Filmmaniak

Povídkový film zpracovává tři volně propletené příběhy zasazené do různých desetiletí a inspirované osudy skutečných lidí, a to konkrétně Afghánců žijících na území sousedního Íránu, který je ale jako rovnocenné občany nikdy nepřijal. Příkoří a tragické události prožívané migranty a jejich potomky tak sledujeme z pohledu studenta nuceného účastnit se nedobrovolných brigád, služky snažící se skrýt manželovu smrt před svými zaměstnavateli, kteří je oba najali načerno, a rodičů dozvídajících se o úmrtí syna, jenž za jejich zády narukoval do armády. Silné a soustředěně režírované drama táhnou kupředu civilní herecké výkony, promyšlené obrazové kompozice a také působivost a tíha předkládaných situací. Co naopak vyznívá mírně problematicky, je provázání všech tří příběhů nutkáním postav tajit před ostatními své problémy, což se skrze jejich motivace ne vždy daří dostatečně ospravedlnit.

Neúspěšná maturitní zkouška se kvůli malému detailu zvrhne v celostátní poprask, v němž osobní selhání jednoho studenta přeroste do obecné debaty o národní hrdosti v rozpolcené maďarské společnosti, v níž jsou obě znesvářené strany zastoupeny učitelem dotyčného žáka a jeho otcem. Lehce satirické drama je vyprávěno den po dni v několika liniích střídajících perspektivy zúčastněných postav, v důsledku čehož se mění obsah některých scén podle toho, z čího subjektivního pohledu je na ně zrovna nahlíženo - ve výsledku to ale nemá na průběh filmu ani na jeho vyznění žádný vliv. Realisticky pojatému a solidně napsanému snímku schází větší sevřenost a soustředěnost, až příliš rozbíhavý děj se totiž otírá o řadu dalších okrajových témat, která slouží jen k dokreslení postav (nenaplněné středoškolské romance, problémy s kolegou na otcově pracovišti, osobní i pracovní hovory mladé novinářky...) a s centrální maturitní aférou víceméně nesouvisí. Už jen expozice je kvůli tomu roztažena téměř na hodinu a film tak svou delší stopáž, vzhledem k tomu, jak málo se toho v něm reálně stane, nakonec neobhájí.

Punkově podvratný anti-portrét sebe sama. Střihový narativní experiment, který si nejspíš užijí režisérovi fanoušci a ti, kteří mají s jeho tvorbou již nějakou zkušenost, nebo alespoň příznivci jinakosti a filmařsky svébytných tvarů. Kdokoli jiný o to nejspíš těžko zavadí, a pokud ano, bude to pro něj navzdory střídmé stopáži na hranici sledovatelnosti.

Feministická kulturistická krasojízda stylizovaná do špinavých 80. let, která pojednává o víře ve vlastní tělo, o honbě za americkým snem, o toxických příbuzenských vztazích a o zničující síle lásky. Propojuje různé polohy - upocenou lesbickou romanci z posilovny, vidláckou rodinnou gangsterku i halucinogenní steroidové delirium hraničící s body hororem - ve všech je ale přesvědčivá jen tak napůl. Postavy i jejich motivace se tak postupem času vytrácejí v přibývajících krvavých zvratech a průběžně sílících bizarních výjevech.

Skvěle natočený, mistrovsky napsaný a precizně zahraný rekviem za skomírající rodinné vazby o pěti kapitolách a epilogu, v němž komplexní postavy řeší netriviálním způsobem vzájemné vztahy a komplikované problémy spojené s prací, nemocemi, opatrováním dětí a různými formami umírání ve vší složitosti, kterou s sebou život přináší. Sofistikovaně vystavěné vyprávění s každou další kapitolou mění perspektivu, rozšiřuje kontext celé situace a dodatečně obohacuje dřívější dění o nové detaily a významy. Bravurní dílo o klíčových vlivech na formování osobnosti, o různých podobách zpracovávání duševních strastí, ale také o empatii a vzájemném pochopení. Spousta scén hodných zapamatování včetně několika hudebních, bravo.

Z Westovy hororové trilogie nejslabší díl, byť jako nápodoba špinavých krvavých béčkových slasherů z 80. let jde z audiovizuálního hlediska o vskutku lahůdkový počin. Film si poučeně hraje s dobovou stylizací (půjčovna VHS, praktické gore efekty), s prostředím továrny na sny a pokleslou zábavu (děj zasazený do Hollywoodu a do filmových kulis studia Universal) a s četnými referencemi na jiné horory a citacemi motivů a klišé odpovídajících žánru. Scénář ale postrádá sofistikovanost a propracovanost prostředního dílu série a spíše se kvalitativně přibližuje oněm starým přihlouplým hororovým brakům, jimž okázale vzdává poctu.

