Matty

Bílí muži neumějí skákat… a natáčet kvalitní sportovní dramata. Cesta k vítězství je natočena přesně tak, jak byste od průměrného filmu mapujícího vzestup prvního (z podstatné části) černošského basketbalového týmu čekali. Mladý a vítězství chtivý trenér chce dát dohromady univerzitní tým snů = shánění těch zdánlivě nejlepších hráčů po celých Státech a přesvědčování těch méně ochotných. Následuje tvrdý trénink a první úspěchy. Brzy je cíl již zcela jasný a cesta k vysněnému titulu stejně jasně nalajnovaná. Navzdory rasistickým narážkám, kterými je texaský vzduch 60. let prosycen, si jde tento tým odhodlaně za svým, koncentrace patosu se nebezpečně zvyšuje a k přelomovému vítězství zbývá jenom poslední krůček. Za celý film jsem nebyl tvůrci ani jednou jedinkrát něčím mile (či alespoň nemile) překvapen, vše se odvíjí dle tolikrát obehraného schématu, že začínám mít podezření ohledně jedné verze „sportovně-dramatického“ scénáře, jenž je obměňován pouze na základě aktuálního sportu. Je libo baseball, fotbal, americký fotbal, basketbal? Není problém, stejně to v angličtině všechno končí na ball. Z mnohých dialogů jsem měl dojem, jako by je scénárista narychlo sepsal v náhlém inspirativním pohnutí mysli těsně před usnutím. Po probuzení a zjištění, jak neoriginální jeho včerejší zápisky jsou, pak pravděpodobně zkonstatoval, že nemá smysl to přepisovat, že takový film stejně brzy zapadne a ani ochrnutý pes se vzteklinou po něm neštěkne. Měl pravdu – tento film by ani s dobrým scénářem nebyl dobrý. Josh Lucas připomíná mladší verzi Kevina Costnera a stejně jako Kevin Costner není moc dobrým hercem. Debutující režisér James nedokázal patřičnými vizuálními hrátkami oživit žádný z mnoha zápasů a navíc je o něm na netu tak málo informací, že jsem měl problém zjistit, zda-li náhodou sám není černochem a tím pádem můj vtípek z úvodu postrádá smysl. Podle jedné malé fotky je to zhruba padesátiletý běloch, ale to už skutečně není podstatné. 60%

Ač to činím nerad, musím konstatovat, že Úspěch českého inženýra v Indii je nejslabší cimrmanovskou operou. Ani přednáška nepatří k nejvtipnějším, snaha natáhnout ji na celou hodinu je násilná, navíc mnohé hudební vtipy nefungují tak, jak bylo nejspíš zamýšleno. Mluvené slovo zkrátka Cimrmanovi svědčí lépe. 60%

Je to jako potkat po dvanácti letech své kámoše ze střední. Randal ani Dante se za ty roky příliš nezměnili, snad jen trošku přibrali na váze a změnili práci. Místo ve Quick Stopu teď urážejí zákazníky v Moobyho fast foodu. Smith si skutečně nebere servítky – jde tvrdě do židů, křesťanů, černochů a film tak ještě víc než první díl připomíná hranou verzi South Parku. Ale i přes stále stejně vulgární témata diskuzí bude tento den jiný – bude to den, kdy oba „mladí muži zpoza pultu“ konečně dospějí. Dante konečně našel dívku svého srdce (krapet afektovanou, ale jinak fajn) a plánuje odjet za lepšími zítřky do Kalifornie. Jenže co si bez svého nejlepšího kámoše počne Randal? A co pohledná šéfová Moobyho Becky – zůstane taky na ocet? Obavy, že Kevin Smith s vyšším rozpočtem a egem natočí planou, hollywoodskou romantickou komedii, se ukázaly být zcela zbytečnými. Clerks 2 již sice nejsou černobílí a místy je až příliš patrné, že je natočil dospělý otec od rodiny, ze své vtipnosti však ztratili pramálo, zamrzí pouze hojnější výskyt „a teď se směj“ vtipů. K vrcholným momentům patří debata mezi fanouškem Star Wars a fanoušky Pána prstenů a scéna, kdy jsou hlavní hrdinové svědky „mezidruhové erotiky“. Ale pochopitelně je toho víc. Clerks 2 jsou více o hercích, o jejich výkonech, o vnitřních proměnách jejich charakterů – což nemusí být vždy ku prospěchu věci. Zvláště dialogy mezi Dantem a Becky postrádají smithovskou břitkost a působí příliš konvenčně. Závěrečné, opatrné, leč příliš dlouhé balancování mezi sentimentalitou a patosem pak zachraňuje hlavně přítomnost Jaye a Mlčenlivého Boba – žádnou scénu s těmito týpky prostě nelze brát vážně. Druhý díl není ani lepší ani horší než první, pokud však patříte k natolik nadšeným fanouškům Kevina Smithe jako diváci v Cannes (osmiminutový aplaus nenásleduje po kdejakém filmu), budete opět řvát smíchem a radostí. 85% Zajímavé komentáře: Natascha, Triple H, Honza dAve

