Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (409)

plakát

Síla (2021) 

Přijde mi podstatné zdůraznit, že to není portrét Kamila Fily (podobně jako Super Size Me není dokument o Morganu Spurlockovi, přestože je jeho hlavním protagonistou). Je to observační dokument zachycující něčí životní krizi, vyvolanou rozchodem s přítelkyní, neschopností se s tím vyrovnat a následnými depresemi, souběžně s krizí středního věku, maskulinity a nevyzrálých emocí, a ten někdo je shodou okolností Fila. Je to umělecký dokument pojednávající o životních rozporech muže, jehož jednání je v přímém konfliktu s hodnotami, které zastává, jehož veřejná sebeprezentace se liší od toho, jaký je ve skutečnosti a v soukromí, a jehož touha po sebezdokonalování vede naopak k sebedestrukci. Je to film o životě v protikladech, v němž je Fila de facto jen figurantem, na němž jsou ty protiklady demonstrovány, a hodnocení snímku by tudíž nemělo vycházet z hodnocení jeho charakterových vlastností a morálních poklesků, protože ty tématem filmu nejsou. Ona observační umělecká forma (v kombinaci s návodnými doprovodnými komentáři a doslovnými záběry na účelově vybranou literaturu) snímku ale nesluší a z výsledku je patrné, že v počátku vznikal s jiným cílem - natočit něčí experiment spočívající ve fyzické transformaci pomocí steroidů, z čehož ovšem zbylo jen torzo, protože Filovy priority se následně stočily někam jinam. A že se pak za pochodu vymyslelo, že se z toho udělá film nabízející divákům možnost sebereflexe, v čem jsou sami sobečtí nebo pokrytečtí a jestli také žijí v nějakých rozporech nebo protimluvech, ale ani to vlastně není dostatečně nosným tématem. Je to takový podivný hybrid, kombinující dokument, hraný film, autoterapii, umělecký portrét něčí krize a kontrastního jednání a snahu vybruslit z nezdařilého pokusu o naplnění původního záměru. 50 %.

plakát

Lidi krve (2021) 

Bizarní a chaoticky vyprávěná směs halucinací, retro flashbacků, teatrálních výjevů, industriálních obrazů a animací, experimentálně zpracovávající téma traumat z poválečné krutosti v česko-německém pohraničí. Trochu Stalker a trochu Habermannův mlýn, leč realizovaný na úrovni psychedelického punkového videoklipu, zcela utopeného ve zmatené a nesrozumitelné symbolice. Je to hodně vybočující a nekonvenční, což může být teoreticky pro někoho plus, ale jakékoli jiné hodnoty v tom moc nalézt nelze.

plakát

Není čas zemřít (2021) 

Důstojné zakončení pentalogie, v níž je James Bond věrohodný nejen jako akční hrdina zachraňující svět, ale i jako melancholický, rozervaný a zranitelný muž, který touží po láskyplné blízkosti a stabilním zázemí. Fukunaga si je jistý v akčních scénách i v důrazu na melodramatickou vztahovou linii, v níž se naplno ukazují herecké kvality Daniela Craiga. Navzdory zdařilému intimnímu psychologickému ponoru do hrdinova nitra však tato jemná komorní rovina nepůsobí kvůli mírné scenáristické naivitě a občas i jalovosti dialogů takovým emocionálním a uspokojivým dojmem, jak by se slušelo. Vyloženě zklamáním je nevýrazná postava hlavního padoucha, jehož komplikované osobnosti film poskytuje oproti hlavnímu hrdinovi jen pramalou péči a dělá z něj pouze nepříliš zajímavý a nesrozumitelně jednající věšák na ďábelské plány. Skvělá je oproti tomu agentka v podání Any de Armas, která se objeví jen na chvíli, leč zasloužila by si celý film. Zjevný je záměr natočit závěr bondovské ságy se vším, co k tomu patří, takže se znovu oprašují známé trademarky, avšak když Bond při likvidaci nepřátel pronáší sarkasticky humorné hlášky, tak to onu snahu o citlivější a civilnější pojetí jeho postavy trochu kontraproduktivně stírá. Film se svým celkovým stylem nijak zvlášť nevymyká ze standardu předchozích částí craigovské série, přesto jeho tvůrcům nechyběla odvaha přijít s jedním nebo dvěma prvky navíc, které úzus bondovek výrazně narušují a zážitek ze sledování filmu Není čas zemřít povyšují navzdory několika nedostatkům do kategorie nezapomenutelných.

plakát

Benedetta (2021) 

Erotický film o jeptiškách, odehrávající se v italském klášteře v 17. století na pozadí morové epidemie. Jde o poměrně nevyrovnaný pokus o pozvednutí béčkového základu, čerpajícího z tradice především italských exploatačních filmů s jeptiškami (tzv. nunsploitation), na áčkovou festivalovou úroveň. Paul Verhoeven do něj zasadil své trademarky a oblíbené obsese, mezi nimiž nechybí kupříkladu sžíravá ironie, sadismus a perverze či feminismus, v tomto případě okořeněné ještě výsměšnou kritikou církve jakožto pokrytecké instituce řízené mocenskými zájmy a stojící v cestě sexuální svobodě. Jeho hrdinku, mladou jeptišku prožívající velmi živé vize Kristova zjevení a procházející lesbickým probuzením s nově příchozí novickou, v něm sledujeme již od dětství v sérii svatokrádežných eskapád, jejichž tajemstvím zahalený pravý původ (možná skutečný Boží zázrak, možná jen hrané divadélko se zištným cílem) je hnacím motorem celého filmu. Snímek je po většinu času rozklížený mezi pokleslou černohumornou fraškou o zneužívání důvěřivosti věřících (s prděním, vyměšováním, laškovnými pornografickými motivy a s postavou Ježíše Krista v roli ochránce, který neohroženě usekává hlavy nepřátelům i zvířecím bestiím), a trýznivým seriózním dramatem s vážnou hudbou a naturalistickým násilím, pojednávajícím o blouznící ženě tíhnoucí k sebepoškozování a o negativních dopadech fanatické víry. Střet obou těchto tonálně protichůdných přístupů vyznívá dost problematicky a neuspokojivě, což ale může být Verhoevenovi klidně jedno, protože se chtěl zřejmě jen vyřádit a také zas trochu provokovat a pobuřovat, což se mu podařilo. Benedetta i kvůli tomu spadá do kategorie hraniční guilty-pleasure zábavy vhodné pro festivalové půlnoční projekce, která bude rozdělovat publikum, a v níž z hlediska hereckých výkonů nejvíce září nikoli představitelky milenecké dvojice, nýbrž Charlotte Rampling ve vedlejší (avšak podstatné a pozoruhodné) roli skeptické matky představené.

plakát

Drajv maj kár (2021) 

Těžištěm filmu je nečekané porozumění, k němuž dojde mezi divadelním režisérem ve středním věku a mladou soukromou řidičkou, jenž by mohla být jeho dcerou, a která mu byla proti jeho vůli přidělena divadelní společností. Díky postupně vybudované důvěře se oba mohou navzájem svěřit tomu druhému se svými traumaty a tajemstvími, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. Celé to probíhá na pozadí divadelních zkoušek Strýčka Váni od Čechova ve vícejazyčné verzi (včetně jihokorejské znakové řeči), přičemž dialogy z této hry jsou často přítomny i v jiných částech filmu. Navzdory tomu, že děj se pořádně rozjede až po více než 40 minutách (kdy konečně dojde na úvodní titulky), není délka filmu vůbec žádnou překážkou. Snímek je navíc od začátku do konce napsaný i režírovaný znamenitě a vyniká nejen kladením důrazu na formální distingovanou komunikaci mezi postavami, ale i řadou pozoruhodných nápaditých scén a začleněním několika fascinujících snových mikro-příběhů.

plakát

Nejhorší člověk na světě (2021) 

Pojednání o prologu, dvanácti kapitolách a epilogu ze života téměř třicetileté Julie, která hledá své místo v životě a snaží se vyrovnat sama se sebou, se svými emocemi i s partnerskými vztahy. Relativně úspěšný pokus o generační výpověď, jenž se zároveň snaží dotýkat několika dalších vážných témat, uhrane krom přirozených hereckých výkonů trojice hlavních postav především elektrizující režií a sympatickým humorem. Chytře napsané dialogy místy mírně zavání přemoudřelostí a vyprávění se nejen kvůli dělení do kapitol, ale i kvůli přílišnému těkání mezi jednotlivými motivy zejména ke konci trošku rozpadá. Film je tak nejsilnější v několika hodně působivých a výrazných jednotlivostech a pasážích, jako je ta s nevinným jiskřením na hraně nevěry na večírku, ta s prožíváním jednoho dne s životní láskou v dočasně pozastaveném městě nebo ta s houbičkovým raušem. Zamýšlené dojetí na závěr se sice nekoná a dvě hodiny jsou kvůli pozvolna uvadajícímu tempu možná příliš, i tak jde ale o čas strávený velmi příjemně a přínosně.

plakát

Memoria (2021) 

O meditativní a spirituální Memorii se píše jako o Apichatpongově divácky nejpřístupnějším filmu, což ale pořád znamená, že ji kvůli extrémně pomalému tempu vyprávění, délce některých statických a narativně vyprázdněných kontemplativních záběrů a nejednoznačné symbolice docení nanejvýš asi tak jedno procento potenciálních diváků (k nimž já sám nepatřím). Thajský tvůrce se poprvé vydal mimo svou zem a oprostil se od asijské mytologie a kultury, své nezaměnitelné poetické trademarky a přístupy si však ponechal. Příběh o ovdovělé ženě (Tilda Swinton hraje záměrně utlumeně), která se snaží rozkrýt původ dunivých ran, jenž jí čas od času zazní v hlavě, zasadil do španělsko-anglicky mluvící Kolumbie, přičemž spolu s duchovním pátráním po smyslu náhodně se ozývajícího zvuku a jeho analyzování se soustředí i na kontrastní metaforické motivy, odkazující buď na rozklad a zánik života (tisíce let staré ostatky, neznámá nemoc hrdinčiny sestry), nebo naopak na jeho dlouhodobou prezervaci (lednice na orchideje). Celkově je ale náročné udržet u snímku bdělost a ani ozdravující a očistné ponoření do náruče přírody ve druhé polovině, ani podivná závěrečná vědecko-fantastická pointa to rozhodně nevytrhnou.

plakát

Paříž, 13. obvod (2021) 

Nesmírně elegantně režírovaný snímek zkoumající milostné a vzájemně propojené osudy tří pařížských třicátníků. Zkušený filmař Jacques Audiard dokazuje, že má stále prst na tepu doby a moderní kinematografie a že má cit pro psaní inteligentních a současně plně věrohodných dialogů a pro budování přesvědčivých a propracovaných postav. Zároveň skvěle vede herce a výtečně pracuje s hudbou. Skvostná je i černobílá kamera, nabízející nejen velmi esteticky nasnímanou erotiku. Některá rozehraná témata působí trochu nadbytečně, nicméně film i tak jako celek funguje nadstandardně dobře.

plakát

Na cestě (2021) 

Nadstandardně vyzrálý a pevně uchopený debut, talentovaný Panah Panahi svého otce zřejmě nezapře. V základu jde o drama o loučení rodiny s dospělým synem, jenž opouští rodnou zem, navzdory vážnosti situace však snímek spadá spíš do žánru velmi divácké a zábavné komediální road-movie, v níž jsou humor a hořkost dokonale vybalancovány. Film už od první scény přetéká režijními nápady, výborně vypointovanými legračními (a sem tam i smutnými) situacemi a vtipnou verbální interakcí jednotlivých členů rodiny – krom zádumčivého introvertního staršího syna se v pronajatém autě veze ještě naopak extrovertní a mimořádně energický mladší syn (jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů ve filmu, co jsem kdy viděl), hláškující tatík se zlomenou nohou, starostlivá maminka, která slíbila nebrečet, a nemocný pes. Natlačené interiéry vozu se střídají s pečlivě komponovanými a zdálky snímanými záběry rozlehlých exteriérů. Kamera je obecně nádherná. Vady na kráse – vtip občas mine (ustavičné zesměšňování staršího syna moc srandovně nevyznívá, přestože asi mělo), nepříliš jasný kontext důvodu synovy cesty trochu ředí emoce a konec je zbytečně vykalkulovaně sentimentální. Jinak ale obrovské překvapení a extrémní zvědavost, co tenhle tvůrce bude točit dál.

plakát

Kupé č. 6 (2021) 

Neotřelá romance o postupném sbližování protikladů disponuje skvělými herci a perfektně vytěženým poeticky-realistickým prostředím opotřebených interiérů ruských vlaků (ve kterých to vypadá dost podobně jako ve vlacích Českých drah) a také vynikající prací s kamerou a barevnou paletou. Po doražení do cílové destinace však filmu zásadně spadne řetěz a tokání ústřední dvojice navíc už nezaujme ani zdaleka tolik jako jejich předchozí střety. Především se ale kvůli od začátku budované vzájemné nekompatibilitě obou postav, kdy ona je intelektuální lesbická vysokoškolačka a on je primitivní neotesaný vychlastaný horník (byť s dobrým srdcem), nachází ona romantická zápletka zrovna v jejich případě poněkud za hranou uvěřitelnosti.

Ovládací panel
57 bodů

Reklama

Reklama