Corpsegrinder

Toradora první půlkou trochu klame jelikož se to tváří jako celkem průměrná vztahová komedie, v polovině se to ovšem přepne a stane se z toho plnohodnotný drama. Mě ta druhá půlka bavila víc, i když se na to často příjemně nekoukalo, hodně postav se zde totiž trápí a korunu tomu nasadil závěr kde spolu sice dvě hlavní postavy skončí, ale já měl celou dobu pocit že Minori byla ze všech holek ta nejlepší a měla to bejt ona. Celý anime se bohužel točí kolem myšlenky že život nikdy nejde tak jak by člověk chtěl. Dávám 4 a mizim i se svojí depkou.

Celou dobu jsem měl pocit že koukám na anime adaptaci Stephena Kinga, má to totiž jeho typický ingredience - malý ostrovní městečko který pomalu a nenápadně začíná ovládat nadpřirozený/mimozemský zlo, na druhý straně stojící parta teenagerů co se dají dohromady s pár schopnejma místníma aby proti tomu bojovali a k tomu všemu časová smyčka hlavního hrdiny která ovšem není bez omezení jelikož bod návratu se nemilosrdně posunuje blíž přítomnosti. Dá se říct že anime se udělalo trochu brzo a nic tak šokujícího jako je 5. epizoda už nepřijde, ale dle mě to dobře stanovilo co je v sázce a o to víc pro mě byl zbytek dílů napínavej. Hezky to utíkalo, nikdy to nepřešlapovalo na místě, prostředí ostrova bylo moc pěkný a oblíbil jsem si i překvapivě velký množství postav (Hizuru!), konec mi přišel dostatečně uspokojivej takže nevidim důvod proč nejít na max.

Víc hvězd ze sebe nevymáčknu bohužel, což ale neznamená že je to špatný. Líbilo se mi to jako náhled do tvorby anime, i když se to reality často nedrží tak problémy do kterejch se studio dostává reálný byly a člověk si uvědomí jak komplikovaná ta tvorba je, do toho to občas pokládá zajímavý otázky a konflikty postav (ruční kresba vs. CG atd). Navíc to má příjemnou animaci a Aoi je docela pěkná holka. Na problémy ovšem člověk narazí hned v prvním díle kde vás to hodí mezi asi 20 postav členů studia a ačkoliv se to několik dílů snaží vám pomoct jmenovkama, stejně jsem ještě v půlce anime u pár postav nejen že nevěděl co dělaj za práci, ale ani jak se jmenujou. No a velice brzy se vám to ohraje, neboť v podstatě o nic jinýho než o řešení časovýho presu nejde. Já bych od toho chtěl víc a mrzelo mě že ten sen hlavní party kamarádek o vlastním anime je drtivou většinu stopáže odsunut na vedlejší kolej. Doufal jsem že se na něj zaměří druhá půlka série ale bohužel se to nestalo a posledních 11 dílů je v podstatě repete těch předchozích.

Hrozně příjemný anime který si vystačí bez většího množství postav, komplikovaný zápletky a vzhledem k žánru překvapivě většinou i bez tý romantiky. Drtivou většinu dílů je to totiž spíš taková sbírka skečů točící se kolem dvou hlavních postav. Raido a Reina jsou důkaz toho že protiklady se přitahujou a chemie i komediální potenciál mezi nima je zde vytěžen na maximum, on má divokou představivost a je to v podstatě takovej suchar s vzhledem flegmatickýho čtyřicátníka, ona je zase drobná a zakřiknutá a stejně jako on má problém s lidma, ačkoliv úplně opačnej. Byl docela risk postavit to celý úplně jen na těch dvou, ale je to tak zvláštní dvojka že to pro mě prostě fungovalo. No a když v posledních cca 3 dílech dojde na tu romantiku tak je to hrozně roztomilý. Nebude to asi pro každýho, humorný situace jsou často lehce dětinský a kromě toho závěru se nestane tolik aby vás příběh posadil na prdel, ale pokud máte rádi ten typ anime kde se prostě poflakujete se sympatickejma postavama, tak doporučuju.

Frieren má bezpochyby spoustu kvalit, ať už jde o silnej začátek nebo celkem originální zasazení příběhu až PO velkým dobrodružství. Líbil se mi ten smutně veselej tón kterej si to většinu dílů drží a že i postava která je na první pohled jen komická figurka má ve skutečnosti celkem reálný trápení. Perfektní to ovšem není kvůli hodně nestabilnímu tempu, zejména ke konci kdy se to zasekne na tom tréninku mágů už jsem se vyloženě nudil a co byl slušně rozjetej příběh tam tvrdě narazí. Kresba neurazí ani nenadchne, ale pro tenhle typ anime je dostačující. Je to samozřejmě přehodnocený jak prase ale řekl bych že celkově jde o anime snadno stravitelný jak pro začátečníky tak pro lidi co už maj dost nakoukáno a nabízí pár fajn životních mouder k zamyšlení.

Claymore je taková sesterská verze Berserku, fantasy středověk kde nikdo šťastně nežije a kde se umírá hnusně a bez milosti. Největší problém co jsem s tim měl byl fakt že souboje byly někdy neskutečně roztažený (někdy jeden souboj až na tři epizody) a nakonec vás začně nudit to nekonečný tancování kolem obrněnýho démona zatimco on krájí vejpůl všechny kolem. Anime tim sice dobře komunikuje to jak velká hrozba Yoma jsou, ale taky se tim plejtvá čas co mohl bejt využitej k příběhu. On je totiž příběh brutálně upozaděn což je škoda zejména na konci kde asi doufali že to obnoví aspoň na jednu sérii, jenže to se nestalo a tak se prakticky nic nevyřeší (takže stejně jako Berserk, jenže ten měl svižnější tempo a stalo se toho víc). Takže jedinou možností je opět manga. Ten svět co zde vybudovali mě ovšem hodně bavil (i přes nebarevnost kresby), Clare byla sympatická hlavní hrdinka stejně jako později celá její parta a soundtrack má pár neskutečnejch pecek (Utsushiki Kariudotachi!), takže ve výsledku jsem si to užil, a mrzí mě jen ta absence pokračování.

V podstatě taková cyberpunk verze na Suicide Squad, postavy zde nejsou doslova "super" (alespoň to není vyloženě řečeno) ale některý z jejich schopností jsou rozhodně za hranicema i tý anime reality. Líbilo se mi že ne všichni spadaj do toho klasickýho klišé "dáme dohromady partu složenou z padouchů ačkoliv se celou dobu chovají jako kladný postavy", některý postavy jsou zde regulérní zmrdi co spolupracujou jen když se jim to hodí, což je možná pro diváka někdy frustrující, hlavně protože pak člověk nemá komu fandit, ale mně to přišlo uvěřitelný. No a hlavně se nikomu nenadržuje a umřít může kdokoliv z nich. Trochu horší je to s příběhem, dokud se to točí kolem úvodního heistu tak mě ta nestabilní spolupráce postav bavila, pak se to zvrtne v jednu velkou roztříštěnou eskort misi a to už jsem se trochu nudil. Hodně tomu pomáhá kvalitní soundtrack, zejména v akčních sekvencích. Myslim že tohle mohl bejt suprovej dvouhodinovej film, těch 12 dílů se nakonec přece jen ukázalo jako moc.

Po celkem náročným Kara no Kyoukai jsem si chtěl dát nějakou pohodovku na odpočinutí, a tohle byla dobrá volba. Skip to Loafer je učebnicový slice of life anime který si vystačí bez klišovitejch zápletek, nereálnejch situací a zbytečnýho dramatu, je to prostě jen sonda do života holky z vidlákova co přijede do Tokya studovat a snaží se adaptovat. Postavy řeší starosti úměrný svýmu věku (snad až na jednu která ovšem pochází z ne uplně běžnýho prostředí) a každá z nich mi přišla uvěřitelně reálná, hlavně Mitsumi je suprová hlavní hrdinka. Kupodivu se tam podařilo nacpat i trans postavu která nejen že není chodící propaganda ale dokonce se chová jako normální člověk, něco co se západním tvůrcům jaksi nedaří zachytit. Jako bonus moc příjemná osobitá animace.

Někomu možná tenhle tříepizodní dodatek přijde zbytečnej, ale na mě to zafungovalo. Bylo fajn krátce vidět polepšenou Fujino a závěr kdy spustí opening z první kapitoly mě skoro dohnal k slzám protože jsem si uvědomil že už je vážně konec. Perfektní bezchybná série to sice nebyla, ale trávil jsem tu čas rád a postavy mi přirostly k srdci a Extra Chorus mi v podstatě jen potvrdilo že stálo za to vydržet do konce.

Mirai Fukuin si sice opět neodpustí překomplikovaný dialogy, ale jinak je to příjemně pozitivní chronologická tečka pro hlavní postavy, neboť se na konci přesouváme 10 let po událostech sedmý kapitoly, a já mám hrozně rád když postavy co si docela dost vytrpěly nakonec dopadnou dobře a scénář necítí potřebu jim udělat nějakou kurvárnu. I ta dějová linka s bombovým atentátníkem má nečekaně příjemný rozuzlení, pro tuhle sérii skoro až netradiční, ale vůbec ne přeslazený.