Marla Singer

Legenda o Japonce (v první verzi, kterou jsem před lety slyšela, byly dvě), jež se po zhlédnutí Farga vydala do Minnesoty hledat bájný kufřík s penězi někde u jednotvárné hranice se Severní Dakotou, protože na začátku snímku bylo přeci upozornění o pravdivosti příběhu, posloužila Davidu Zellerovi jako podklad pro novodobou pohádku. V Tokiu přežívající Kumiko nenávidí svojí práci i povrchní kolektiv, hovory s matkou se stáčí pouze na její (ne)schopnost najít si snoubence a domů se vrací jen, aby Bunzo neumřel hlady. Z letargie ji vytrhne až nález značně poničené kazety a zevrubný rozbor záběrů v naivní ale neústupné snaze najít přesné místo pokladu ji umožní se nikomu a ničemu nepodřizovat. ___ Převrácená červená karkulka, kde se všichni vlci jen snaží zabránit jí vstupu do lesa, těží hlavně z protikladnosti obou světů a vzájemného míjení. Pro překlad do japonštiny si do čínského bistra může dojít opravdu jen Američan, který do jiných států v životě necestoval, a uvěřit Coenům může jen člověk bez znalosti mýtu o žiletkách v tobogánu. Celá část snímku odehrávající se ve sněhem pokrytých pláních Minnesoty hrozí podbízivou lítostí a sentimentem nad čistou duší, Zellnerovi se ale záhadně povedlo nesklouznout ani k jednomu a spíš si pohrává s depresivním vývojem Kumikiny cesty a nepříjemnou předtuchou, že výprava za kufrem peněz může skončit jen jedním směrem.

Legendární představitelka rozervaných žen s melodramatickým rozsahem od poníženě prosící subiny po hysterickou fúrii ničící vše, co je jejímu vyvolanému drahé, se rozhodla posunout svou tvůrčí tvorbu dál - aniž by mohla nabídnout víc, než svůj herecký talent. Hned zkraje bych asi měla říct, že mi přepjatost a teatrálnost žánru nikdy neseděla, ale rozhodně to nebyl důvod, proč jsem měla nutkání z filmu odejít po 20 minutách. Ze scénaristického a režisérského hlediska nemůže snímek nabídnout nic než nazdobenou fasádu - efektně nasnímané hysterické výstupy, které ale postrádají jakýkoliv podklad nebo vývojovou logiku a vše by měla osvětlit unylá metafora o restaurování luxusního hotelu s prohnilými základy nebo víceznačné monology. Benátská maska bez obličeje, jež by jí nosila a vtiskla roli, také zaujme sotva na pár minut. ___ Violoncellistka Margo představuje prototyp rolí, kterými se Fanny Ardant proslavila, ale nakonec ji musela svěřit své mladší kolegyni. Ironií je, že pod Ardantiným hereckým vedením je největší hysterkou v Naléhavých rytmech architekt Furio, který se složí i z obyčejné večeře nebo hraní na cello. Po závěrečné montáži s rekapitulací vztahu ústřední dvojice, rozmlženým potleskem a pohlednicovými záběry už nezbývalo, než se zvednout.

Nadnesená deníková forma z pohledu předpubertální Arii vzbuzuje pocit neskutečného rodičovského týrání v kombinaci se šikanou ve třídě a připomene dobu, kdy jste na základce práskli dveřma s plánem, že si sbalíte pár knih, plyšáka a gameboye a domu se už nikdy nevrátíte. Pamatujete si každou nespravedlivou facku, ale většinu malérů, ze který jste vyvázli, už jste dávno zapomněli. ___ Hlavní postava má ve snímku tu výhodu, že rodiče žijí odděleně, tudíž po sbalení věcí na truc má kam odejít - odvrácená strana mince se objeví ve chvíli, kdy začne být jednomu z vyšinutých rodičů na obtíž, takže může být stejně snadno vypakovaná. Při náhledu z první osoby se vypravěčka projevuje jako předčasně vyspělá, jediná ukřivděná a soustavně ponižovaná a možná taková i je, někdy ale v příběhu odhalí pár lepších stránek soužití v pravé italské rodině, které znemožňují jednostranný náhled oběti. Pokud jste ze začátku měli pocit objektivního vyprávění, rychle vystřízlivíte u zpomalených záběrů namachrovanýho skejťáka, osmdesátkového disca, andělského osvícení u čtení projevu nebo (a to především) u znásilňování barbín. ___ Asia Argento slibuje výlet do dětství - ne zrovna příjemný, ale o to větší jízdu.

