Marla Singer

Přestože sousední Německo nedávno uzákonilo existenci třetího pohlaví, je inter- a transsexualita stále věc, na kterou se v Evropě zvyká velmi pomalu, když o podobné skupině prakticky neexistuje ani historické povědomí (na rozdíl od kultur v Americe nebo Asii, kde mají i vlastní gramatický rod). Bergsmark zasadil dvojjakého Sebastiana/Elii - v anotaci zmíněný "chlapec" je dost zavádějící, když za celý film neodhalí vyhraněný postoj ke svému tělu - do skomírajícího Stockholmu, kde sebou nechá smýkat ode zdi ke zdi a přecitlivěle snovým voiceoverem sdílí s publikem myšlenky na sebevraždu nebo až ponížené potřebě po něčí blízkosti. Svojí pohlavní i vztahovou nevyhraněností týrá snad jediného vážného přítele a při jakémkoliv dalším rozvinutí jejich vztahu utíká do potemnělých klubů, kde vděčně přijímá roli sexuální hračky (a dává tím do rukou skvělou munici všem ignorantům v sále). ___ Větší ponor do fucked up myšlení hlavní postavy prakticky není možný, takže se držíte v uctivé vzdálenosti a vnitřní hlas s pohledy do betonové dáli pak trochu ztrácí smysl. Forma distanci od protagonisty ještě více prohlubuje - dokumentární snímání každodenní pracovní rutiny i nočních pankáčských výtržností střídají extrémně stylizované zpomalené záběry drsnějšího sexu v parku nebo rovnou 'pietního' pissingu v měkkém světle. Přestože jde v zásadě o romantický film, vyšinutost ústřední dvojice napravuje jméno celému přeslazenému žánru ("Močil, podíval se ti do očí a pak se poblil. Můj vnitřní romantik vážně nemá slov.") a už kvůli stalkingové scéně s greatest romantic song ever (https://www.youtube.com/watch?v=GyUtlV4291o) stojí za zhlédnutí. Něco se musí zlomit ale překvapuje hlavně samozřejmostí, s jakou jsou sexuální menšiny vyobrazeny (orientace spolubydlící odhaluje vlastně jen detail v jediném slově), a přestože jste osobně na nikoho podobného nikdy nenarazili, rychle přejímáte jejich postoje, byť film větší identifikaci s protagonistou neumožňuje.

Zobrazení invalidů ve filmu (a stejně tak mentálně postižených - viz fiktivní Simple Jack) většinou balancuje někde mezi negativním a pozitivním postojem ke znevýhodněné postavě a strach z obecného přijetí často zatlačí tvůrce do polohy lítostivého porozumění nebo rovnou adorace jejich vůle k žití. Těžko říct, co z toho postižení nenávidí víc. Nápravná třída patří mezi tři snímky na KV věnující odlišnému pohledu na tělesné znevýhodnění a přestože protagonistku vyloženě nezneužívá k sebedojímavým scénám, je z celé trojice nejslabší. Pokud přetrpíte až strojeně idylické přijetí ve třídě (nikoliv ve škole) narušené jen 'náhodnou' smrtí spolužáka a kolouškovský vztah s největším hezounem v okolí, dostanete se ke slušné dávce černého humoru a nepříjemně vyostřených scén. Je dost možné, že laskavý úvod sloužil jen k ukolébání naivnějších diváků, a v takovém případě zafungoval, ale beztak trochu zbytečně zaplní obrovskou část snímku. Navíc empatie a vnímání příběhu z pohledu protagonistky selhává, když se jedná o útlocitnou moralizující kravku.

