TroiMae

Tears in heaven... Nicméně co já vím z YouTube, je na ISS při průlezu do Sojuzu mnohem mnohem méně místa. Vždycky jsem se divil, že se tam vůbec protáhnou :o)

Umělecký zážitek, při kterém budete krvácet smíchy. Travesty a parodie nekompromisně odhalí podstatné stránky baletu a to díky vrcholnému tanečnímu provedení.

Je to moje druhá nejoblíbenější divadelní hra. Nepřekvapuje mě zdejších 55%, a právě proto oceňuji odvahu režiséra! Alžběta jako Madonna, trůnní sál jako scéna ze Superstar, Marie jako Grace Kelly… Ale pozor, přitom vše na scéně je velmi jednoduché ale efektní a rafinované… jak později pochopíte. Prosklená stěna a červený koberec dokáže vytvořit nečekaně dramatickou scénu a Like a Virgin je nečekaně trefné pro „panenskou královnu“, která se stylizuje do superstar. Rozhodně nejde o žádný samoúčelně moderní laciný efekt. Naopak byla hra zbavena dvousetletého nánosu a místo dnes už zbytečné piety a papouškování vznikl energický a dynamický příběh díky osobnímu (a osobitému) pojetí. Je v podstatě celkem logické, že i Schiller by dnes příběh vyprávěl aktuálním jazykem, tak jako to udělal ve své době (kdy místo historické přesnosti tvořil romantický obraz). I s mojí sociální fobií :-) se mi v hledišti poprvé stalo, že se divadelní fikce a realita slila v jedno. To, co se dělo na jevišti, se dělo skutečně. Příprava na popravu, kdy postavy upravují interiér, vypadá úplně stejně, jako když pracovníci reálně uklízejí kulisy po představení. A přitom je možné uprostřed zahlédnout skutečnou "Grace Kelly", která si uvědomuje zradu a konec, zatímco scéna se neodvratně kus po kuse obnažuje až na kost… skutečné dřevo a holé zdi… Pak i to, co se odehrávalo na scéně, vypadalo jako skutečné.

Carrie Fisher je úžasná. Vzpomínal jsem na vystoupení Ellen DeGeneres. O Carrie vlastně nic nevím. A) byla princeznou Leiou ve Star Wars B) její životní příběh je tak fatální, že jej zfilmovala s Meryl Streep v hlavní roli a přitom mi souvislosti mezi Pohlednicí z Hollywoodu a princeznou Leiou svým způsobem unikaly dodnes. Carrie je možná trochu americká verze Ivety Bartošové… ale je inspirací v tom, jak dokázala ze svého nuzného života vytěžit… a právě na něm postavit… svůj život… živit se jím. Ellen DeGeneres objíždí divadla, protože „místo toho, aby platila psychoterapeutovi za to, aby mu mohla vyprávět své příhody… vypráví je lidem v divadle, kteří za to platí jí“. Carrie se se svými problémy vyrovnává stejně bravurně… tedy stejně vtipně: „Dnešní šou je komickým způsobem získat si pozornost, které se mi nedostávalo coby dítěti.“ A metaforicky řečeno její „Ahoj, jsem Carrie Fisher… a jsem alkoholička“, se dostalo do učebnice psychiatrie do kapitoly o bipolární poruše stejně jako (doslova řečeno) Ellenino „Ahoj, jsem Ellen… a jsem gay“ do učebnice o genderu do kapitoly o televizi a médiích. Carrie Fisher ve své one-woman show zná účinný způsob jak mi doplnit i ostatní písmenka abecedy do jejího příběhu… a udělit lekci, co to ve skutečnosti znamená „Always Look On The Bright Side of Life“ ;)

Z původně zamýšleného filmu zbylo jen torzo. Režisér Mankiewicz byl donucen film sestříhat, ale i tak trval šest hodin. Ani další vynucené sestříhání na 4 hodiny studiu nestačilo a premiéru měl film jako tříhodinový (aby mohlo být promítáno víc jak jedno představení za večer a tudíž se zvýšil výdělek). Publikum sice nevědělo, o co přichází, byť některé záběry z upoutávky se do promítané verze nedostaly, ale film začal o to víc působit jako pozlátko, nebo „monumentální myš“, jak se vyjádřila jistá kritika. Z filmu bylo vystříháno vše, co se netýká hlavních postav, a i další motivy a osudy postav zůstávaly opomenuty. Mankiewicz neuspěl ani se snahou rozdělit film na dva díly „Caesar a Kleopatra“ a „Antony a Kleopatra“. Studio chtělo vytěžit z aktuální aféry kolem Taylor a Burtona, představující Kleopatru a Antonyho, a nechtělo riskovat pozdější uvedení jejich příběhu. Oscarový režisér Mankiewicz byl osudem svého filmu tak zasažen, že od té doby na své režijní úspěchy prakticky nenavázal. Až v devadesátých letech byl film za pomoci Mankiewiczovi rodiny restaurován a byly dohledávány zapomenuté scény. Dnešní verze tak má 4 hodiny ve dvou dílech.

