Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (424)

plakát

M3GAN (2022) 

Rutinní kopírka nedávného remaku Dětské hry, nenápaditá, nenapínavá, nestrašidelná. Lekl jsem se jednou, když v nečekanou chvíli zaštěkal pes. Fajn herci a místy ok emocionální momenty, jinak ale velmi béčkový a dost hloupý horor na již klasické téma šíření iracionálního strachu z moderních technologií u lidí, kteří nemají tušení, jak funguje umělá inteligence. Ty nadšené zahraniční ohlasy nechápu.

plakát

Poslední představení (2021) 

Nesentimentálně emotivní a krásně natočený film o lásce k filmu a ke starým kinům, jenž slouží jako pocta kinematografii i světovým režisérům, vypráví o cestě za svým srdcem navzdory rodinným tradicím a předurčenosti, plně obstojí i jako sociální drama se špetkou culinary cinema a zároveň svěže tematizuje film z materiálního hlediska a nevídaným způsobem zachycuje též smrt filmového média.

plakát

Pinocchio (2022) 

Poctivou dřevařskou ruční práci těžko nahradí "modernější" verze z laciného plastu. Jediná pozitiva tvoří Tom Hanks a jeho hodiny, skvěle nadabovaný Honest John (v angličtině), scény s velrybou (ze které filmaři udělali mořské monstrum s chapadly) a občas triky, v některých scénách velmi přesvědčivé, leč v jiných zas povážlivě špatné. Digitální je v tomhle filmu skoro všechno a působí to ošklivě a uměle (zvířata, voda, a to nerealistické pití limonády omg). Půlhodina navíc oproti 80 let staré animované klasice nepřidává nic zajímavého, příšerně rozvolňuje úvodní expozici a mění vyznění řady scén a motivů (včetně Geppettovy motivace k výrobě Pinocchia). Od okamžiku Pinocchiova procitnutí je děj tak přehnaně uspěchaný a jednotlivá dějství natolik vypravěčsky odbytá (případně změněná k horšímu), že se v nich ve finále ztrácí původní mravokárné poselství, které by naopak mělo tvořit jádro filmu. Důležité postavy (včetně modré víly) jsou představeny v jedné jediné scéně a pak z děje navždy zmizí. Kdykoli dojde na nějakou zpívanou pasáž, tak si hned zkraje začnete přát, aby zas co nejdřív skončila. Snaha o současné gagy je protivná, míjí se účinkem a nedává smysl. Po svém předchůdci nový Pinocchio nepodědil zábavnou hravost, nápaditost, ani okouzlení náhlým zázrakem nebo znepokojení z temných podtónů. Smutné a zbytečné.

plakát

Ježek Sonic 2 (2022) 

Víc akce, víc lokací a víc postav, což je oproti jedničce, která byla v těchto ohledech relativně chudá, rozhodně změna k lepšímu. Rodinná zábava na pohodu, pokud vám Sonic a šklebící se Jim Carrey nepřijdou otravní (což se stane snadno). Utíká to celkem rychle a jistou doslovnost a předvídatelnost lze s přihlédnutím k cílovce snadno omluvit. Jinak pořád platí, že Sonicova rychlost je využívána hlavně k tvorbě gagů a jen málokdy k praktickému řešení svízelné situace. Škoda schematické práce se zápletkou (jako jediný vím o lokaci skrývající mocný artefakt, který se rozhodně nesmí dostat do špatných rukou, ale než abych si to nechal pro sebe, tak se tam samozřejmě vydám, a tím tu lokaci nevědomky naservíruji padouchům přímo pod nos) a několika dalších okamžiků vybízejících k plácnutí se do čela. Sonic a jeho kamarád jsou v tanečním souboji za neschopné zoufalce, ale o pár vteřin později jsou z nich zničehonic mistři světa ve freestylu? Robotnikův sluha netuší, jak ovládat obřího robota, ale za chviličku už má přečtený celý manuál a poučuje s ním samotného Robotnika? Lidským postavám se dostanou do rukou mimozemské technologie, které pravidelně zahazují po prvním použití poté, co se prokáže jejich užitečnost? Jistě, jsou to drobnosti, ale je jich obrovská hromada, a pokud každá z nich ubíjí věrohodnost jiné scény, tak se to na celkovém dojmu podepíše dost zásadně.

plakát

Ježek Sonic (2020) 

Je to lépe režírované, nápaditější a mírně akčnější než třeba hraný Garfield, Méďa Béďa nebo Myšák Stuart Little, ale jinak oproti nim nějaký zásadní rozdíl nevidím. Pro videoherní fanoušky a děti do deseti let určitě v pohodě, jinak je ale Ježek Sonic jen velmi průměrnou rodinnou podívanou, která místy až příliš podceňuje divákovu inteligenci. Hyper-stylizovaný Jim Carrey je fajn, pokud zrovna nesklouzává za hranu trapnosti. Je pozoruhodné, jak často tvůrci využívají Sonicovu schopnost rychloběhu, když se jim to hodí k vytvoření nějakému gagu, ale skoro nikdy, když by to bylo na místě z hlediska praktického řešení problematických situací, v nichž se hrdinové ocitnou. Ještě štěstí, že si fanoušci na internetu vyřvali ten nový design Sonica, protože kdyby mělo zůstat u toho původního, měli bychom tu nového Kačera Howarda. Tak snad na to pak do toho kina aspoň šli.

