Jester_X

Geniální epos, který ani chvíli ze své stopáže nenudí. Leone obnažil život, růst a zánik gangu. V Tenkrát v Americe nespadnou gansteři z nebe, nýbrž je dívakovi ukázano, že jsou to původem normální kluci, kteří se ze své prachbídné situace, života ulice, pokusili něco vytěžit. Následně vás oslní odlesk pýchy a bohatsví, jež se jim podaří za deset let nastřádat, aby nakonec každý z nich došel rozličného konce. Originální vyprávění samotného příběhu filmu přidává spád. Zkušenosti a zážitky Roberta De Nira jsou podány natolik sugestivně, že je divák příjmá za své. Závěrečná směsice různých pocitů chutná jako život sám, snad protože film je o samotném životě víc než kterýkoliv jiný a možná taky Leoneho zůčtováním právě se životem.

Film pohltí, postraší a ukáže mistrovství režisérovo, který je schopen manipulace s divákem přesně dle potřeb filmu, Plusem je také hororová atmosféra bez nutnosti explicitních záběru na naháněnou "potvoru" a masakrování nevinné posádky. Ale to je tak všechno. Jestliže měl film posloužit jako varování před roztaživým chováním lídského rodu, tak se jednalo o varování poněkud nedbalé a nedůsledné. Zrada a odhalení zlého robota mě nijak nešokovala a blábolení o tom, kterak vetřelec žije bez pokřivené morálky, vyznělo do vzduchu. Zajímavější se mi snad jeví hloupost, se kterou se skupina pánů tvorstva nechala robotem manipulovat. Tak, či tak, Vetřelec zůstane dílem průkopnickým (především tedy po formální stránce), jež ukázalo, jak lze také dělat horor a bez kterého by soudobá kinematografie vypadala jinak.

Film je zajímavě odvyprávěn, rozhodně se u něho nebudete nudit. Samotný nápad střetu autisty se svým bratrem jdoucím si cestou obchodníka je zajímavý také. Dalším pozitivem filmu je Dustin Hoffman, který zkušene vyabstrahoval vlastnosti autismu, jež lze na plátně snadno prodat. Od filmu s takovýmto potenciálem bych ovšem čekal trochu více než jen čistou řemeslnou mířící na emoce diváka. Veškerý charakterový vývoj postav je pouze naznačen a nedotažen do konce. Stejně tak hlubší myšlenky, na něž by si divák musel odpovědět sám, film nevytváří. Místy mě štvala předvídatelnost některých událostí a chování postav, které vycházelo ze stereotypů k jejich osobnosti vázaných.

Pomalý rozjezd uvádí dívaka do děje s pocitem nejistoty a nejasnosti. Klubko příběhu se rozplétá velmi pomalu, aby nakonec vyústilo v pocit obyčejného šílenství a bezmoci. Ten je navíc umocněn závěrečným objasněním fatálnosti Čínské čtvrti, jež byla během filmu démonizována bez pádnějších logických argumentů. Gittes se snaží, seč může, avšak jakési neviditelné (zkorumpované) síly ho brzdí a jsou stále o krok ve předu. V hlavní postavě se nám tedy dostává další variace na téma nejistoty a bezmoci, kterou nastiňuje, jak jsem napsal výše, samotná narační linka filmu. Polanski reflektuje tedy dobu vzniku filmu a atmosféra meziválečné Ameriky příběhu skvěle posloužila svým vyprahlým klimatem.

Když tak přemýšlím, co o Schindlerově seznamu napsat, nenapadjí mě stále ty správná slova. Postupný přerod obchodníka na hrdinu uprostřed hnusu války. Silný příběh, zajímavé postavy, výtečná kamera, výborní herci a to vše stmelené díky režisérskému výkonu Spielberga.

