Godhaj

,,Those damn birds!“ Nadějný rok je pohodová komedie, která neurazí. Humor zde tvoří hlavně přehnané soutěžení podivínských pozorovatelů ptáků v soutěži Velký rok. Potěšilo mě ale, že si to z amatérských ornitologů nedělá jen legraci, ale je znát, že jim film vlastně rozumí. Tvůrci měli evidentně pro ptáčky slabost, proto si tento film užijí nejvíce ti, kteří sami ptáky rádi pozorují. Herecké trio Wilson-Black-Martin hrají svoje role přesně, jejich postavy jsou sympatické a dobře napsané. Ačkoliv se do filmu promítají i romantické a rodinné problémy hlavních postav, ději to kupodivu neškodí, ale docela to s ním souzní. Ačkoliv není Nadějný rok žádnou super komedií, u nichž by se člověk svíjel smíchy, je to příjemná a nenáročná podívaná.

,,Load out, look alive, stay alive.“ Poslední Juráč je příkladem stupidního natahování už naprosto mrtvé filmové série. Dinosauři se v tomto příběhu vůbec nechovají jako zvířata, jsou to pouhé vizuální maškary, které utíkají a řvou a útočí jako smyslů zbavené. Když se k tomu přidá vybuchující sopka v prvé části a dražba dinosaurů slizkým boháčům v části druhé, je z toho solidní áčkový brak na hranici odpadu. Hlavní postavy jsou mrtvolné a jen se přesouvají, kam je zrovna děj potřebuje. Bryce Dallas Howard si alespoň vyměnila lodičky za solidní koženou obuv, ale měl jsem pocit, že v těch lodičkách běhala přece jen o trochu rychleji. Nové postavy mladého černého ajťáka a divné veterinářky jsou očividně trapnou snahou o multikulturalismus. Jsou tak špatně napsané, že kdyby je do filmu vůbec nedávali, udělali by lépe. Dvě hodiny současných hollywoodských áčkových klišé je prostě obří porce nudy.

,,Go on, Sensei, punish me however you will!“ V anime se moc nevyznám, ale tohle bylo docela sympaticky prdlé. Hodné a zlé holčičí nindžovské akademie spolu bojují megamocnými útoky perfektně nabroušených katan, které ale při zásahu dotyčnou pouze vysvléknou do lascivních pradélek. Mimoto je ale tento seriál plný různých nindžovských a zenových pouček a kdyby nebylo těch děvčat, jednalo by se o smysluplný seriál. Příběh má hlavu a patu, postavy jsou hezky vykreslené a mají své vnitřní pohnutky, což mě docela překvapilo. Oblíbil jsem si hustonindžu starého dědu, který pořád jen krmil děvčata svými suši rolkami. Jen ten závěr jsem úplně nepochopil, k čemu že se to vlastně nakonec dospělo.

,,Soudruhu náčelníku, proč mě nevezmete s sebou?“ ,,Protože jsem vzal Lukeše. Moc toho nenamluví a je klidnější.“ Tempo této sedmdesátkové kriminálky se nese ve znamení Malého pitavala, takže příjemně, pomalu plyne, vyšetřování jde od stopy ke stopě a působí věrohodně. Děj se ale věnuje hned třem případům, což opět působí uvěřitelně, ale na druhou stranu nezbývá dost času věnovat se jim podrobně a tak je vyšetřování nutně zkratkovité. Potěšilo mě, že ne vše se nakonec vyřeší. Dokumentární hodnotu měly obrázky ze staré kouřící Ostravy, a průjezd ulicemi na majáky byl dokonce velmi sugestivní a napínavý. Velmi nepříjemně na mě působil hlas vypravěče, bez kterého by se tato kriminálka zcela jistě obešla. Jeho hlas zde suploval vyprávění obrazem a to je u filmu vždycky špatně. Herecké výkony byly průměrné, chyběl mi tu nějaký zapamatováníhodný vyšetřovatel či zločinec. Celkově vzato se jedná o dost nudné krimi.

Obě Koreje jsou velice zvláštní země. Tu jižní se snažil ukázat tento francouzský dokument z úhlu společnosti, která se prudce změnila ve druhé polovině 20. století vlivem intenzivní kapitalizace. Ukazuje, že korejská společnost je plná velkého tlaku na jedince, takového, jaký by Evropan asi nebyl schopen vůbec vydržet – dlouhá pracovní doba, dlouhá škola a doučování, plastické operace jen kvůli zvýšení atraktivity na trhu práce. V dokumentu mě hodně zaujalo, že přestože jsou tak pracovití, nejsou zdaleka tak výkonní, hezky to bylo vidět na příkladu žáka, který jen těžko bojuje s mikrospánky během vyučování kvůli tomu, že se předchozí den učil a dělal úkoly až do jedné v ráno. Během hodinového sledování jsem měl pocit, že jsem trochu porozuměl korejské mentalitě a způsobu, jakým se tu žije. Dokument je to svižný a zajímavý, jen dabing mohl být lepší a například převádět cifry z eur na české koruny.

