Bubble74

Pěkně děkuju, odrhovačka Honolulu Baby mi zůstane hučet v hlavě asi na věky...

Klobouk dolů před Ejzenštejnem, protože s primitivními technickými prostředky, které měl tehdy k dispozici, prokázal mimořádně kreativní talent. Hlavně proslulý čtvrtý akt působí dodnes jak z jiné planety. Dechberoucí je věru slabé slovo. Chtě nechtě však nedokážu přimhouřiti oka nad obsahovým jádrem, jež má podobný odér jak červivá flákota, kterou měli matrózi pozřít. Vsadím se, že konzervě v mauzoleu euforicky až zachrastily nabalzamované kosti z tohoto pyšného sovětského manifestu. Věčná škoda, že se významný zářez do filmové historie znehodnotil tak exkrementálním motivem.

Atlas mraků je unikátní umělecký epos a jeho filozofické komponenty krásně zapadnou do sebe, pokud o to budeme stát. Dosud nevídaný žánrový guláš vyžaduje permanentní koncentraci. Hlásit průbežně partnerovi, že jsem úplně mimo je zbytečné a zapříčiní to pouze prošvihnutí další indície, které jsou namrskané molto presto. Vězme, že v tu chvíli tápou všichni a prahnout po brzkém repete bude nejeden. Stírám slzu vděku, že ještě nevymřeli tvůrci, kteří takto působivě a opulentně dokáží vyburcovat divákovu mysl k prozření.

Odvrácená strana romantického stáří ve dvou. Nemilosrdně obnažená na kost, tak jak se jí odváží ukázat jen sám Haneke. „...a takhle to teď bude pokračovat dál, dokud to jednoho dne neskončí...“

Na Kathryn Bigelow se našinec může (zatím) spolehnout. Jako jedna z mála nám neservíruje žádné ukájení všemocných bohatýrů, ale poctivou porci napětí a akce. Především cením nezaujatý a obsažný pohled na skutečnost.

Názorný pokyn všem agresivním neurotikům i jinak narušeným. Navlíknout na sebe pytel na odpadky a hurá za štěstím do ulic. Buďme pozitivní! Kdepak Hemingway, takhle má vypadat konec! S tím se nedá nesouhlasit pane režisére i ctěná Akademie. Mimochodem, mnohem výstižnější český název by byl „Manuál na šťastný konec (pro tupce)“.

Závěrečná pointa mě zasáhla jak blesk z čistého nebe a vyzdvihla mi tuto vizuální fantazii do pětihvězdné dimenze. Bylo neskutečně osvěžující si z plna hrdla zasnít. Za tak ojedinělou meditaci máte můj vřelý dík Mr. Lee.

Ani ve snu mě nenapadlo, že se ještě dá tato klasika všech klasik natočit s nějakým nápaditým obohacením. No vida, dá. A dokonce se mi její nový odlehčený a experimentální kabát nanejvýš trefil do gustu, neboť jsem si u té hravé stylizace vskutku lebedila. Náhražkou za velké emoce, které zde narozdíl od knihy, pouze prošuměly. Ta vychrtlá, přerostlá školačka s křečovitým šklebem ve tváři se marně snažila je ve mně probudit.

To je panečku originální pojetí nazvat bandu ochlastů živořících na smetišti, souzněním člověka s přírodou v divočině. Hned se hrnou ceny a chvála. Já tak zdatný alternativec nejsem, proto jsem v té humusácké "Vaně" plné starých krámů a morálních pochybností nevylovila ani filozofii ani kouzlo tohoto nesmyslného ekopříběhu.

Miluju filmové muzikály. Plné nádherných, neznámých melodií i profláknutých šlágrů, kdy ustavičně naskakuje husí kůže, kdy přechází zrak z velkovýpravných scén, kdy se rozplývám blahem nad dokonalým spojením obrazu, hudby a pěveckých výkonů. Ano, takové, i několikahodinové muzikály miluju. Hooperova verze Bídníků je však nelítostná zvuková zvrhlost. Až na pár výjimečných okamžiků jsem totiž postrádala to nejdůležitější – mému sluchu lahodící zpěv.