Filmmaniak

Komiksový film vzešlý z probíhající sexuální revoluce, což mluví za vše. Výrazně extravagantní sci-fi bizarnost, která kombinuje soft-erotiku a biblické motivy s fetišistickými pasážemi (např. kouření "esence muže" z obří vodní dýmky, ve které plave několik nahých chlapů), dodnes okouzluje vizuální originalitou, mimořádnou potrhlostí i sebe-ironickým (těžko říct, jestli záměrným) humorem. Je to naivní kýčovitá blbost, ale zároveň velmi zábavná, psychedelická a natočená s nebývalým tvůrčím elánem. A ty historky o životě filmu v následujících letech a o jeho napojení na soukromý život Jane Fondové jsou úžasné.

Stejnojmenná povídka hororové legendy H. P. Lovecrafta, vyprávějící o meteoritu z vesmíru, který si začne místo svého dopadu na Zemi předělávat k obrazu svému, se dočkala fantastické moderní filmové adaptace, v níž tento fialově zářící meteorit dopadne na odlehlou farmu pětičlenné rodinky, která je následně zbavena racionálního vnímání, postupně přichází o rozum a je vystavena svým nejhorším nočním můrám. V nekompromisní, brutální, snově opojné, neonově psychedelické a osobité vizi nechybí radioaktivní monstra, čarodějné rituály, pískající studna, lamy alpaky, nádherně hysterický herecký výkon Nicolase Cage a dokonce ani reflexe úzkosti současné společnosti z environmentální krize. Děsivý a intenzivní film s působivou kamerou, padnoucí hudbou a originálně ztvárněnou „lovecraftovskou“ atmosférou prohlubujícího se zoufalství, bezmoci a strachu ze zdařile ztvárněného neznámého zla, které je dostatečně konkrétní a současně i mysteriózně záhadné.

Erotický film o jeptiškách, odehrávající se v italském klášteře v 17. století na pozadí morové epidemie. Jde o poměrně nevyrovnaný pokus o pozvednutí béčkového základu, čerpajícího z tradice především italských exploatačních filmů s jeptiškami (tzv. nunsploitation), na áčkovou festivalovou úroveň. Paul Verhoeven do něj zasadil své trademarky a oblíbené obsese, mezi nimiž nechybí kupříkladu sžíravá ironie, sadismus a perverze či feminismus, v tomto případě okořeněné ještě výsměšnou kritikou církve jakožto pokrytecké instituce řízené mocenskými zájmy a stojící v cestě sexuální svobodě. Jeho hrdinku, mladou jeptišku prožívající velmi živé vize Kristova zjevení a procházející lesbickým probuzením s nově příchozí novickou, v něm sledujeme již od dětství v sérii svatokrádežných eskapád, jejichž tajemstvím zahalený pravý původ (možná skutečný Boží zázrak, možná jen hrané divadélko se zištným cílem) je hnacím motorem celého filmu. Snímek je po většinu času rozklížený mezi pokleslou černohumornou fraškou o zneužívání důvěřivosti věřících (s prděním, vyměšováním, laškovnými pornografickými motivy a s postavou Ježíše Krista v roli ochránce, který neohroženě usekává hlavy nepřátelům i zvířecím bestiím), a trýznivým seriózním dramatem s vážnou hudbou a naturalistickým násilím, pojednávajícím o blouznící ženě tíhnoucí k sebepoškozování a o negativních dopadech fanatické víry. Střet obou těchto tonálně protichůdných přístupů vyznívá dost problematicky a neuspokojivě, což ale může být Verhoevenovi klidně jedno, protože se chtěl zřejmě jen vyřádit a také zas trochu provokovat a pobuřovat, což se mu podařilo. Benedetta i kvůli tomu spadá do kategorie hraniční guilty-pleasure zábavy vhodné pro festivalové půlnoční projekce, která bude rozdělovat publikum, a v níž z hlediska hereckých výkonů nejvíce září nikoli představitelky milenecké dvojice, nýbrž Charlotte Rampling ve vedlejší (avšak podstatné a pozoruhodné) roli skeptické matky představené.

Zpočátku se film tváří jako černá komedie o mezigeneračním střetu hrubého, silně svébytného a nevrlého spisovatele a snaživé vydavatelky, kteří se spolu přes počáteční neshody a antipatie nakonec naučí vycházet a vzájemně si přirostou k srdci (tedy mockrát viděné klišé), v poslední třetině se však Bestsellery překlápí do uplakaného dramatu, v němž humor prakticky absentuje (a ani předtím to s ním nebylo příliš slavné). Tonálně nevyladěné dramedii navíc často dochází dech a Michael Caine to s tou popudlivostí a nesnášenlivostí všech a všeho místy trochu přehání, takže než jako úsměvně hláškující cynik působí spíš už jako protivný nesympatický dědek (ačkoli herecký výkon je to solidní). S postavami tak ve výsledku není moc jak soucítit a veskrze průměrná a utahaná realizace dělá z filmu vyloženě všední a ničím nevybočující odvar z mnohem lepších, vtipnějších a myšlenkově propracovanějších filmů na podobné téma, jako byl třeba Stážista s Robertem De Nirem.