U krajnice vypálený trabant, zdevastovaný a graffiti pomalovaný dvůr nebo osiřelá pouť slouží jako kulisy pro zvrácené zákonitosti uzavřené komunity, která nabízí ochranou ruku před nechápajícím okolím, ale vnitřní tyranie přebíjí většinu výhod poskytovaných členům. Kmen vypadá jako stokrát omílaný příběh z pohledu rookieho, jež se ze začátku nechá zbít smečkou, aby se pak zahryzl do krku alfě a vydobyl si tak postavení ve skupině do doby, než nenávratně překročí čáru, ale formou překračuje vše dosud viděné. Pocit z filmu má asi nejblíže k mým harantím létům, kdy jsem hltala animáky ze zahraničních stanic a přestože jsem nebyla schopná říct, co se právě na obrazovce děje, příběhu jsem rozuměla (nebo si to alespoň myslela). ___ Znaková řeč je i bez jakékoliv nápovědy divákovi srozumitelná například 'tónem' sdělení (důraznost gest) a většina informací pro zpětné rekonstruování dialogů lze vyhledat v obraze. Frustrace z neporozumění nutí v dlouhých steadicamových záběrech sledovat každý detail a opakující se scény odosobnělé rutiny znechucují svojí otevřeností a zároveň fascinují nikdy neviděným. Vlastně jde o první film za dlouhou dobu, ze kterého mi bylo doslova fyzicky špatně (naposledy jsem něco podobného zažila při čtení Nočních můr s čápem Marabu).

Stařec nachází nově utvořený kus země a na holém ostrůvku uprostřed vyostřené hranice zbuduje prakticky z ničeho dům i pole. V tichosti se nesoustředí na nic než na práci kolem úrody a občasné chránění právě dospívající vnučky před vojáky na obou březích, jenže úplného odizolování od problémů vnějšího světa beztak nedosáhne. Podobenství o zemi nikoho, jež se v pravidelných cyklech objevuje stejně jako mizí a je zcela lhostejná k zanechané stopě člověka, zpočátku působí jako klasický lyricko meditativní příběh o darech i krutosti přírody za zvuku šplouchajících vln. Spodní proudy kolem kukuřičného ostrova ale mnohem viditelněji vynáší aktuální politická a společenská témata a jejich dopad na jedince než vztah člověk-příroda a místo pomalu narůstajícího pnutí útočí náhle a bez varování.

V zásadě naprosto dokonalej wtf movie, jen se v prvních dvou třetinách musíte epilepticky protančit neony osmdesátkové diskotéky, kde chcíp pes, a lesní etudou, kde chcíp jelen. Norsko má na prostoru celého úchylného děje rozeseto pár vymazlených postav i okamžiků, ale scénář většiny scén vypadá jak přepis z dlaždiček na záchodech ve čtvrté cenové. Btw, každý s odpadovým hodnocením se prakticky ocejchoval jako volič Zlatého úsvitu. ___ A pro ty, co se minuli s debatou a skřípou zuby nad názvem: Norsko je jednak název závěrečné (a v Řecku celkem provařené) skladby a podle režiséra je severská země plná ledovců, fjordů a árijských typů pro kulturní chápání Řeků natolik mimo realitu, jako snímek samotný.

Drama odehrávající se komplet na prostoru jedoucího auta, ve společnosti jediného řidiče s dlouhým telefonním seznamem a téměř v reálném čase rozhodně nevypadá na film, u kterého strávíte zábavný večer, jenže forma je mocná čarodějka. Locke je v zásadě opakem nedávného Drive - hlavní postava má normální a zodpovědnou (čti nudnou) práci, rodinné zázemí, jeho schopnost komunikovat s lidmi působí až nadprůměrně a morální kodex mu neumožní překročit rychlostní limit ani v případě nejvyšší nouze. Locke si nelibuje v osmdesátkách ani ve výrazném zpracování světla či barev a snímání i střih se naopak snaží působit co nejúsporněji. Oba protagonisté ale začínají prakticky v bodu nula a průběhu děje pomalu odkrývají své motivace. Osobní historie Ivana Lockea oproti očekávání postrádá fikční atraktivnost, ale multitaskingové hledání řešení na třech frontách naprosto fenomenálního kiksu (a vlastně i jeho zpětné rozkrývání) vás zatlačí do sedačky po celou dobu promítání. Jen vynořující se otcovský komplex a prázdné monology s ještě prázdnějším zadním sedadlem obrací oči v sloup.

