Merkin

V závěru poněkud překombinovaná, ale jinak velmi trefná komorní tragikomedie o bipolární (nejen) korejské společnosti.

Je to taková zfilmovaná počítačová hra, v níž hledáte indicie a unikáte při tom záporákům. A jako takové to není špatné. Kdo by tu chtěl aplikovat zákony logiky - radši ať pomýšlí o jiných březích.

Mně už by jenom stačilo, kdyby snímek uvedli oněmi sepranými slovy - natočeno podle skutečných událostí, protože přesně tak na mě (přes všechnu absurditu) působil. A teď je otázka, jestli je to dobré, nebo děsivé.

Dala jsem dvě hvězdy a stojím si za nimi, byť musím přiznat, že na rozdíl od mnohých jiných snímků, které zhlédnu a nezanechají ve mně žádnou stopu, nad Silou psa jsem se opakovaně zamýšlela. Jedná se rozhodně o film, který v člověku zanechá silný dojem, ovšem otázka je, zda kladný. Odpověděla jsem si nakonec tak, že atmosféra, kamera, kostýmy a herecké výkony mě okouzlily a v prvních dvou třetinách měl slibné charisma i scénář samotný. Jenže postupně šel příběh k šípku a s tím přišlo značné zklamání. Nevyužitý potenciál je tedy nakonec to, co mě neustále nutí se v myšlenkách filmem zaobírat. A za to si lepší hodnocení nezaslouží. A je to škoda, protože kdyby Campion sáhl hlouběji do fantasie, mohl dosáhnout klidně i na plný počet.

Nemáte čas na zdlouhavé filmy, epické seriály? Chcete si zlepšit náladu? Zasmát se, uvolnit se? Welcome to Cloud9! Celých 6 sérií si drží relativně vysokou laťku humoru, k nízkým vtípkům klesají jen občas a postavy jsou všechny tak nějak mile poťouchlé. Asi nejlepší sitcom po Ajťácích. Black Books a BBT, který rozhodně budu zapínat, když si budu chtít zlepšit náladu.

Kupodivu dobré - méně heroismu a více sebekritiky než jsem čekala.

Na trénink španělštiny úplně ideální. Hlavní protagonisté jsou sympatičtí, prostředí úchvatné a zápletky sice jednoduché, ale ne natolik laciné či stupidní, aby člověka přiměly sledování ukončit.

Jak to říct - myslím, že dřív by mě takové věci nelákaly, ale v průběhu posledních let jsem byla v Japonsku několikrát a přesně v takových naoko zapadlých a přitom vždy plných a naprosto přátelských hospůdkách jsem se cítila nejlépe. Vejde se tam tak 8 lidí, uprostřed bar, přičemž majitel nalije, co chcete a uvaří, oč si řeknete. Štamgasti si chodí popovídat a turisti se baví. Mnohá jídla znám, vaříme je i doma a kolikrát jsme nějaký recept odkoukali. A jako melancholická upomínka je to prostě bezva.

Už dlouho jsem neviděla snímek, v němž by mě závěrečné odhalení skutečně dostalo. Jistě - všechny příběhy o nehodách a vraždách jsou jedním a tímtéž objemem střípků, z nichž pokaždé vznikne trochu jiná mozaika a tak se stává, že když sledujete thrillery pravidelně, rozdělíte si obraz na puzzle dřív, takže třeba to, kdo byl ve skutečnosti padouch se dalo odhadnout s přehledem po pár minutách, ale herecké monodrama paní mámy - to je jiná liga. Je zkrátka vidět, že ke kubismu mají Španělé blízký vztah.

Nadprůměrné herecké výkony brzdí fádní scénář. Po deseti minutách je všem jasné, o co jde, tudíž byste čekali alespoň částečné rozuzlení, nicméně právě to nejdůležitější je zcela vynecháno. Katie v závěru objímá svoji sestru, ale my ani nevíme, jestli už o ní alespoň něco ví. Rodiče jsou po únosu dcery nějak nápadně chladní na to, jak výbušně probíhal předchozí rozhovor. A Ruth, na to, jak se všemocně snaží Katie ochránit, jí od první chvíle po opuštění vězení začíná systematicky ničit život - jí a celému okolí. Vyjde tedy nakonec Ruth s pravdou ven, čímž de facto způsobí sestře to, před čím se jí svým činem snažila zachránit? Bude právníkova žena mlčet? A nakonec - chceme mezi sebou mít tak očividně narušené jedince jako Katie? Kdyby Ruth nedělala hrdiny a řekla vše narovinu, mohla sobě i mnohým dalším ušetřit řadu trápení. A nám dvě hodiny času.