Čekat běžný katastrofický thriller je v zásadě chyba. Dvacet vteřin digitální destrukce a několik záběrů na sutiny budov tu slouží jen jako vějička pro vyprávění alegorie o rozpadu společnosti a morálky v reakci na nenadálou krizi, při níž se lidé začnou odkopávat jako sobci, pokrytci a bezcitná monstra. Aby ale ta alegorie mohla jakžtakž fungovat, tak scénář ohýbá přes koleno všechno ostatní. Absurdní je už myšlenka, že po strašlivém zemětřesení, které srovná se zemí celý Soul, zůstane jeden jediný panelák zcela netknut. Nijak se neřeší miliony mrtvých, nikdo neřeší ztrátu příbuzných či přátel, nijak se neřeší situace ve zbytku Koreji (natož ve zbytku světa). Příběh se izolovaně soustředí pouze na dění v domě, kde okamžitě dojde k vytvoření třídního systému, kdy jsou přeživší rozděleni na vlastníky bytů a na ty, kteří o své bydlení přišli, a jsou tím pádem verbeží odsouzenou v krutých mrazech k umrznutí v rozpadlých ulicích. Do příběhu jsou pak násilně naroubovány všechny možné neduhy společenské nerovnosti jdoucí ruku v ruce s kritikou kapitalismu (mezi rezidenty je kupříkladu zvolen velitel, což okamžitě po pár vteřinách vede k vytvoření korupčního úplatkářského prostředí). Naprostou kuriozitou je pasáž, v níž vlastníci bytů nelítostně vyženou z domu všechny ostatní, čímž je de facto pošlou na smrt, a pak uspořádají sami pro sebe venkovní slavnost s karaoke a s hostinou ze zásob, které vyrabovali z pozůstatků nedalekého obchodu, jehož majitele zabili. Sympatizovat tu lze jen s jednou ženou, která jako jediná z rezidentů uvažuje eticky, a tak je dobře, že film velkou část příběhu i s většinou podzápletek pojímá z jejího pohledu. Jinak je to ale manipulativní konstrukt jak hrom.

Zatímco Soderbergh brnkal se snímkem Bez kalhot převážně na dramatičtější strunu, tak jeho pokračování s lascivním podtitulem XXL se již plně vydalo cestou nenáročné letní komedie. Chtělo by se říct, že přiznaně míří výhradně jen na ženy, nicméně záměrem tvůrců zřejmě bylo oslovit obě pohlaví - jde totiž v podstatě o chlapáckou road-movie o macho mužích, kteří vedou silácké řeči a dělají vtípky, jež odpovídají ironicky spíš zábavě pro pány, zatímco ženy se mohou kochat striptérskými výstupy, kterých je o hodně víc než v jedničce a mají i lepší choreografii. Děj je na druhou stranu vyloženě strašný a dialogy otřesné, přičemž snaha vtisknout hlavním hrdinům nějakou serióznější psychologii nebo osobní problémy se zcela míjí účinkem, protože jde o banality, kterými se autoři snaží zamaskovat, že cílem filmu je ukázat svaly a částečnou nahotu hlavních protagonistů. Delší recenze ZDE.

Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí.

Film Birds of Prey (a potažmo i samotná Harley Quinn) je jako třpytkami obsypaná opilá prostitutka se silnou vrstvou make-upu - na první dobrou vyvolává zdání přitažlivosti, leč po bližším ohledání působí už jen odpudivě a ulepeně. Banální plochý děj snímek maskuje komplikovaným stylem vyprávění, povětšinou nedostatečně prokreslené postavy v něm předvádějí otravné herecké kreace a akční scény se jen málokdy dokáží utrhnout ze řetězu, tak aspoň že ta pompézně křiklavá vizuální stylizace odpovídá tomu, jak se prezentuje i jeho šílená a okázale zkažená anti-hrdinka. Při té kombinaci efektního pozlátka, bezprostřednosti a ze všech sil vynucené dovádivosti se zašlou estetikou špinavých ulic a rozpadajících se zaplivaných lokací je to ale asi stejná zábava jako řádit na diskotéce, lít do sebe jednoho panáka za druhým a pak zuřivě zvracet do kabelky (na což ve filmu také dojde). Někomu takový způsob zábavy vyhovovat může, o tom žádná.

Anime variace na Louskáčka/Letopisy Narnie o středoškolačce, která se coby vyvolená dívka z dávného proroctví musí vypořádat s krizí sužující kouzelný paralelní svět, v tomto případě spočívající v nedostatku vody. Jednoduchý příběh o cestě hrdinů z bodu A do bodu B stojí na vizuálních nápadech, obsahuje i výraznou ekologickou tematiku (malebné vesničky s ovcemi v kontrastu se začouzeným městem a průmyslovou metalurgií) a vrcholem je emocionální závěr opředený originální mytologií. Film jako celek však postrádá dramatičnost i napětí (hrdiny nikdy nic doopravdy neohrozí) a navíc působí poměrně obyčejně, jako obměna již mnohokrát viděných motivů. Příjemná pohádka, vhodná i pro děti, mírně nadprůměrná čistě jen díky obrazové stránce.

Laciné, místy nechtěně směšné, často dost nudné a filmařsky skoro amatérské hororové drama o muži, co se snaží dát do kupy svůj život po smrti otce a rozchodu s přítelkyní. A taky je už pár týdnů vlkodlak, což je ale více vytěženo až v poslední (tak špatné, až je to dobré) čtvrtině. Do té doby jde převážně o otupující a repetitivní konverzační film, v němž si hlavní hrdina nezajímavě povídá s různými lidmi ze svého městečka, v němž se snaží vypořádat s korupcí okolo tamního dřevařského podnikatele.