Godhaj

,,You’re clever man, Juggernaut.“ O tomto filmu jsem nevěděl vůbec nic, ale po zhlédnutí musím uznat, že se jedná o parádní sedmdesátkový dobrodružný film, žánrovou lahůdku. Velmi se mi líbilo, kolik prostoru dostalo technické provedení celé operace na záchranu lodi. V hlavních rolích je to herecky zcela přesné, nejsou tu žádné emocionální výbuchy a výlevy. Až z toho má člověk pocit, že sleduje dokument. Jen malé děti mi přišly trochu moc afektované a bez nich a jejich matky by se film určitě obešel. Pochválit musím také asynchronní zvuk a obraz. Například, když nějaká postava vysvětluje plán, co se bude dělat, vidí již divák, jak daná situace probíhá. Vytváří to dojem systematičnosti, zároveň to urychluje děj, aniž by tím došlo ke zkratkovitému vykreslení celé situace. Juggernaut je prostě důkaz, že výborný film lze vystavět jen na uvěřitelném napětí, nikoliv akci.

,,Každé jitro tu má jiný tvar a jinou barvu.“ Posádka na štítě je poklidný kraťoučký dokument, ze kterého divák dostane představu o práci na meteorologické stanici na Lomnickém štítě. Záběry z vrchu jsou nádherné a působivé a je z nich cítit Vláčilův pozdější cit pro spojení člověka a okolního prostředí. Potěšilo mě, že v dokumentu nezazní hlasy samotných meteorologů, jen ten vypravěčův, jehož přednes hezky korespondoval s klidnou krásou Vysokých Tater.

,,Picture is all that matters.“ Amy Schumer je mi velmi protivná svým stylem humoru. Vykolejenou s ní jsem opravdu protrpěl a vlastně nevím, co mě přimělo podívat se na tento film. Jenže ouha, on se mi velmi líbil a to ne jako komedie, ale jako film s dobrou vnitřní myšlenkou, která sice nebyla zpracovaná na jedničku, ale v komedii se Schumerovou bych ji nečekal. Tento film podobně jako třeba film Po čem ženy touží s Melem Gibsonem se točí kolem hlavní postavy, která dostane zvláštní schopnost, která ji však promění vnitřně. Amyna postava se v tomto filmu vidí jako krásná bohyně, i když v reálu je to pořád stejná Amy. Jak děj plyne, ukazuje se, že sebevědomí a náhled člověka sama na sebe je vlastně jen o jeho mysli. Jsem přesvědčen, že toto téma je v současné společnosti mimořádně aktuální, hlavně kvůli překrášlování se na sociálních sítích a honbě za krásou jako cílem života. Škoda jen, že ve filmu není postava Amy s těmito problémy konfrontovaná a naopak zůstává ve vleku kosmetické firmy, která na této zničující honbě za krásou profituje. Je to ale škoda, protože jinak dokáže scénář skutečně dobře tlumočit ženský pohled na sama sebe a na tlak, kterému je vystavována od okolí. Abych dlouho nežvanil, tak Jsem božská je inspirativní, zajímavá komedie, u které jsem si více popřemýšlel, než bych se zasmál.

,,Jak to dopadlo, vodvedli mě?“ Ráža, celý realizační tým a všichni herci se v této pohádce slušně utrhli ze řetězu. Pohádka má vtip, je moderní, převrací pohádková klišé naruby, scénář je naplněn hláškami, prostě téhle studiové pohádce chyběl pouhý ždibíček, aby dosáhla kultovního statusu. Nárožný, Somr a Bohdalová to rozjedou ve velkém stylu, krásně hrají a krásně si nahrávají na frky. Když ale Honza dorazí k drakovi, děj trochu poleví a nevím proč se stočí k romantice, což mi ke zbytku příběhu vůbec nesedělo. Také Molavcové zpěv neslyším vůbec rád. Vlastně ani trampoty Somr a Bohdalové se slepicí mě nebavily. Přesto je to pohádka vynikající, zábavná a velmi, velmi nezvyklá.

,,Dívejte se dobře, děti naše. Až vyrostete, dozvíte se jméno tohoto velkého mrtvého a budete slýchat i číst o jeho hrdinském životě.“ Takovýto patos se na diváka line celé tři čtvrtě hodiny . Ale nemohu říci, že bych se nudil. Tento film je jakýmsi zhuštěním komunistické rétoriky, ideologie a způsobu práce s filmem, s dokumentem, s lidmi. Když umí člověk trochu číst mezi řádky, stává se pak ironicky pomník Gottwalda jeho vlastní obžalobou. Potěšily mě dobové záběry Prahy, hlavně Letné, opulentní vojenská přehlídka a vskutku masové davové scény z Václavského náměstí. Ač vypravěčův komentář působí notně idealisticky a neživotně, líbil se mi jeho klidný přednes a krásná čeština.