Fargo mě udivil tím, jak klidně a zároveň poutavě lze odvyprávět film s potenciálem akčního trháku. Coeni se hollywoodským krvákům vysmívají, což lze krásně vidět ku příkladu na postavě hlavního vyšetřovatele, jímž je těhotná policistka, která nepůsobí dojmem zběsilého dobronosiče, ale prostě dělá svoji práci a případ se jí podaří vyřešit jen tak mimochodem. Ad Absurdum jsou v mnoha ohledech dotaženy i postavy banditů. Právě tyto narážky a odkazy dráždily moji pozornost a já se tak po celou dobu trvání filmu snažil rozplétat nitky Coenovských myšlenek.

Radok vždy ví, čeho chce docílit a jak toho docílit. Kamera, hudba vše inklinuje k stísněnosti a hrozivosti holocaustu. Hercům jsem jejich role věřil. Velmi zajímavým je fakt, že film byl natočen roku 1949, kdy vzpomínky na válku mohli být ještě docela živé, což možná způsobilo jistou bezprostřednost, se kterou snímek na diváka působí. Například odsun rodiny hlavní hrdinky z Terezína do koncentračního tábora nebyl podáván s přehnanou emocionální působivostí, ale prostě se stal...stejně jako se tak stalo v tisíci dalších případů. Celkově Radok popisuje realitu tak mistrně, že veškeré emocionální gradace jsou důsledkem, nikoliv však stěžejním hybatelem.

Allen potvrdil, že dokáže být zajímavý jak po stránce formální, tak obsahové. Jeho hrátky s vyprávěním a promluvy Alvyho přímo do kamery jsou velmi příjemným zpestřením. A však hlavní zůstavá myšlenkově nabitý obsah, který je v Annie Hallové předložen. Jeho základním stavebním kamenem je naprostá důvěryhodnost podání filmu, tudíž si připadám jako pozorovatel jednoho skutečného života intoušů z Manhattanu. Díky tomuto faktu mi již nic nebrání zaobírat spoustou Alvyho vtipných, ironických a oduševnělých hlášek. Možná právě Alvyho neschopnost potlačit sebeironii generuje jeho neochotu jít na párty a užít si "pohůdku", což ho nakonec připraví o Annie. Celkově se film nese v ducuh analýzy dvou soužití dvou neslučitelných, ale při tom tak transcendentně blízkých povah. Palec nahoru konec za konec, který jen umocnil uvěřitelnost a opravdovost filmu

Tento film má snahu. Snahu něčím zaujmout, něco sdělit. Upoutá hlavně celkem dobře vyvedenou narativní složkou, která diváka zaujme a nenechá ho od obrazovky odejít. Prostřihy na konec filmy jsou celkem průhledné a lze předvídat, k čemu povedou, ale jedná se celkem o příjemné osvěžení schopnosti koncentrace. Co se týče obsahu, tak se tvůrci patrně snažili zpracovat především pověstnou odvrácenou tvář slávy. Problém je v tom, že odhalují samé důsledky, nikoliv příčiny. Proč Falco pije a fetuje? Protože sláva. Proč je Falco rozpolcený? Protože sláva. Proč se Falco vrací k chlastu? Protože sláva. Na můj vkus až příliš jednoduché a černobílé vidění. Postava jeho manželky působí svými neustálými odchody spíše komicky, než dramaticky. Jinak pěkné připomenutí zapomenutého autora, o němž jsem se přeci jen z filmu něco dozvěděl, ale pustit si ho stejně nepůjdu.

V tomto krásně poeticky podaném filmu se do konfliktu dostávají dvě protichůdné složky a to čísté racio v podobě nadhledu andělů, jenž vše podstatné ví, znají potřebné odpovědi, a tak pro ně svět ztrácí barvy. Oproti němu na druhé straně stojí cirkusové prostředí hlavní ženské hrdinky, kde je dominantou cit, jenž do života barvy emocí vrací a přidává k nim lehké mystično. Někde mezi tím, je spousta malých ostrovů v podobě niterních úvah obyčejných lidí. Film, který jasně ukazuje, co je na životě krásného. K tomu připočtěte velmi zajímavé vyprávění a výtečnou kameru.