thommas

Na začátku byla Amerika tak, jak ji znáte. A potom se začala cibulka loupat... Relativně inteligentní satira na (nejen) americká masmédia. Tvůrci si berou na mušku opravdu vše, co se US médií týče, od celebrit až po terorismus. Kvalita jednotlivých skečů je značně nevyrovnaná, ale to plně vynahradí vědomí, že po dlouhé době je tu "parodie", u které se nemusíte cítit trapně, protože by hlavní hrdinové několikrát za sebou dokazovali, že také občas mívají střevní potíže.

"Les Chansons D'amour" je dalším dílem spadající do kategorie francouzských "light muzikálů". Jednoduché a velmi dobře zapamatovatelné melodie spolu s francouzštinou a stylizací do každodenního života bez velkých choreografických excesů, vytvářejí dobře fungující ozubené soukolí, které fungovalo už v detektivním "8 femmes" Françoise Ozona nebo v letní komedii "Crustacés et Coquillages" Oliviera Ducastela. Příjemné a vizuálně zajímavé (jízda Ludivine Sagnier noční ulicí) dílo s okouzlujícím Luisem Garrelem v hlavní roli.

Nezbývá než souhlasit s Cobrettym v diskuzi. I přesto, že jsem tento námět viděl již tolikrát, je právě Sherrybaby něčím výjmečným. A to rozhodně ne scénářem, ani chvílemi až dokumentaristickou formou, ale hereckým ztvárněním, které filmu dává upřímnost, která jiným snímkům na podobné téma tak chybí. Dokážete si snad v hlavní roli představit někoho jiného než Maggie Gyllenhaal? Pár audiovizuálně vytříbených scén, jako je běh hlavní hrdinky po ulici, kdy divák slyší pouze její dech, nevzdáleně se inspirující v Kurosawově Ikiru, ničím neruší a do jinak tvrdé kamery vstupují nenásilně. Z Kurosawy v poslední době těží prvky více filmů. A není se čemu divit - rušná ulice, zhrzený hrdina zahloubaný do sebe - a kolem jen ticho. Najednou je vytržen vzruchem zpět do reálného světa a je donucen naplno žít. Naposledy byla mistrovská scéna z Ikiru doslovně přepracována ve Fontáně Darrena Aronofského - doslovně znamená včetně dělníků svářejících železnou konstrukci v pozadí ke konci scény.

Že dokáže Sofia Coppola navodit vynikající melancholickou a přemýšlivou atmosféru, dokázala už ve Smrti panen. Ztraceno v překladu ovšem její celovečerní debut neoddiskutovatelně zastíní - vinikající herecké výkony obou hlavních představitelů, kteří vytvořili tu nejlépe fungující filmovou dvojici posledních let. Giovanni Ribisi je v malé roličce příjemným překvapením a asijští herci už nemohli být odtažitější. Coppola si u mě utvrdila pozici vynikající režisérky, která se rozhodně nehodlá podřídit Hollywoodským pravidlům a v jeho centru tvořií jedinečné a nezaměnitelné snímky, které se na dlouhou dobu usadí v hlavě. Ovšem Ztraceno v překladu tam už zůstane napořád.