plakát

Vesper Chronicles (2022) 

Poměrně nápaditě vizuálně řešená sci-fi dystopie, po stránce děje, zvratů i konkrétních prvků výrazně inspirovaná hollywoodskými narativními postupy, jíž podráží nohy značná vypravěčská naivita. Snaží se působit velkolepěji, než je schopná utáhnout, leč díky zdařilým trikům a místy i atmosféře je na evropské poměry rozhodně působivá. Subjektivně je ale strašlivě dlouhá a upovídaná, mnohé pasáže by si zasloužily vyškrtnout (třeba útrpné prohlížení obrázkové knížky se zvířátky mohlo po kočce a sově klidně skončit) a doslova vyvanuté závěrečné pointy je také škoda.

plakát

Hrdinové dělnické třídy (2022) 

Společensky kritický žánrový hybrid je po většinu času rozstřelený mezi několika tématy a postavami. Především poukazuje na mezery v systému, v němž se různé post-komunistické země stávají rejdištěm pro západní kapitalistické firmy, a to skrze náhled do prostředí stavebních dělníků, pracujících na černo v nebezpečných podmínkách, a jejich bezcitných zaměstnavatelů, kteří je zneužívají ke klamání zahraničních developerů. Jako pojítko mezi oběma světy film používá hlavní hrdinku, z morálního hlediska dlouho nejednoznačně jednající manažerku, která se snaží zaopatřit svou rodinu, k tomu je milenkou svého šéfa-překupníka nemovitostí, a je stále víc a víc tlačena za hranu toho, co je ve své práci ochotna snášet. K tomu si film odskakuje i k postavě prostoduchého mladíka, který plánuje po ukončení dělnických prací odjet se svou milou pryč. Realisticky laděný film s výraznými satirickými prvky a ironickým názvem (a s několika falešnými tóny v hereckých výkonech různých vedlejších postav) začíná jako sociální drama, končí jako thriller a v průběhu toho se několikrát promění v černou komedii, v níž leniví a opíjející se dělníci dělají všechno proto, aby nemuseli pracovat. Snímek tak přichází hned s několika podnětnými motivy, z nichž v některých případech až mrazí, ale zároveň mu trvá skoro až do závěrečného aktu, než se v nich ustálí, propojí je a konečně jimi pořádně upoutá.

plakát

Elvis (2022) 

V první polovině je kladen důraz mimo jiné na střety rebelujícího Elvise s cenzurní komisí, která jeho kroutivé pohyby považuje za obscénní, druhá polovina zas těží převážně z Presleyho konfliktů s bližními, jejichž očekáváním buď z principu vyhovět nechce, nebo jim k vlastnímu zklamání ani vyhovět nedokáže. Celým filmem se tak vine téma nezlomné snahy o zachování vlastní výjimečné osobní i hudební identity, která je jako jediná klíčem k umělcově úspěchu a nesmrtelnosti. Charismatický a pohybově i pěvecky nadaný Austin Butler je v titulní roli naprosto vynikající. Nejenže dokáže bez mrknutí oka zcela uhranout při fantasticky nasnímaných hudebních číslech, ale i ve ztišených momentech zvládá zcela přirozeně a citlivě vystihnout poměrně širokou paletu emocí. Typově přesně je obsazena i většina vedlejších a okrajových rolí. Nejvíce prostoru má samozřejmě též skvělý Tom Hanks jako druhá nejzásadnější postava Presleyho hudebního agenta a zároveň vypravěče filmu, který se sice ve svých komentářích opakovaně snaží diváky přesvědčit, že to se svým svěřencem myslel celou dobu dobře, nicméně jeho obrazem zachycené činy hovoří o opaku. Jeho perspektiva nespolehlivého vypravěče se přitom s perspektivou Elvise přirozeně doplňuje a film na proměnách jejich přátelsky-rodinně-obchodního vztahu výrazně staví. Příběh se drží precizně rytmizované struktury, v níž Elvisova vystoupení vždy tvoří vyvrcholení jednotlivých segmentů a časových úseků. Režisér Baz Luhrmann je v nejlepší formě od Moulin Rouge, navíc exceluje i jako fenomenální audiovizuální vypravěč a mistr střihové montáže, jemuž stačí pár dvouvteřinových záběrů a vhodný hudební podkres, aby s nebývalou bravurou okamžitě zachytil tu správnou náladu daného momentu, prostředí a okolností. Na poli životopisných filmů o hudebních legendách je Elvis skvostem, který svého titulního hrdinu představuje v mnoha různých polohách a stylech, zaujme bez ohledu na to, jestli jeho osudy a písničky znáte, a svého režiséra díky mnoha rozpoznatelným trademarkům a filmařským postupům zkrátka nezapře. Je to audiovizuálně strhující a od prvních záběrů vtahující jízda, která si přímo říká o promítání na velkém plátně.

