TroiMae

Zřejmě její nejúchvatnější představení. Přitom výprava tentokrát nezahrnuje žádné létání a podobné kousky, ale „jen“ impozantní zadní projekci, rafinované kostýmy, vytříbené šperky a pódium se zvedací plošinou. Dreamchaser patří k jedněm z nejucelenějších koncepčních alb zpěvačky a doprovodná show je nejpůsobivějším představením.

První řada byla zvláštní, inspirativní, terapeutická, ale asi moc divná a vyústění mě přesvědčilo, že to celé nemělo smysl. Podlehl jsem, jako někteří hlavní hrdinové. Na druhou řadu jsem se tak ani nechtěl dívat. Až po několika letech čas uzrál. Zdála se mi „lepší“, ale hlavně té první dala smysl. Můžeme se jen dohadovat, jak by příběh, který měl mít pět řad, dál pokračoval. Ale také v nejlepším přestat a i cliffhanger tomu dává důstojný konec.

Deadpool purrrr ever   Co tě nezabije, to tě posílí! Bohužel... Disneyovští Gumídci pro dospělé děti v nás... And after all... ohana means family and family means...

Snad ještě lepší, než první díl. Hustý. Už teď jsem viděl nejlepší film roku.

Wow. Bych čekal nějaký rozjezd, na první díl třetí série… ne že naskočíme rovnou do rychlíku. Mi skoro přijde, že to je vtipnější než celá minulá série.

Poněkud nezvyklé pořídit záznam dramatu bez diváků a divaček, tedy bez smíchu a potlesku… takové covidové…

Po zpackané třetí sérii, která porušila pravidla a byla jakousi zradou pro diváky a divačky, je čtvrtá série důstojným zakončením série. Vrací se ke kořenům. Záhady, zvraty, spiknutí a červená niť táhnoucí se celým seriálem: pravda a otevřenost je cesta ven i z beznadějné bezvýchodné situace. Pro hlavní hrdinku je tentokrát pozdě…

"Jack, this is where we first met." :))

John Oliver podruhé věnoval svůj pořad právům trans lidí, dětí a dospívajících. Na HBO s českými (neadekvátními) titulky, na YT s automatickými anglickým.   Oliver poukázal na fakt, že koncept „rapid-onset gender dysphoria“ není vědecky podložený. Přitom i u nás o tomto fenoménu někteří lidé z odborné veřejnosti mluví a vyvolávají morální paniku. Tento fenomén popisuje náhlý nárůst počtu dětí hlásících se k transgenderové identitě a varuje před vlivem vnějších faktorů a událostí, např. sociálních sítí. Tento pojem přitom je podobný, jako „post abortivní syndrom“ využívaný Hnutím pro život, nebo „syndromu zavrženého rodiče“ využívaného Unií otců. ROGD nebylo zkoumáno na dětech, ale na rodičích. A to na rodičích bigotních, kteří odmítali tranzici svých dětí. Loni na 120 amerických institutů vyjádřilo odmítnutí vůči používání tohoto konceptu v diagnostice a terapii. V pediatrickém žurnálu pak vyšel výzkum popírající negativní vliv sociálních médiích na nevěrohodný nárůst trans dětí a dospívajících. Sociální média byla využívána spíš pro potřebnou podporu a informace. Není evidován nárůst lidí, kteří by litovali své tranzici.   Počet dětí a dospívajících hlásících se k trans identitě skutečně stoupá a neproporčně stoupá počet trans chlapců (sic, protože základem je respektovat zvolenou identitu, ne určené pohlaví, ačkoli v českých médiích se mluví o dívkách „myslících si, že jsou chlapci“). Ale ta neproporčnost má mimo jiné rys i optického klamu, protože dosud naopak byl neproporčně vyšší počet trans žen. V každém případě vysoký počet trans dospívajících a dětí nelze interpretovat (bez důkazů) jako zhoubný vliv médií, zmatených dětí apod.   Pokud se podíváte na graf počtu leváků v USA, uvidíte strmý bezprecedentní nárůst v době… kdy se leváci přestali nutit do přeučování. A ohledně trans lidí máme korelaci, že se zvýšil jejich počet vždy době, kdy se dočkali nějaké většího uznání (např. trans osobnost na obálce významného časopisu). A trans děti a dospívající donedávna neměli uznání a nyní se naopak zvyšuje a díky internetu si sami nacházejí vzory a informace. Neznamená to, že všechny jsou trans, ale není to důvod znevažovat jejich sebeurčení. Ano, někteří experimentují a zkoumají svou identitu a sebevyjádření. A na tom není nic špatného. Ze zkušeností víme, že oni většinou dobře vědí rozdíl mezi tím „nechci být žena, protože jsem muž“, a mezi tím „nechci být žena, protože mi vadí menstruace a pohledy mužů v MHD“.   Já moc neumím počítat, ale pořád mě zaráží ta panika a strach o „zmaten děti“, zatímco ohrožení trans dětí je podložené a nesrovnatelně větší. Skoro až 50 % se jich pokusí vzít si život a 58 % alespoň má suicidální myšlenky v případě odmítnutí hormonální léčby. Rozsáhle studie přitom uvádějí max 2 % těch, které se rozhodnou pro retranzici, které přestanou užívat blokátory, hormony, nebo své zvolené jméno. Přitom i tak příčinou bývá třeba to, že se identifikují jako nebinární.   Asi 2 % lidí tranzici lituje. Navíc to v drtivé většině případů není kvůli změně genderové identity. Ale jde o vnější faktory, jako přetrvávající stigma a nedostatek podpory. Řešením tedy pochopitelně nemůže být ještě větší stigmatizace a upírání podpory!   https://www.youtube.com/watch?v=Ns8NvPPHX5Y https://www.pinknews.co.uk/2022/10/18/john-oliver-debunks-anti-trans-arguments

"I'm gonna make a cake. That's what I'm gonna do"   Jsou to ty hodiny, které musím přežít a po nich následují další a minuty a vteřiny, tikání času nelze zastavit. Ten dort se nepoved, i když dal tolik práce.   Clarissa: "Na žádnou party nemusíš. Ani na tu oslavu. Nemusíš nikam chodit. Nemusíš vůbec nic." Richard: "Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už nemůžu." Richard: "Jenom je mi z toho smutno. To, čeho jsem chtěl dosáhnout, mi připadalo docela prosté. Chtěl jsem vytvořit něco životaschopného a dostatečně šokujícího, aby to aspoň jednomu člověku mohlo prosvětlit den. Docela obyčejný den. Jen si to představ, přát si něco takového! Bláznivý nápad."   A tak Laura Brownová, žena, která se pokoušela zemřít, a nepodařilo se jí to, která utekla od rodiny, zůstává naživu, zatímco všichni ostatní, kdo se snažili přežít ve stopě, kterou za sebou zanechala, už odešli. Ona žije, kdežto jejího bývalého manžela skolila rakovina jater a její dceru zabil opilý automobilista. A žije i po tom, co se Richard vrhl z okna na střepy pokrytý betonový dvorek.   “Dear Leonard. To look life in the face. Always to look life in the face and to know it for what it is. At last to know it. To love it for what it is, and then, to put it away. Leonard. Always the years between us. Always the years. Always the love. Always the hours.”   "Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli každý (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme."