insurgentes

Pardon, ale v tomto filmu nic nefunguje. Je to křečovitý pokus o malebnost, vše je v něm jen na efekt. Nemohl jsem se ubránit srovnání s Troškou, kterej za totáče točil výborný filmy a hned jak to prasklo (a z něj spadla ta stísněnost, nebo pocit sebekontroly - že ho soudruzi stále bedlivě sledují), hned to začalo stát za hovno. Pravda, Troška se z toho otřesu nevzpamatoval už nikdy, Svěrák se pak ještě trochu oklepal.

To byl asi poslední Hřebejkův a Jarchovského film před Velkým Průserem - Kawasakiho růží, Nevinností, Líbánkami. A už tady se začínají projevovat některé jejich debilistické postoje, prezentované, jak jinak, kravou nad jiné povolanou Geislerovou, která nám tak jako radí, jak se korektně chovat (bych blil). Ani závěrečná pointa filmu ("A neni to jedno?") mě nijak neoslnila - prostě to neni jedno, no. Takže po letech snižuji ze 4 na 3 a jestli se na to ještě jenou kouknu, neručim za sebe.

Já to dětem stáhnul jako pohádku, a až v půlce mi došlo, že to je nějaká podivná agitka o kulakovi a frajtrovi, navíc v nechutných kulisách a dosti experimentálně natočená - je to děsná škoda, protože v tom hráli téměř všichni mí nejoblíběnější herci té doby (až na Beka, ale i ten byl kupodivu skvělej) - a přes všechno to výborný herectví to bylo v celkovém dojmu o ničem.

Jako debut ok. První polodokumentární půlka filmu mĕ dost nudila. Ani druhá není o moc svižnĕjší. A život s dvěma homokládama to taky nevytrh.

dr.fish to napsal za mě, lépe bych trefit hřebík na hlavičku nesvedl. Pro mě osobně má tento film přidané kouzlo v několika nesmrtelných hláškách ("Kde je moje váha?") a situacích (prodej auta, manželské scény z kuchyně...) a taky v té zvláštní nostalgii, která ve Svěrákových filmech je čistší a nezkaženější než jinde.

I kdyby to nebyla jedna z nejlepších komedií všech dob, stálo by to za to už jen pro ten socialistickej humor: "Jsi ve straně, soudruhu? No tááák, si můžem tykat. Tak poslouchej, já ti musím říct něco závažnýho..." Prostě perla za perlou.

Tohle už není ani film. Je to jen slepenec jakýchsi - značně pubertálních - výjevů.

Vidět Veškrnovou, jak hlásá "Já přináším lidem blaho!" - to bylo teda žrádlo.

Film, který vznikl v době, kdy jsem se narodil, a provází mě celý život.

Z pana Svěráka se mi lehce zvedá kufr (jako ze všech havlistů), ale jedna věc se mu nedá upřít: že v "člověčince" jeho filmů je ukrytá samotná esence toho, co se obvykle označuje slovem národ. Jeho filmy nejsou o něčem, ony JSOU tím něčím. Za socíku stejně jako teď. Ta kontinuita, to mapování českého světa, to je něco, čím se podle mě postavil do předních řad skutečných osobností našeho národa. A nějaká Němcová nebo Jirásek se mu nemůžou z análu napít.