Přízemní podvodník s rozvinutou krizí středního věku se protlouká životem na malém městě a jediný důvod k hrdosti spočívá ve výchově dcery z prvního manželství. Předměstská rutina v podobě choreografického stříhání plotů, zahradničení nebo kolektivních sportů ho nijak nenaplňuje, ale v rámci urovnání sousedských vztahů požadovaným vzorcům chování beze zbytku podléhá. Po setkání se stejnojmennou spřízněnou duší se pokouší napravit vztahy v práci i v rodině nebo po letech dodělat rekonstrukci domu, letitá šmelina "hasiče-pyromana" ho ale nakonec stejně dožene a hromadné vyloučení z komunit na sebe nenechá dlouho čekat. Bezvýchodnost a deprese se mimo hlavního hrdinu projevuje i u bratra, majitele obchodu se zábavnými předměty, jež se omylem pokusil o sebevraždu, nebo čerstvě opuštěné těhotné přítelkyně. Pestrobarevná ironizující moralita v groteskním stylu Jacquese Tatiho sleduje bezradného muže bez ambicí a jeho snahu zapadat, i když není zcela jisté, jestli o uznání kolektivu vůbec stojí - nebo jestli vymáchání v dehtu a peří vede k lepšímu konci.

Kdyby se Gibson zdržel ideologického přesahu o vyhnívání tisícileté civilizace, kterou Evropané pomocí kříže a mušket vlastně spasili, mohlo by jít o celkem slušný survival a závěrečný krvavý hon by Apocalypto na Karlových Varech odsoudil maximálně do promítací kategorie půlnočních filmů. Ale vzhledem k tomu, že tvůrce je od pátku festivalem oceněný umělec a jeho poslední počin tedy seriózním uměním kritizující brutální násilí, spadl snímek do jiného ranku. ___ Z rozhovoru na plovárně vyplynuly jasně dvě věci: potomci původních indiánů byli herecky vedeni prakticky jako loutky (takže o nějaké dokumentární / autentické kvalitě nemůže být řeč) a režisér postrádá nadhled, co se vlastního ega týče. Morálně zkažené uspořádání zvrátí (kromě Španělů) jen rodinné pouto, jež otci dodá sílu běžet dnem i nocí s prostřeleným břichem a matka se po dnech hladovění neutopí a stihne i porodit... Vynechám-li příběh, na digitální kameru si povětšinou stěžovat nemůžu, naopak vzbuzuje reportážní pocit z veřejnoprávní televize, ale v kombinaci s triky a akčními sekvencemi z prvního pohledu sklouzává až k maňáskovému divadlu. Na druhou stranu, krvavé stříkance snímá skvěle. ___ Film jsem si užila vlastně až zpětně - při cestě do pokoje po půl třetí ráno na mě totiž hned na úpatí znásilňovacího lesíka čekala zapálená pochodeň, takže paranoidní déjà vu na sebe nenechalo dlouho čekat.

České snímky se do soutěžní sekce dokumentů na KV dostávají narozdíl od hrané tvorby pravidelně a nový počin Jany Ševčíkové se navíc představil ve světové premiéře. Její časosběrný dokument sleduje v průběhu pěti let faru, která funguje jako charita, komunitní centrum a částečně i jako odvykací stanice. Katolický kněz, jemuž úvodní text vykresluje doslova svatozář, není představován jen z pohledu nedoknutelné autority a navíc se ve snímku neobjevuje jako výlučný protagonista. Ševčíková dává prostor přibližně desítce postav vyprávět svůj příběh skrze kamerové zpovědi a sleduje jejich vývoj i po opuštění fary. Ne každý totiž souhlasí s velmi specifickým náhledem kněze na život a po ukončení 'skupinové terapie' je potřeba se postavit na vlastní nohy (nebo kolečkové křeslo). Neuspořádanost a přeskakování od záběrů, kde chybí velká část souvislostí nebo vcelku podstatný údaj o tom, kolik času vlastně uběhlo, vytváří iluzi, že všechny příběhy jsou vlastně stejné a splývají v jedno nevypovídající klubko.

První projekce ze soutěžní sekce dokumentárních filmů je vyložené zklamání - observační mód kamery na přirovnání ke direct cinema rozhodně nestačí a akcent na podsouvání vznosných myšlenek o prostých mužích je v lepším případě úsměvný. Ve chvíli, kdy se společně s postavami dostáváte do jejich každodenní honácké rutiny, se náhle shora ozve hlas slovutného Harry Dean Stantona, který vám začne patriotisticky kázat o divokém západě jako církvi, o spiritualitě (divoké) trávy nebo o bušení srdce při svobodné práci. Pravé 'seno, špek a stáj' peklo ale začne ve chvíli, kdy se vypravěč dostane ke kytaře. ___ Přitom úvodní sekvence se rozvíjela slibným směrem: mizející kovbojský způsob života zaznamenali tvůrci na podobně vymírající celuloidový pás a vizuál nepodobný reklamě na malboro v kontrastu s docela obyčejnou prací na ranči boří klasické vidění 'západu'. Tlachy o počasí nebo ledabylá kastrace telat pro někoho možná skýtá návod na spokojený a vyrovnaný život, ale fakt, že ho režisér nedokázal srozumitelně sdělit obrazem a musel si vypomoci moudry starého muže, je smutné selhání.

