TroiMae

Isabelle Huppert je skvělá jako vždy. Nicméně sledovat přes dvě hodiny(!) život madame Bovary je k uzoufání. A to je vlastně na tom snímku skvělé – protože dokázal zprostředkovat, jak se zřejmě sama hrdinka cítí v celém životě(!). Já osobně nedokážu vnímat paní Bovary jen jako sobeckou, marnotratnou, neracionální a chorobně romantickou – já bych se asi také zbláznil, kdyby v dané společnosti bylo mojí jedinou životní náplní vyšívání, čtení, hraní hudby, stahování manželových bot a ples jednou v životě. Ne všechny ženy mohou být emancipované hrdinky (začít podnikat v pěstování zeleniny, stát se prvními lékařkami, nebo cestovat po Evropě) – ne nadarmo je tento román „první moderní realistický román“ (a už za to se autor u soudu potýkal s nařčením z obscenity). Tou vší nudou v Emmině životě mi přijde takové ztvárnění v podstatě realističtější. Pravděpodobně většina z nás má o svém životě (zdravě) idealistické představy – většina z nich přitom nedojde naplnění. Většina (žen) v té době jako Emma své poměry překročit nedokáže a marně hledá skulinky pro vlastní seberealizaci – nákupy a milenci – to jediné jim je vyhrazeno. Poprala se s tím, hledala, vítězila, dělala chyby – celkem nudný život, jaký většina z nás žije. Jak Hitchcock říká, film je jako život, ze kterého byly vystříhány nudné pasáže – jenže „Paní Bovaryová“ je realismus.

Já jsem se díval jen z principu – sledovat souvislosti s remakem, klasiku kritiky konzumní společnosti… A líbila se mi spíš druhá – psychologická – část. První není nijak naléhavá či napínavá a zombíkům už chybí jen tykadla modrých startrekovských Andorianů. Proto mi druhá „nudnější“ část přišla originálnější – když se z útočiště prázdného nákupního centra (kdo by nesnil moci tam bezmezně bydlet?) stává vězení a z ráje se stává bezúčelná nuda. Mezi hrdiny uvnitř a (Š)mouly venku se hranice začíná stírat.

Já se připojuji ke komentářům „zajda001“ a nepatřím mezi obdivovatele „inteligentní“ pomsty, na kterou jsem se těšil, ale nenašel ji. Fandil jsem totiž spíš pianistce, která se provinila autogramem, kdežto obracečka je manipulativní, vypočítavá, ochotná fyzicky ublížit malému dítěti a všem kolem. Záblesk pochopení děje jsem viděl jen ve chvíli, když mě napadlo, že obracečka je možná vlastně duševně narušená. Jedno zhrzené dítě ublíží v podstatě čtyřem jiným lidem. Hezký film, hudba, herečky, zbytečný děj.

Ano, vypadá to neuvěřitelně, ale to je přesně ten pocit, co zažívají Hugh a Lawrence. Někdy se člověku přihodí něco, co přesahuje jeho dosavadní životní zkušenost a ocitne se na zatím nevyšlapané cestě. Člověk někdy najde spřízněnou duši prostě tam, kde to nečekal. Pak je na něm, zda zůstane otevřený a bude mít dost odvahy využít životní příležitost (má na to možná třeba třináct minut). Vlastně pro mě tenhle krátký „konverzační“ film byl docela zajímavý: až se mi někdy v životě stane, že ztratím pevnou půdu pod nohama, můžu se místo znalostí řídit svým srdcem.