Autentické dospívání jednoho chlapce v produkčním běhu na dlouho trať a klasickém Linklaterově stylu. Masonův epizodický portrét se skládá z náhod, relativně banálních situací a rozhovorů i vyostřenějších konfliktů, přičemž každý z nich hraje v chlapcově životě důležitou symbolickou roli. Narozdíl od extrémnějšího Slackru sleduje film kontinuálně (i když skokově) deziluzi hlavní postavy a přestože vyprávění připomíná klasický semknutý model, jednotlivé vývojové linky se provazují jen občas a jiné důležité okamžiky jsou zcela vynechány nebo jen odvozeny z pozdějších situací. ___ Na první pohled extrémní stopáž vydá díky odlehčeným scénám a dialogům (aka Jih nikdy nezemřel!) subjektivně sotva na půl druhé hodiny (v sále bych klidně seděla i další hodinu) a pokračující sourozenecký vztah přes rozdíly v detailech až nechutně připomíná skutečnost (ano, mám mladšího bratra). Pocit civilnosti a autentičnosti ale nejvíce těží z modelu internetového fenoménu 'only X's kids remember', konstantního přepisování scénáře a vkládání kulturních odkazů. Hudební rozsah nejohranějších skladeb za poslední dekádu se pohybuje od Blink 182, karaoke Britney Spears po v kavárně vyřvávajíci Gotye, nechybí ani noční čekání na další díl HP nebo posun videoher v čase a celým vyprávěním se táhne nesmrtelná linka Star Wars.

Pro skalní příznivce Flight of the Conchords ideální, ale pokud jste viděli více než jednu přemrštělou upířinu, úplně vrnět blahem nebudete (i když ozvláštnění dokumentárním stylem funguje skvěle). Čtyři spolubydlící ztělesňují základní typologii mýtu od Nosferatu, přes hraběte Vlada, po rozervaného romantika a ke konci se přidá i übercool Edward, aby se vzájemně udržovali v iluzi o výlučnosti svého klubu, zatímco musí řešit přízemnosti jako jak si při obědě co nejméně zaflákat od krve své oblíbené kanape, jak se nechat pozvat do lepšího klubu nebo jak se srovnat s technologickým pokrokem - and everybody loves Stu!

Rozvětvený příběh o rodinné kletbě a jejím zamlčování prorůstá do dalších propojených minipříběhů, které vytváří mozaiku z historických traumat Lotyšska za poslední století a postavení žen v dané zemi. Baumane logicky začíná vyprávění u své babičky a zakladatelky rodu, jež svým dětem předala mnohé, i když nechtěné dary. Celý film působí jako autorčina terapeutická snaha smířit se se svým stavem díky chybám starších žen v rodině a také si nemoc bez výčitek přiznat. Přijetí schizofrenie (bez pomoci farmaceutik) se pak uzavírá ve smyčce do podivné rovnováhy, která balancuje mezi uklidňujícím pokusem o sebevraždu a jejím úspěšným dokončením. ___ Nepřetržitý proud vyprávění a jeho spletitost zachovává pocit autentické rodinné historie, která se málokdy předává jinak než ústním podáním. Je ale věčná škoda, že Baumane nesehnala dostatek finančních prostředků a i když si s vizuálem pohrála (a občas zahlédnete kousek z Plymptona), některé pasáže vyloženě třou bídu s nouzí.

Dokumentární forma Majdanu patří k těm nejjednodušším, nejméně tendenčním, ale ve svém náhledu také k divácky nevděčným. Vzhledem k aktuálnosti událostí je ve filmu napřímo uvedeno pouze několik styčných zlomů, jež pomáhají také orientaci v čase, zároveň ale chybí jakékoliv doprovodné slovo. Hlavním smyslem a protestní silou na Kyjevském náměstí se totiž nestávají slova, ale fyzická přítomnost lidí jako demonstrace jejich nesouhlasu i odhodlání. Většinu fakt o protestech jste beztak mohli slyšet ve zpravodajství nebo si přečíst noviny - Loznicův přístup naopak nechává v nepřetržitých statických záběrech a velkých celcích promlouvat atmosféru a davy na náměstí, komentáře okolního dění poskytují pouze útržky rozhovorů, vánočních koled a projevů na pódiu. Kamera se pohne pouze ve dvou akutních případech: když jí zasáhne slzný plyn a když se začne střílet do lidí mimo záběr. ___ Majdan vyžaduje aktivní zapojení do obrazu, protože oko diváka k žádnému určitému detailu nevede, pouze mu nabízí možnost pozorovat dění z širokého záběru. Pokud máte pocit, že se ve filmu vlastně nic nedělo, chyba nebude na plátně. Výjevy jako koordinované rozbíjení chodníku na munici, použití ohňostroje místo dělostřelectva, odvrácení lynče zajatých policistů nebo text hymny, jež snad musela být přímo napsána jako protest song, musíte najít sami.