thommas

Od Guiraudieho filmu očekávám, že bude výsostně podivný, a na Rester vertical jsem se proto těšil už jen z podstaty oné radosti, že sledujete cosi neuchopitelného, co si ale zároveň udržuje neochvějnou vnitřní logiku. Jenže Rester vertical není žádné cvičení v tvorbě alternativních společenských vesmírů. Rester vertical lze číst jako krutou alegorii o životních rolích, sociální normativitě a neschopnosti si pevně vystát svoji identitu tváří v tvář smečce. V úvodu potkáváme Léa (optimálně vykulený Damien Bonnard), který přijíždí na pastviny hledat vlky, kteří ho tak přitahují. Rozlehlé pláně, které Guiraudie zneužil už v středometrážním Du soleil pour les gueux, hostí stádo ovcí a pastýřku Marii, která vlky nenávidí. Léo se nechá Marií svést a přivést do stavu otcovského. Ačkoliv se snaží hrát svoje nové i současné role (profesní, otcovské, přátelské, lovecké) správně a za sebe, není si nikdy pevný v kramflecích a neustále pendluje mezi venkovem a civilizací. Všechny ostatní postavy jsou zbaveny jednoznačné sexuality, jsou přirozeně pansexuální a vytváří sociální pouta tak, jak se jim to hodí a jak to cítí - na rozdíl od Léa, který se bojí. Navíc je očividné, že v Jean-Louisovi dříme stejný zmatek a strach jako v Léovi, jen po letech obrany před smečkou už o něco militantnější. Magický závěr je metaforou, která dává Léově alegorické cestě od srabáctví a sociálních zábran smysl a vrací ho zpátky na začátek, k sobě: nalezl co hledal, jeho touha po konfrontaci s vlky se naplnila, možná by dokázal navázat i křehké spojenectví - teď už si to musí jenom pevně vystát sám před sebou. Ačkoliv se u Stát pevně neubráníte pocitům jisté sebestřednosti a snahy naplnit očekávání po hypnotickém L'inconnu du lac, je to stále onen kvalitní metaforický queer art s možností různorodých čtení, který Guiraudie umí tak osobitě a přístupně.

Netuším, jak to Ozpetek znovu a znovu dělá, že z tak sladkobolné povídačky vytáhne to nejlepší a donutí mě se do každého jeho dalšího filmu zamilovat. Dokope herce i k poslední emoci, co tam ještě mají, okatě do toho naseká humor, pohraje si s retrospektivou, přidá pár technicky perfektních scén beze smyslu (změna směn v kavárně) a rozjede kolem hlavních postav další osudy, k jejichž dořčení mu mnohdy stačí i jeden záběr. Rosamunde Pilcher hadra. Ferzane, jdi už do háje!

Ostrá dávka britské satiry po Brexitu. Rubinstein a Prowse už svými pranky tolik nemíří na politiky, snad že jejich profily už má každá ochranka v království, a místo toho pálí do aktuálních kauz a organizací, od britských drah a operátorů přes neohrožené novináře a média až po běžné Brity v nejistém světě. Hashtag #savethebritish! We made it, yeah!

Tisícihlavá bestie má geniálně rozkročeno mezi svižný thriller o boji s byrokratickým molochem, minimalistické drama s hlubokou lidskou tragédií (ta největší se odehrává zcela mimo záběr) i formálně velmi experimentálním filmem s podpisem osobitého kameramana i zvukaře. Rámování přes zrcadla a skla a střídání hloubky ostrosti konstantně přepíná diváka mezi pozicemi účastníka a náhodného kolemjdoucího, voice-overy ze soudního jednání pak dohrávají jinak stopáží velmi úsporný snímek až do hořkého konce. Skřípání pneumatik na hladkém betonu parkovacího domu ještě nikdy neposunulo hlavní postavu tak, jako precizně odehranou roli matky na krvavé cestě za vyrovnáním se se smrtí svého muže. Mimořádně kvalitní artový crowd-pleaser.

Náhodná koláž obrazů obohacená o náhodné triky, spojená nahodilým střihem, zpracovávající stupidně jednoduchý scénář, který někdo rozstříhal na odstavce a náhodně seřadil za sebe. Kult požraný sebou samým, iritující parodická hyperbola vlastní zapomenuté geniality. Domýšlivé, nafouknuté, ješitné, povýšené, namyšlené, naduté, samolibé a arogantní, zatímco hlavní postava už dávno míří k opačným charakteristikám. Totální maglajz.

Komorní zfilmování vlastní participativní divadelní hry, ve vlastním bytě, s plakáty na vlastní filmy, s sebou a svou rodinou v hlavních rolích. Všední a mírná, zároveň jasně a pevně vedená a odvedená exhibice emocí a hodnot, která se sice občas snaží otevírat až příliš mnoho dveří, ale v jádru se nakonec mile dotýká opravdovosti. Jsem naprosto šťastný, jen si to asi někdy úplně nepřipouštím.