Tohlencto je docela tvrdý oříšek, ten nový De Palma. Když jsem měl pocit, že uběhla asi hodina, přehrávač ukazoval pouhopouhých dvacet minut. Oněch dvacet minut jsem si přitom náramně užíval – příjemná retro detektivka se dvěma charismatickými herci – jasně, nic nového pod sluncem, ale když nečekáte zázraky, což Dahlia skutečně není, jenom si sedíte a užíváte to, co vám servírováno. Ne že by šlo o špatný film, vlastně je v něm málo vyloženě nevydařených věcí. Po formální stránce se jedná o naprostou špičku. Jméno kameramana Vilmose Zsigmonda (!) si zaslouží být napsáno tučně a s vykřičníkem v závorce. Jako u většiny De Palmových filmů se můžete těšit na dlooouhé, nepřerušované záběry. Zinscenování některých scén jistě vyžadovalo pevné nervy a plné nasazení všech zúčastněných, vzorovým příkladem může být první Dwightova návštěva Madeleininých rodičů; přímo jeho očima sledujeme dění na plátně, jsme postupně seznámeni s domácím mazlíčkem (poněkud inertní čokl) i s jednotlivými členy rodiny. Mnohé scény, jakási dlouhá souvětí, buď začínají nebo končí tečkou, čili detailem (detailní záběr na Dwightův vyražený zub jako zakončení dynamického boxerského zápasu). De Palma si podobné záběry skutečně vychutnává. Černá Dahlia je jimi prosycena, vlastně až přesycena. Styl zde vytěsňuje samotnou zápletku. Ta není ani trochu originální (ač tvořena třemi zdánlivě nesouvisející zločiny) a o to víc překvapí její příliš komplikované a zdlouhavé rozplétání, zabírající snad posledních třicet minut. Také jinak jistí a přesvědčiví herci jakoby ke konci ztráceli půdu pod nohama. Jedná se o film chladný, odtažitý a pro diváka, který očekává zábavu v tom obvyklém smyslu slova obtížně akceptovatelný. Obdiv ovšem bezesporu. Obdiv za vysokou profesionalitu provedení, obdiv emocemi zcela netknutý. 80% Zajímavé komentáře: betelgeuse, dzej dzej, agathon, Vitason