,,We need to find Dakota.“ ,,No, we gotta find Savannah.“ Další film o monstrech sužujících americký zapadákov není z nejhorších. Trias útočí se nebere moc vážně, což vede k lehce komickým situacím. Filmové postavy (mimochodem legračně pojemnované) například nejeví zájem o oběti dinosauřích řádění a nikomu se nedává první pomoc, jen se suše konstatuje, že něco není v pořádku. Samotní dinosauři jsou vtipní tím, že to jsou jen pohybující se kostry, takže například pterodaktyl létá pomocí svých pár tenoučkých kůstek a to je k popukání. Herectví tu však nehledejte. Nejlepší výkon, a to jak vizuální, tak herecký, předvedla sexy maminka Kirsty Mitchell. Emilia Clarke naopak ukázala, že se její herectví od této její prvotiny nikam neposunulo. Trias útočí není úplně nudný film, ale ke větší zábavnosti mu bohužel chybí český dabing, který dokáže z filmů od Asylumu a Syfy udělat opravdový zážitek.

,,Dátě si citronovú limonádu, Pepsi alebo pivo?“ Pražská terčovnica je sympatická kriminálka. Záporák v podobě Dočolomanského sice není žádný koumák a chyb dělá jako maku, ale vzhledem ke kratší stopáži to nemohl být žádný kozelník. Líbilo se mi dobové socialistické prostředí koňařů, hrad a záběry z Maďarska. Při exkurzi na hradě mě bavil výklad průvodce, který zmiňoval, jak byl feudál z 18. století hrozný tyran a utiskoval porobený lid, to už se dnes říká trochu jinak. V malé roli se mi líbila Julie Jurištová jako mladá svědomitá studentka dějin umění, zástupkyně to pracující inteligence. Bez ní by byly všichni eSTBáci ztracení. Také tempo vyprávění je velmi příjemné, lidé mluví pomalu a zřetelně, je to tedy ideální pokoukání k jídlu.

,,I said that the sword’s name is Chunchunmaru.“ Konosuba ve filmu je docela zajímavá, divák se dozví něco o minulosti Megumin a Yunyun. Do toho se zapletou s jedním zlým generálem, jak to bývá v seriálu běžné. Vlastně jde o klasický díl seriálu roztažený do hodiny a půl. Konec mi přišel ale hodně natahovaný a kdyby se o půl hodinku zkrátil, vůbec by to nebylo na škodu. Nicméně děj přijemně ubíhá, obsahuje hodně vtipů a narážek a celkově je to trochu svěžejší než seirálové díly. Škoda jen, že to trochu odbočilo od parodie na roleplaying hry, čekal bych ně více odkazů.

,,Děti, které ty miny zabíjejí, jsou jako moje děti.“ Dokument o majoru Berwarím je nejen pomníkem jednoho válečného hrdiny, ale také nahlédnutím do Iráku v době války. A nekouká se na to vůbec lehce – země je zdevastovaná, plná zbraní, naštvaných lidí toužících po pomstě a plná min. Major je ale borec a ve válečné mašinerii zvolil asi tu nejlepší cestu, zachraňoval lidi, místo toho, aby je zabíjel. Rozhovory s pozůstalou rodinou dobře dokreslují celý majorův portrét. Ze záběrů přímo z terénu doslova mrazí, obzvlášť, když dojde k výbuchu si člověk uvědomí, jak reálné bylo riziko všech zúčastněních. Hledač min je hodně zajímavý dokument.

,,Může vypadat jako ovce, ale uvnitř dřímá liška.“ Od Parazita jsem měl jistá očekávání, protože jsem již před tím viděl Pečeť vraha. Jenže v té byla sociální kritika pouze doplňkem ke krimi příběhu, v Parazitovi jde čistě o kritiku společnosti (nejen jihokorejské), která rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými. Jenže to by nebyl Pon, kdyby to bylo trapně černobílé. V Parazitovi divák zjistí, že paraziti jsou vlastně všichni, bohatí i chudí. Chudoba ani bohatství lidi nedělá lepší. Žánrově se tento film pohybuje od komedie až po horor a to s překvapivou lehkostí. Výsledkem je chladně vykreslená šedá realita, ve které není místo pro dobré konce. Pochválit musím také kameru, která se postarala o velmi chytře postavené kompozice, které diváka dráždí k přemýšlení. Parazit je výborný film, o kterém budu ještě dlouho přemýšlet.