"Máš v životě i jiné plány, než strkat pod lidi prdící polštářky?" Bravurně odehraná skladba vesele bolestivých situací, spojená geniálním střihem (smrt psa - usednutí v zahradě - čekání v lobby). Zatímco ostatní by skončili u scény v klubu a u náznaků smíření, Maren Ade nekončí a teprve rozjíždí své zkoumání sdílené deprese v dalších dvou hodinách feministicko-korporátní fresky, která může být jak utahanou komedií nebo lidským dramatem dvou odcizených osob se společným jádrem, tak širokým komentářem k naší době a metastázujícímu kapitalismu. "Jsi ty vůbec ještě člověk?" Zvláštní, ale totálně pozitivní zážitek.

Jak jste se octli v tak kalné vodě, proč nevyhledáte si vody čisté? Nejpokročilejší Rodriguesův očistec, kterým se definitivně ustavuje jako nejzajímavější autor současného queer cinema. Ačkoliv některé z motivů se opírají o život svatého Antonína z Padovy, náboženské obrazy a souvislosti si Ornitolog vypůjčuje zcela volně (průchod archou noemovou), míchá je s lokálními kulturními specifiky (ohrožená mirandština) a skládá z nich autobiografickou pouť nad klasickým motivem "muže v lese" na cestě za vírou a sebeobjevením. Kamera Rui Pocase je božská: krajinu říčního kanonu využívá až na dřeň a záběry, kde se sledující ornitolog stává sledovaným, jsou neustálým zdrojem úžasu.

Absolutní nenapojení. Amy Adams je výborná herečka, ale její postava mi byla jedno, její osud mi byl jedno a její rozhodnutí o početí nebo nepočetí dcery obalené v desetiminutovém závěrečném kýči mi bylo jedno ještě víc. Jednoduchý sci-fi příběh o důležitosti vzájemné komunikace a porozumění vypráví Arrival jako jednu velkou komunikační past. Závěrečné prozření a snaha o řešení situace skrze komunikaci mezi národy nevychází z nás jako z lidstva, ale objevuje se jako řešení shora, deus ex machina, jako dar z nebes. Mírně mě to nabádá k interpretaci příběhu jako mravokárné historky o víře: s dvanácti apoštoly, sedmičkou jako základem božího světa a poselstvím o přijetí víry jako prostředku ke smíření se s událostmi budoucími (smrt dcery) i nástroje k nastolení globálního porozumění. Maglajz, co si půjčil všechno zlé od Nolana i Malicka.

Dvacátý film mého oblíbence je spolu s Rozkoší v oblacích nepříjemným rozcestníkem jeho kariéry. Zatímco let do Mexika byla přiznaná šílenost, Julieta na první pohled slibuje mnohem více: je návratem Almodóvara ke klasickému ženskému emocionálnímu středobodu a k tradičním tématům (ne)schopnosti komunikace, hluboké ztráty a šílenství. Z kvalitního Almodóvara tu však zůstal jen vizuál a vkus (ostré barvy, přebroušené záběry a přehlídka autorova oblíbeného umění v každém políčku), celek je nepříjemně konvenční, neempatický a bez vášně klouže po povrchu. | Hranice mezi Almodóvarovým typicky podvratným melodramatem a telenovelou je velmi tenká, a právě jeho schopnost osobitě a stylově setrvávat někde těsně před zlomem je základem mého obdivu k jeho filmům. Žánr, který dokázal Almodóvar vždy tak dobře překonávat svým unikátním autorským způsobem ho však v Julietě pohltil. Možná za to může přílišná adorace originálních povídek Alice Munro, díky které se rozhodl tentokrát nevybočovat, možná je to znamení, že melodramata už Pedro krotit nedokáže a Rozkoš v oblacích bylo logické odbočení. | Julieta není v jednotlivostech tak špatný film. Odkazy na Highsmithovou a vlastně celý hitchcockovský segment s cizinci ve vlaku zavání starými časy snad i proto, že se odehrává v době, kde je Pedro tak nějak doma. Následná období už upadají do mělkého příběhu o neschopnosti vnímat druhé a o výpravách na komunikační pontos. | Narativ se odvíjí jako retrospektivní detektivka a Almodóvar mnohdy dobře buduje napětí, které záhy nechává vyznít do prázdného prostoru povrchních emocí, na které se jako divák nedokážu napojit. Happy end přichází tak nějak záhy, bez možnosti se ho účastnit - však je to v ten moment teprve pár minut, co se příběh a jeho celý emoční rozsah plně otevřel i divákovi. V Cannes prý Pedro prohlásil, že Julieta je film na dvě shlédnutí, kdy se až s opakováním a naší plnou znalostí příběhu dokážeme s postavami spojit - to je jen malá omluva za selhávající retrospektivní experimenty. | Režisérské nápady jako dobře provedená záměna hereček či mírně roztřesená kamera dávno před momentem odhalení, že je Julieta sledována svým současným manželem, se v kontextu telenovelního příběhu stávají nezáměrně vtipnými - a překvapivě nebezpečnými, protože vždy odhalují, na jak slabém a průhledném ledě tentokrát Almodóvar se svými hrdinkami klouže. Julieta není v jednotlivostech tak špatný film, ale v jeho jádru je pro mě něco bytostně neuspokojivého a nepříjemného.