A to se film obešel (s jednou krátkou výjimkou) bez toho, aby zobrazoval, co se „skutečně“ dělo kolem hotelu. A je to pochopitelné, protože stačí už jen to, že se o tom mluví a výsledek je občas naznačen. Pokud chcete vidět, co filmaři, kteří hotel opustili, a ostatní, natočili, můžete si pustit dokument. Ale rozmyslete si, zda skutečně chcete vidět, jak čtrnáctiletý chlapec mačetou ubíjí prosící těhotnou ženu nebo muži vyvlečou ven imobilní děti před tím, než je znásilní a usekají jim končetiny… Díky tomu, že film není naturalistický, se film o genocidě ve Rwandě dá vůbec skousnout. Nelze jinak zapomenout na evakuaci, kdy na autě jedou humanitární pracovnice a kolem utíkající plačící ženy se snaží na korbu auta vhodit alespoň své děti, protože pár metrů za nimi jsou ozbrojenci s mačetami… Ale lidé v autě nemohou udělat nic…

01: 100%, 02: 50-60%

Oficiálního vydání záznamu tohoto koncertu se nejspíš již nedočkáme a je definitivně nahrazen dokumentem „I'm Going To Tell You A Secret“. Přesto se na internetu zrodil fanouškovský DVD počin (i s bonusy), který má víc šťávy než celá THE STICKY & SWEET TOUR. Klobouk dolů. Prostřihy na projekce, projekce prolínající se s hlavním obrazem, profesionální kvalitní záběry se střídají s těmi, které jakoby (kvalitně) natočil nějaký fanda na mobil a dal na youtube – a ono to má díky tomu až dokumentární nádech autentičnosti (což se ne vždy dá říct o Madonině zpěvu). Zvukový záznam vždy neladí přesně s obrazem a poslední scéna už přecejen usvědčí z prostříhanosti z více koncertů… ale celou dobu jsem se bavil a být Madonnou, tak tohle DVD vezmu za své ;)

První řada: S poslední epizodou dávám 4*. Nevadí mi krev (ostatně je jí méně než ve Spartakovi), nevadí mi sex (ostatně je ho nejspíš i méně než v Tudorovcích… možná na televizní obrazovku ne tak obvyklé množství nahoty… tedy té mužské, protože ženskou nahotu např. v epizodě Babylon seriálu Carnivàle moc nic nepřekoná - SPOILER :) nahá karnevalová slečna stojící na hlavě… své nohy… nakonec roztáhla … do polohy v jakých slečny fotí snad jen Saudek) SPOILER END. Ale nedokážu moc pobrat dialogy seriálu. 80% z nich působí samoúčelně… snad ještě méně smysluplné než mezihry v počítačové hře. Jedna postava přijde, prohodí si s druhou méně či více frází, často sarkasmů… a odejde (popřípadě oba protagonisté)… ale nějak… umělé…No a další řady... jsou už hysterie... totiž historie :o)

Nejsem zdejším zastáncem vzlyků po „objektivnosti“ tohoto dokumentu. Všichni víme, že politická/náboženská propaganda je prvoplánová a do očí bijící… ale že přesto funguje (je prosazen ten názor, který má větší finanční podporu). Proč neodpovědět na čerta ďáblem – dokument ukazuje „nízkou a cynickou politickou/náboženskou mašinérii“. (Když se mormonská církev zastane svobody projevu senátora Chrise Buttarse, nemůžu si nevzpomeout na prezidenta Klause hájící „odvahu“ říkat politicky nekorektní věci Ladislava Bátory.) Je to tragédie(!), tak proč nezburcovat nějaké emoce? Když ne teď, tak kdy? Druhou nejčastější příčinou úmrtí mladých lidí je sebevražda, 1/3 těchto sebevražd je motivována pocitem jiné sexuality... Pokud někdo kolem toho dělá ("neobjektivní") "hysterický" povyk, já se nedivím.