Indické sociální drama nezapře dokumentární kořeny své režisérky, takže hodně těží z realističnosti a autentičnosti, ať už jde o ztvárnění jednotlivých prostředí, herecké výkony nebo příběhy tří žen - zdravotních sester - jimž jejich přátelství a sounáležitost dodává sílu v řešení osobních problémů, s nimiž kvůli společenským normám vlastní země samy nejsou schopny hnout. Jednu tak tíží samota a stesk po manželovi pracujícím dlouhodobě v zahraničí, druhé komplikuje život stavební úřad a třetí se potýká kvůli vztahu s mladým muslimem s předsudky okolí. Tempo vyprávění je však značně pozvolné a situace všech tří hrdinek se od úvodní expozice dál již příliš nevyvine. Jistým osvěžením je náhlá změna lokace ve dvou třetinách filmu, zatímco začlenění jedné magicko-realistické scény ke konci je zas naopak spíš na škodu. Jinak je ale tato čistě festivalová a citlivě realizovaná podívaná divácky poměrně přívětivá a nenáročná.

Velmi tiché a komorní drama pojednávající o šestnáctileté talentované tenistce s tajemstvím, které dusí v sobě a trápí se jím, přestože jí všichni ostatní empaticky nabízejí pomocnou ruku. Film za celou dobu neřekne nic konkrétního a pouze sporadicky opatrně naznačuje, hlavní hrdinka je těžko proniknutelná a děj v zásadě obyčejný a nevzrušivý. Téma zpracovávání traumatu je zde realizováno možná až příliš citlivě a odtažitě, i kvůli tomu snímek zaujme spíše realistickým zachycením světa budoucích profesionálních sportovců nahlíženého z perspektivy školou povinné zamlklé teenagerky.

Jak některé filmy od Sorrentina vyloženě miluju, tak tady se neapolský rodák již úplně vyčerpal a zacyklil a vyplodil čistou obrazovou manýru, neobjevnou, vyčichlou a zcela bezobsažnou. Všechno se tu točí téměř výhradně kolem fyzického vzhledu mladé hlavní hrdinky (resp. její herecké představitelky), obdivování krásy ženských těl tu ale zároveň působí stařecky oplzle a uslintaně. Dialogy se tváří hluboce filosoficky, film nicméně tone v tezovitých blábolech ("ženská krása je jako válka, otevírá dveře") a emocionálně zcela vyprázdněných melodramatických motivech. Mistrovství světa v natáčení prázdných výplňových scén s výpovědní hodnotou ekvivalentní dvouhodinové reklamě na luxusní parfém.

Oslava lidské houževnatosti a pevné vůle inspirovaná příběhem skutečného zahrádkáře šikanovaného majetným sousedem, která ale zároveň říká, že když se v tomhle světě proti vám postaví mocnější a bohatší nepřítel a začne vám systematicky ničit život, tak s tím v podstatě nic nenaděláte a nezbyde vám, než si všechno nechat líbit - což snímek činí převážně dost pesimistickou a místy až krutou podívanou. V pozadí událostí je jasně znatelná kritika nefunkčního systému, státních úřadů a policejních orgánů neschopných zajistit pro obyčejného člověka spravedlnost. Tato kritika má nicméně podobu poněkud mělké satiry vyzdvihující absurdně přebujelou byrokracii a bezmocné lítostivé obličeje všech, po nichž je žádána pomoc. Volba postavit vypravěčský koncept na vyškrtnutí všech dialogů hlavního hrdiny je sporná. Ne že by titulní zahrádkář nutně potřeboval každou chvíli něco okomentovat, ale přinejmenším ze začátku je divné, když na něj ostatní postavy mluví a on na ně nereaguje. Kaiser je každopádně v hlavní roli skvělý a metoda natáčet film průběžně během jednoho ročního zahrádkářského cyklu také nese ovoce. Avšak spíš než jako útrpný thrillerový příběh o jednostranném sousedském teroru nahlíženém z perspektivy bezbranné oběti film zaujme coby láskyplná pocta drobným pěstitelům a rukodělné práci s důrazem na krásu přírody a zahrádkářských plodin s úryvky Čapkovy poetické literatury a trochou kulinářského umění k tomu.