,,Is that what they call humor where you come from?“ Rocknrolla je vynikající zhuštěný mix toho nejlepšího, co Ritchieho napadá. Je tu tolik zajímavých postav, že by si alespoň pět či šest zasloužilo vlastní film. Bohužel ale tato směsice není nijak ukočírovaná. Děj je zbytečně komplikovaný a postav a zvratů tolik, že se v tom člověk za chvíli ztrácí. A to je ohromná škoda. Hodně z nápadů v tomto filmu Ritchie lépe zužitkoval v novějších Gentlemanech. Takhle to není úplně příjemná podívaná, i když já jsem si užíval každou drobnost Ritcheho perfektně komponovaného anglického světa zločinu.

,,We are the island in the jungle. Escape is impossible.“ Most přes řeku Kwai je zvláštní drama nikoliv však válečný film. Většinu stopáže sledujeme psychologickou válku mezi britským velitelem Nicholsonem a japonským velitelem Saitem. Ta je opravdu důkladná a pomalá, ale bohužel tvůrci neodhalili více o Saitově minulosti, což mě hodně zajímalo. Ve stejně pomalém tempu pak probíhá i stavba mostu, což se mi velice líbilo, protože divák si za tu dobu udělá k mostu vztah. Ve druhé půlce filmu jsem se ale pomalu přestával orientovat v motivacích hlavních postav, trošku mi přišlo, že všichni zešíleli, hlavně teda velitel Nicholson. Nicméně film přímo vybízí k zamyšlení nad válkou a mírem a budováním a ničením.

,,Násilí je násilí, Sulejmane.“ Chalífát je jeden z nejúžasnějších seriálů, jaké jsem kdy viděl. Nesmírně složité a emocionálně třaskavé téma zpracovává tak realistickým způsobem, že z toho běhá mráz po zádech. Například perfektně a přesně ukazuje, jak se dokáží radikalizovat druhé a třetí generace již asimilovaných muslimů v Evropě. Snad jen s tou malou poznámkou, že k jejich radikalizaci v průběhu dospívání není nutný nějaký zákeřný návodce z Islámského státu, stačí pouze dostatek frustrace, nedostatek identity a přístup k internetu. Příběh odehrávající se mezi Švédskem a Sýrií také výborně ukazuje vztyčený prostředník všem těm mýtickým hrdinům, kteří v amerických filmech sami odhalují, vyšetřují a zatýkají celé skupiny teroristů ve velkém. Žádní takoví kapitáni Amerika v reálném světě informačních válek nemohou fungovat, což je závěr, v jaký jsem ani nedoufal. Herecké výkony jsou maximálně uvěřitelné a civilní, třeba otec Sulejman, jemuž se pod rukama rozpadá rodina a dcery se radikalizují, zahrál svoji roli tak skvěle, až se draly slzy do očí. A ona civilní atmosféra dodává tomuto thrilleru doslova dokumentární charakter. Ačkoliv v půlce seriálu to vypadalo, že se zvýšenou akcí trochu upadá logika událostí, samotný závěr se vyšvihl na maximum. Švédi ukazují, že evropský pohled na věc může být překvapivě osvěžující. Chalífát je prostě super!

,,You’re going fast, but as the car speeds up everything else slows down.“ Le Mans šlape dvě a půl hodiny v přesném rytmu a celou dobu nenudí. Hlavní duo Damon-Bale má potřebnou chemii a nejsou to žádní ploší hrdinové. Zato záporáci jakoby z nějakého béčkového filmu vypadli. Kravaťáci chvílemi působí, že nemají žádné jiné motivace než těm dvěma borcům zkazit jejich závod. Některé momenty působí hrozně vypočítavě a uměle, třeba bitka dvou hlavních hrdinů na trávníku nedávala smysl. Jinak je to ale obrazová a zvuková paráda, hlavně finální závod je pastvou pro oči a je velice napínavý. Celkově mi tento film nepřišel lepší než Rivalové, myslím, že menší podbízení se širokému diváckému spektru by filmu prospělo.

,,The last one was a good guy!“ Druhý Harry už není tak drsný, jak byl při prvním setkání. Zločinci, se kterými se musí potýkat vyhlásili vendetu kriminálníkům v takovém stylu, že by i Chamurapi blebl závistí. Děj je docela drsný, pořád se střílí a mrtvoly přibývají solidním tempem, ale přesto film neodsýpá a docela se táhne. Harry je takový nemastný neslaný, neměl moc dobrých hlášek. Také nechápu, proč z něj dělali takového sexy borce, že se na něj lepí každá ženská. Trochu to tím působilo jako variace na bondovku. Abych ale jen nehaněl, tak je druhý Harry pořád stará dobrá sedmdesátková kriminálka, ale kultovní statut u mě nezískala.