Neznámý jezdec přijíždí do odřízlé osady uprostřed pustiny, kde se žije podle vlastních / nespravedlivých pravidel, a místní mu dovolí zůstat pouze díky úplatku v podobě peněz a dosud neviděného vynálezu fotografie. Klasickou westernovou zápletku ozvláštňuje zejména prostředí Alp a černobílý kontrast skal a hor, na rozdíl od klasickým žlutooranžových odstínů americké pouště, a také feudální, až šovinistická tyranie Hanekeovského rázu (a není divu, Prochaska s režisérem několikrát spolupracoval). Namísto křivého šerifa nebo chamtivého rančera se jako hlavní antagonista představí sedlák "žijící blízko nebe", jemuž podpora faráře a zvrácený výklad o početí spasitele umožňuje znásilňovat všechny ženy v údolí a udržovat stádo. ___ Zápletka vprostřed mrazivých pustin se ale primárně soustředí na vykonávání krevní pomsty ve zpomalených, pečlivě komponovaných záběrech a biblické motivy jsou spíš na oko. Zkoumání obrazců krevních stříkanců na čerstvě napadaném sněhu je plná kinematografie, při poslední přestřelce se ale červená trefí přímo do kamery a pár dalších záběrů je snímáno skrze ní ... ikdyž jsou mordy efektní, čekáte na ně zaboření do sedačky v příliš dlouhých pomlkách, dlouhé dny a krátké noci v rámci vývoje děje moc smyslu nedávají a nebýt Control, nevěřila bych, že Riley ovládá obličejovou mimiku.

Pfaffenbichlerovu kolážovou poctu všem rolím jediného herce si užijete jen v pár vzácných případech: a) bezvýhradně milujete Borise Karloffa a už pouhá přítomnost jeho tváře na plátně vám stačí ke spokojenosti; b) viděli jste příliš mnoho starých filmů a jste závislí na kompilačních videích na YT; nebo c) baví vás obrazové a zvukové ataky v kině a zažíváte škodolibou radost, když během filmu postupně odejde přibližně polovina publika. ___ Norbert Pfaffenbichler pokračuje v dlouhé tradici vídeňského experimentálního filmu a střihově si hraje s podobností prostorů nebo prodlužuje shodné pohyby a gesta skrze nesouvisející scény a filmy. Volně přechází mezi klasickým a širokoúhlým formátem obrazu, černobílým a barevným / němým a zvukovým filmem a vzájemně provazuje do jednoho monologu dokonce i různé jazyky. Zpočátku jsou šílené experimenty s Karloffem v roli vědce i oběti groteskní (zastaralostí triků, ale i sestřihem a vznikajícími záměnami) a v zásadě nechávají zdání zastřeného, postupně se vyjevujícího děje, následně se ale forma rozpadá na obrazové smyčky a nápory ticha, křiku a pazvuků (během scény s opakováním Wehrmachtu odešlo i 20 lidí). Předpoklad děje popírají už samotné kapitoly, kdy se každá označí za první - jednotlivé scény na sebe hravými háčky navazují, ale z volného sledu událostí příběh nevzniká. ___ Ačkoliv je Karloff legenda hororu, Maska šílenství ho představuje také jako postavu melodramatu, animovaného filmu, gangsterky či jako komentátora dokumentu ze safari nebo postarší paní s rudou parukou. Střílí po sobě, hraje sám se sebou šachy, dohání se k šílenství, vystavuje se hypnóze a nakonec se zabije.

Cahill ve své osmileté retrospektivě o střetu empirického a spirituálního světa vytahuje všechna známá klišé o lidském oku jako oknu do duše nebo jeho přirovnání ke kameře – což mu prochází jen díky tomu, že podobné proslovy jsou spíše nahodilé nebo přirozeně vyrůstají z posedlosti hlavního postavy. V opilosti dokáží protagonisté i shodit romantické pohnutí o prázdnotě v duši, ale tím veškerý nadhled nad plytkostí jednoduchých mouder a symbolů o smyslu života končí. Vztahy i jednotlivé konflikty jsou rozhodně vzdálené přepjatosti klasických hollywoodských limonád, ale pokud jste viděli více než pět nezávislých romantických snímků, očekáváte to jako standard nikoliv jako bonus. Mnohem zajímavější je střihové prolínání Ianova života v práci a v soukromí, kdy se vlastně jedno s druhým vylučuje a při přímém střetnutí dvou světů také dojde ke kolapsu představ o jejich vzájemném skloubení. Závěrečné procitnutí protagonisty se nutně musí odehrát v kolébce východní filozofie, kde mu obyčejná Indka odcituje Dalajlámova slova (již několik let plošně kolující na síti v podobě motivačních fotografií), a se stejnou doslovností projde hrdina v posledním záběru skrze „dveře“ se zachráněnou duší. ___ Filozofický přesah snímku bude vyhovovat Coelho čtenářům, zbytek otrávených si alespoň vyhraje s nastíněnými ústřižky v podobě možné budoucnosti biometrie a vědy, bezmoci ve výtahové scéně nebo oku lahodící kameře.