Dejme tomu, že většina lidí se do kina vypraví na válečný film. Fajn, dostanou napínavý příběh z druhé světové války s několika nepříliš okázalými válečnými scénami, zajímavý hlavně zasazením děje do Holandska. Když odhlédneme od válečného pozadí, zůstane nám dobrodružný příběh s nečekaně hojným výskytem humorných situací, kapku béčkovým nádechem a předvídatelným dějem. No a to celé stojí na solidním myšlenkovém základu, který je dostatečně hutný, aby si z něj každý něco odnesl. Často hloupoučké dialogy, laciné scénáristické berličky („podařilo se nám získat mapu“… „podařilo se nám získat klíče“) a vysokou nepravděpodobnost mnohých situací (neprůstřelný ostrostřelec) jistí záchranná síť tak složitě utkaná, že vás její rozplétání bude zaměstnávat ještě dlouhé hodiny po opuštění kinosálu. Navzdory délce film uplynul celkem svižně. Pořád je na co koukat, nad čím přemýšlet. Náznaky, kterak chápat jeho filozofii (pakliže to lze nazývat filozofii), možno nalézt v hojném zastoupení, ať už jsou vyjádřeny slovem („copak to nikdy neskončí?“) či obrazem (na anglický inzulín je nejlepší anglická čokoláda). Opět nechybí ani drsné násilí, nějaká ta erotika nebo (a dokonce) válení se ve výkalech – lhostejnost pojetí těchto sekvencí a jejich zábavnost v kontrastu se závažností válečné tématiky jakoby říkala „svět je v hajzlu, tak proč se alespoň nepobavit“. To je asi trochu extrémní tvrzení, ale kdoví, jak to Verhoeven vlastně celé zamýšlel (podezřívám ho, že jako komedii). Peníze do projektu vložené jsou vidět, k nejlepším v tomto ohledu patří okázalá scéna s letadlem shazujícím bombu na domov křesťanské rodinky, dočasný úkryt židovské dívky Rachel. Ta se již zde projeví jako cynická potvora („alespoň nebudu muset před každým jídlem odříkávat otčenáš“) a její morální úpadek se v následujících minutách jenom prohlubuje. Režisérova manipulace je však natolik důsledná a křivky Carice van Houten natolik svůdné, že jsem jí navzdory všem záporným vlastnostem držel palce až do dechberoucího posledního záběru, kdy vyjde najevo, jak relativním pojmem je „šťastný konec“. 90% P.S.: Po zhlédnutí Černé knihy působí námitky českých odbojářů proti jejich nelichotivému vykreslení v dramatu Operace Silver A skoro směšně. Zajímavé komentáře: Marigold, liuk, Desperado

Pěkná, příjemná, pohodová, prázdná, patetická podívaná.

Zajímavé, zajímavé. Sice to očividně vykrádá všechny možné „akčňáky“ (Matrix, Kill Bill) a závěrečný doslov si mohli tvůrci odpustit, ale těžko si se stejným příběhem a stejně (ne)kvalitní animací představit něco lepšího. Jen by mě zajímalo, do jaké míry to bylo míněno vážně, a kde už začínala parodie

Velice nudný dokument, který vůbec o ničem nevypovídá a pouze mě utvrdil v názoru, že taneční jsou přežitkem z dob Rakouska-Uherska.

Dva idioti jako od Triera během jednoho večera vymyslí a do praxe uvedou plán, který by hrdinové Prison Breaku kutili půl roku. Zde prvně vysvitlo, že s tímhle filmem něco nebude v pořádku. Stejně jako Kriss totiž pohlíží na svět příliš filmově a unikají mu relevantní „drobnosti“, které činí život autentickým. Naprosto selhává psychologie postav: jak máme přiznat ono čisté srdce agresivnímu jedinci, pro kterého neplatí žádné mravní imperativy, ale který se – k divákově zmatenosti – občas chová naprosto logicky? Býti zlým cynikem, sleduji Čistá srdce jako komedii. Komedii chladnou jako madlo od rakve. Film o lásce k filmu nakonec paradoxně slouží zejména coby důkaz, že filmy škodí zdraví. A nemusí jít nutně jen o uhlazené romance ze čtyřicátých let minulého století, jejichž režie by Kennethu Kainzovi zjevně sedla lépe. Bohužel se, Dán jeden, minul dobou. 50%

Už nikdy nebudu jíst čokoládové figurky! Přísahám. Švankmajerovina jak vyšitá, která by mohla mít na jezení nadměrného množství čokolády podobný vliv jako Čelisti na lezení do otevřených vod. Pouze mi vadila ta (úmyslná) nesoučasnout, jakoby to někdo natočil v 60., nebo 70. let, nějak jsem nepochytil účel takové stylizace.