WillBlake

Nadpozemský snímek, který bere Malicka na výlet po počítačových pozadích. "This is us forgetting ourselves to make room for the future." Připomínka toho, že film může být čímkoliv.

Tetsuo ztracený v říši divů za doprovodu 'muzikálových' čísel. V The Beast Pageant je možné úplně všechno, i to, že hlavní postavě vyleze z břicha mini-kovboj zpívající ultimátní hitovky. Bez přehánění jeden z největších a zároveň nejpříjemnějších bizárů, co jsem kdy viděl. Můj nový feel-good movie.

Moc se mi líbí tahle pasáž z textu k The Invisible Mountain od Claire Lasolle (FIDMarseille): „The vastest wilderness and the highest peaks are those within. Finding them requires that we recognise the passages and doors. Music is one of those doors, and Russell’s hallucinatory visions offer us a dazzling cinematographic translation of its perceptible possibilities. Ben Russell’s “mont analogue” is music made into an image, the analogue film of music.“ Omotalo si mě to kolem prstu od samého začátku.

Letní pandemický film jako uroboros, který se nepožírá, ale donekonečna obrozuje. Jeden z nezapomenutelných momentů za všechny: Miguel Gomes skotačící na vlečce za traktorem – ve slowmotionu. Navíc mají Deníky naprosto geniální ústřední song.

All you need is Lav. Pouze Diaz si může dovolit obsadit do hlavní role bezmála pětihodinového dramatu břichomluvce/loutku se zlomeným srdcem a přesto vytvořit nadčasový, konceptuálně fascinující film, který je stejně tak cynický, jako hypnotizující. // Děj se odehrává v padesátých letech, některé předměty (Coca Cola v plastu, deštníky, zavazadla) však nápadně odkazují na současnost, jako by bylo jedno, co je za dobu – historie se pořád opakuje. Ale snad poprvé mi u Diaze přišlo, že skrze temnotu prosvitl i paprsek naděje. // Nemůžu ten film dostat z těla.

Terapie sbalená na cesty.

„Everyone is born with three heads and three hearts. We shed them like skin.“ Mezidimenzionální gay romance, King Kongové, instrumental Beatles i opice s kamerou. Bombastická koláž, která zatřásla mým světem – až tak, že jsem si ji během jednoho týdne pustil třikrát.

Out 1 je nadfilm, na který není možné se připravit. Některé pasáže jsou bolestivě dlouhé, často mě během sledování sžíral pocit, že mi něco uniká a na konci jsem zažil to, co mnoho dalších diváků: zklamání. To se však v příštích dnech proměnilo v životní zážitek a následně potřebu vydat se do nekonečné králičí nory internetových textů a diskuzí k filmu. Není to nejlepší Rivette, ale rozhodně je nejparanoidnější. Jinak asi nejuspokojivější rozbor posledního, šestivteřinového záběru tady.

*strobe warning* Muselo být peklo tohle editovat, zvláště v sedmdesátkách. Určitě si od Claudine Eizykman seženu další díla.

„I heard that when people are high, they start watching films in their minds. Once you go in, you won’t find a way out.“ Poetický meta-dokument rozkročený mezi věčností a touhou po lepším životě. Atmosférické černobílé záběry, hlavně pak snové pasáže, ve spojení s emotivními ambienty (zazní i William Basinski) mě zavedly do světa, kde euforii lemuje hluboký smutek. Silný zážitek a po druhé projekci stěhování mezi oblíbené filmy.