Lischai

Celé je to černobílé a stylizované a takové inťoušsky škrobené - a pak v jednu chvíli Hill udělá nečekaný úkrok k upřímnosti. Všechno ožije a je to hrozně, ale hrozně skvělé. Ale po chvíli je to kouzlo pryč a všechno se zase vrátí do starých kolejí, kdy jsem těm dvěma nevěřil ani nos mezi očima, a každé "I love you, Phil" mi přišlo napsané ve scénáři. Jako celek to podle mě funguje jako výčet nějakých sebe-terapeutických mechanik, které ale nejsou nějak mindblowing. Nechci být hnusnej, ale přišlo mi to jako taková klasika lepšího seberozvojového blogísku: "představ si sílu x, která ti zabraňuje něco udělat a teď si ji odmysli - není to lepší?"

Zajímavý úkaz. Začne to jako Tinker, Taylor, Soldier, Spy z blízkého východu, kde musíte zapojit mozek, abyste se zorientovali v různých postavách a tajných službách a říkáte si: "Wow, to je docela dobrý, proč to mělo 56 procent a tak hnusnej plakát?" A čím jste ve filmu dál, tím je to víc nablbej patetickej béčkovej akčňák. Slo-mo střelba na vrtulník, ufňukanej pop-rock, všechno tam je. Na konci, po duelu speciálních agentů na pistole a scéně "Nechci nikoho vidět umírat, nařiďte hellfire strike," jsem už těm 56 procentům dost dobře rozuměl. 2-3*

První třetina je fakt skvělá, protože není úplně jasné, kdo je klaďas a kdo oportunista, a jestli se zločin stal nebo ne, a film s vámi tuhle hru hezky hraje. Když se v tom ale zorientujete, tak trochu spadne řetěz, protože zbytek už je klasika ve stylu "námitka, ctihodnosti, zavádějící!" 3-4*