WillBlake

Pro tyhle artové biblické příběhy začínám mít vážně slabost a to jsem vlastně nikdy nedočetl bibli. Bůh nebo satan? V tomhle filmu neexistují jeden bez druhého. Jak řekl sám Dumont: „Seems to me, should go back to the theatre where it belongs. God is in the right place in the cinema and we spectators are at the right distance. We can believe without putting ourselves in danger. Cinema is a good superstition because it is the height of poetic expression. Art is the source of spirituality; poetry is pure.“

Pro mě rozhodně nejsilnější, nejnepředvídatelnější a nejvyhrocenější díl trilogie. Křivdy uzrály, jediným řešením je stroj času. „Musím se svléknout, aby fungoval?“

Předevčírem se mi však konečně podařilo zhlédnout tenhle film v kině. Raději jsem si zarezervoval místo ve druhé řadě, ať jsem co nejblíže hvězdám. A i když to tak zpočátku projekce nevypadalo a já si říkal, že jsem se možná měl narodit o 50 let dřív a zajít si na premiéru, abych tohle dílo plně docenil, v průběhu letu na Jupiter mi došlo, že nejsem oprávněný k jakýmkoliv soudům ohledně tohohle filmu. Emotivní scény s HALem, který možná jen chtěl uchránit posádku před něčím, co je za hranicemi lidského chápání, závěrečné vizuální orgie, prostoupení časem i prostorem a nadpozemský konec ve mně zůstanou navždy. Nemiluju Star Wars, ani Planetu opic a nemiluju Kubricka, ale miluju Vesmírnou Odyseu. Tuhle životní kapitolu můžu teda uzavřít.

Film je možné rozdělit do tří částí. V první přešlapuje Chantal Akerman nahá po přízemním bytě, stěhuje matraci, jí cukr a píše nekonečný dopis. Voiceover je v konfliktu s realitou, přičemž úvodní věta zní „A tak jsem odešla“ a vy cítíte, že tohle není začátek. Druhou částí je epizoda s kamioňákem, kdy jde handjob ruku v ruce s existencionální rozpravou, z níž zůstane jen chvilková spřízněnost. Pomyslný kruh života se uzavírá v závěrečné třetí části zachycující netradiční návštěvu ex-přítelkyně, která vrcholí dvacetiminutovou lesbickou scénou. Řekla: „Zítra musíš odejít.“ Víc než cokoliv jsem si užíval nedotknutelný stav, do nějž mě film dostal. Není to jako zapomenout na čas, spíš jako zapomenout na skutečnost.

Mysteriózní horor roku. A to se ani nejedná o mysteriózní horor. Povinnost pro fanoušky ručních kamer, letošního trháku Enemy a nekonečného množství realit.

„Já nic neočekávám. Ztratila jsem pojem o čase. Můžu být stoletá stařena nebo miminko. Mám pocit, že jsem v podzemí. Není tu světlo, ani déšť, ani vítr, ani slunce, ani zima, ani teplo. Jen někde vzadu se mihotá malinké světýlko“ řekne Emmanuelle Béart. A přesně takhle jsem se skoro celé čtyři hodiny cítil. Osudové umělecké dílo.

V posledním záběru se s námi Robert loučí, čeká ho už jen zatracení. Ale loučí se i John Cassavetes. Je to jeho poslední film. Není třeba složitých interpretací ~ tenhle smutek nespláchne ani závěrečný déšť.

Film, po jehož zhlédnutí se Chantal Akerman rozhodla být režisérkou. Můj čtvrtý (a zatím nejlepší) Godard. Už se docela známe. „Ještě že nemám rád špenát. Protože jinak bych ho jedl, ale já ho nesnáším. A s tebou to je stejné. Jenže přesně naopak.“ Kdyby Belmondo hrál ve všech filmech od Godarda, nezlobil bych se.

Znepokojující duchařina, ve které není jasné ani to, zda jde o duchařinu. Napodruhé jsem si všechny ty kamenné výrazy užíval, stejně jako dialogy z promítaných filmů, které jako by nahrazují dialogy herců sedících v kině (tahle věta začne po zhlédnutí Goodbye, Dragon Inn opravdu dávat smysl). Tsaiova pocta nejen starým kinům, ale i starým mistrům. V kině se totiž sešli dva původní herci filmu Dragon Inn, Chun Shih a Tien Miao. Poslední promítaný film končí. Následuje dlouhý záběr na prázdné kino, které vyklidilo pozici multiplexové éře. "Nikdo už na filmy nechodí a nikdo si na vás nevzpomene" říká Chun Tienovi po skončení filmu. Zítra podpálím Cinestar.

Zážitek převyšující hranice bytí i kinematografie. Vzkříšení.