářemi známými z předchozího filmu, jen o patnáct let staršími, a dokonce nechybí ani cikánská skupinka broukající si Ederlezi :-) Tam, kde jednička skončila, dvojka (s menší časovou prodlevou) začala. Jednička byla zábavná a vtipná, ale dvojka je ještě zábavnější a vtipnější (bohatší na situační humor i hlášky), teda aspoň pro mě. A k tomu ten konec!

Moc absolvenských snímkům jsem neviděla, takže mé hodnocení není asi dostatečně objektivní, ale Kusturicova práce na mě působí dojmem, že na rozdíl od podobných "školních záležitostí" jiných režisérů má co říct. Skvěle zvolné téma (holocaust stále připomínaný, avšak stále silně působící), úžasné zpracování (střihy, hudba)...

Původně jsem tenhle film nechtěla ani komentovat...protože prostě nenacházím slova...byl to zážitek příliš citový na to, abych byla schopná se nějak smysluplně vyjádřit, hlavně když už tu bylo mnohé podstatné řečeno...ale nemůžu tady nezmínit scénu, která na mě působila snad úplně nejsilnějším dojmem, a kterou tady nikdo nepřipomenul...a to scénu ze supermarketu, kdy voják, nesoucí s sebou příšernou válečnou zkušenost, domlouvá malé rozmazlené holce a její matce, a vlastně všem, kteří nevědí, protože nezažili: "Proč pláčeš? Mají děti důvod plakat? Máš ruce a nohy, nemáš vystřelené oči. Vy...nikdo z vás neví, jak jste šťastní." Na to matka: "Vypadni, nebo někoho zavolám". A jeho odpověď: "Já viděl hořet lidi." Ne, vůbec to nebylo prvoplánové hraní na city, které vídáme u filmů válkou se zabývajících, bylo to "jen" zobrazení hrůzné skutečnosti...tak blízké v čase i prostoru...

Poetika typická pro Kusturicovu tvorbu z filmu přímo čiší; chytlavá balkánská hudba, komické scény vyhnané ad absurdum, ale i pěkně satirická reflexe doby-jak té současné, tak i té minulé. K nejlepším Kusturicovým snímkům má Jagoda sice hodně daleko, ale i přesto je dílkem dosti povedeným. Hromada jízlivých, nejen protiamerických, hlášek, sympaticky tragikomické hlavní postavy a k tomu ještě trocha romantiky, to vše uspokojí jistě nejednoho milovníka balkánské kinematografie.

Pěkné psycho...v mnohém mi to připomínalo Lynchovu Mazací hlavu...avšak tedy zkříženou s Čistou duší :D