plakát

Johnny English znovu zasahuje (2018) 

V nejslabším dílu série vystupuje Johnny English coby tajný agent ze staré analogové školy, jenž je náhle konfrontován s moderními digitálními technologiemi, jako jsou chytré telefony nebo virtuální realita. Jeho třeskuté střety se současnými vymoženostmi jsou nicméně ve snímku přítomny jen sporadicky, pročež většinu humoru, výrazně čerpajícího z předchozích dvou dílů, zprostředkovává opět kromě parodických hrátek s žánrem špionážního filmu zejména klasická „beanovská komika“. Obehrané scénky s dávno provařenými fyzickými gagy (hlavnímu hrdinovi se při pití koktejlu zachytí v nose paraplíčko, při flambování krevet se zas lekne ohně a rozsype je po podlaze...) však působí již značně vyčpěle a předvídatelně. Veskrze rutinní a unavená režie jim svým nedostatečným citem pro komediální načasování rozhodně nepomáhá. Tvůrci snímku se navíc jeví jako konzervativní staromilci a technofobové, kteří nové technologie prezentují jako nástroje zla, jimž většina postav ve filmu absolutně nerozumí, a to včetně hlavního hrdiny, jehož nepřizpůsobivost vůči čemukoli modernímu je přitom velebena coby ctnost - ve finále je dokonce navlečen do středověkého brnění, aby se tím ještě více podtrhlo, že je hrdinou starých dobrých časů. Hrdinou, jenž je obecně považován za neschopného blbce, co pokaždé všechno zkazí a úspěchu vždy dosáhne jen omylem díky náhodným souhrám okolností, leč přesto je v závěrečných scénách chválen premiérkou jakožto reprezentant těch správných britských hodnot a kvalit. Rowan Atkinson je sice svým šklebením obvykle schopen zachránit mnohé, ale tentokrát jeho kreace na spasení tak líné a zaostalé komedie bez fantazie a se slabým, nenápaditým a otřepaným humorem bohužel nestačily.

plakát

Po čem muži touží 2 (2022) 

Další přírůstek mezi české mainstreamové komediální paskvily, který uráží muže i ženy a inteligenci obecně. Nic než sexistická přehlídka zhoubných stereotypů, které jsou namísto vyvracení stvrzovány a normalizovány a jsou ještě obludnější než v případě předchozího dílu. Jiří Langmajer coby žena v mužském těle předvádí extrémně přepálenou karikaturu zženštilosti (což je v rozporu s tím, jak se hlavní hrdinka chová v úvodu, když ještě má ženské tělo), na sportovní trénink chodí v růžových legínách, v restauraci si objednává "citronovou vodičku" a poprvé poznává, jaké to je dostat míčem do varlat. Opravdovým mužem se nicméně stane, až když se s lahváčem svalí na gauč k fotbalu a začne prdět. Uf, uf. Hlavně je to ale komedie, která pod záštitou žánrové nadsázky podsouvá ženám, že věci jako zanedbávání hygieny nebo nutná potřeba plivat do dálky (ale třeba i nevěra, žárlivost nebo šovinismus) patří mezi mužské přirozenosti, které by měly být ženami omlouvány a tolerovány. Ženy jsou přitom prezentovány jako strůjkyně všech mužských problémů a neduhů, včetně toho prdění, protože když pečou mužům buchty, tak do nich dávají příliš mnoho droždí. Jediné výraznější ženské postavy ve filmu přitom tvoří nekompetentní terapeutka, která nesnáší muže a své pohrdání vštěpuje všem svým klientkám, její kamarádka, která jí jako recept na spokojený vztah bez zaváhání doporučí najít si milence, a hospodská výčepní, jejímž údělem je aktivně se nabízet výrazně starším fotbalovým štamgastům a přehlížet přitom jejich obtěžující kecy. Muži jsou zas vykresleni nejčastěji jako smrdutí pivní primitivové, kteří trpí nejvíce tím, že po nich jejich manželky/partnerky stále něco chtějí a oni nikdy nemůžou přesně vědět co, protože ženská mysl je pro muže zkrátka příliš složitá, než aby jí mohli porozumět. Zakoupení kytky je pak univerzální omluvou pro všechno a řešením všech vztahových krizí, stejně jako občasná večeře při svíčkách, která je zároveň téměř zaručeným příslibem vášnivé noci. Navíc je to líné, odbyté, nenápadité a zoufale nekonzistentní a nedomyšlené. Zakončené je to brutálně uspěchaným závěrem, v němž se happy end dostaví zničehonic lusknutím prstu. Rudolf Havlík se sice navzdory všemu jeví jako schopný a inteligentní filmař, nicméně tohle zapotřebí opravdu neměl. Nechoďte na to, jinak vznikne trojka.