castor

Tozawa se zaťatými pěstmi prosí o odpuštění za minulý útok, který měl narušit mír ve městě. Takové zostudění v podobě pokleknutí, kdy každá část jeho těla evidentně hoří vztekem, bude mít dohru. Obří zásilka pervitinu zamíchá několika vztahy. Katagiri žádá impulzivního Adelsteina, aby byl trpělivý a nic neuspěchal. Marně. Výsledek znamená na jedné straně selhání policie, na druhé tip poškodí Adelsteinovu pověst u ní. A Tozawa se konečně dozvídá o „cizáckém“ reportérovi japonského deníku. Konečně už víme, pro koho pracuje a koho chrání Miyamoto. Jake znovu otravnější než minule, navštíví Tozawova novinářského poskoka, tváří se jako jeho oddaný následovník a získá si (opět naprosto snadno) jeho důvěru. Sato, který bojuje se svými vlastními démony, vyřeší Samanthin problém. Za mě jde celková kvalita stále trochu dolů.

Má několik vyznamenání, velké množství zatčení, hodně toho vyžvejká a je pokaždé rád, když službu přečká ve zdraví. Teď ho ale trápí, že je jeho speciální jednotka zkorumpovaná a podílí se na obchodu s drogami i na vraždách. Starý vlk s nahrubo otesaným obličejem Dolph Lundgren hodlá pomoci federálním agentům s vyšetřováním, což mu rozhodně nové kamarády nepřinese. A jen tak nakráčet k výslechu ho nenechají. Navíc v tu dobu je k němu na zácvik přiřazená nová policistka, kterou ale nechce svými riskantními rozhodnutími ohrožovat (a která se ani nevysvleče, což by se na takovou béčkovou kravinu slušelo). Někde jsem četl, že jde o Lundgrenův poslední „solidní“ film, tak jsem se (blbec) nechal zlákat. Bojové scény jsou narychlo sešroubované, potěší možná tak obdivovatele chirurgických pohotovostí, protože k lámání kostí se tvůrci opakovaně vracejí. Jinak je to mdlé, vymyšlené kdesi na koleně a brzy to upadne do nudné vykrádačky už tak průměrných kousků, z čehož se už do konce nevyškrábe.

Místy jako bych sledoval jeden díl pořád dokola. Hned se pochopitelně izraelskému přistěhovalci Adamu Neumannovi nedaří, stejné to má s návrhy směrem k půvabné Rebekah. Charismatický podnikatel, samolibý vizionář. A pak to přijde. Nápad o snaze poskytnout flexibilní pracovní prostor: dotyčný si vybere zasedačku, pohovku nebo třeba privátní kancelář – prostě to, co mu bude vyhovovat. Zakladatel start-upu WeWork odmítá přijmout NE jako odpověď. Ve všech směrech. A já hned od začátku, už jenom vzhledem k ústřednímu hereckému duu, čekal návykovější látku. Fakt nevím, zda má divák potřebu být po osm večerů „obtěžovaný“ další epizodou o zhýčkaných ignorantech, kteří dělají vše, co je třeba, aby si udrželi svou moc a ego. Jenže veřejný trh nechce mít na vedoucí pozici rockovou hvězdu. Firma postupně krvácí, čísla padají. Jared Leto skvěle zachytil dětské nadšení a hluboký narcismus své postavy. Jenže držení jeho ega na uzdě se jednoduše brzy okoukalo. Anne Hathaway prošla cestou od roztomilé podporovatelky dynamického partnera, přes neúspěšnou herečku až k jakési vzteklé zhýčkané manželce. Její permanentní touha být za něco uznána mě bavila. Zbytek méně. Hlavně proto, že jsem si po celou dobu nebyl jistý, zda jejich příběh potřebujeme vyprávět. Nepotřebujeme. Rovněž zamrzely vedlejší postavy. Objevují se a mizí a divákovi je to jedno. Za stájového hráče platí i (nijaký) spoluzakladatel firmy Miguel. Ve výsledku zklamání.

Celý život si pokládáme otázky, co by se stalo, kdyby… Mnozí berou svůj vztah jako samozřejmost. A jiní udělají jeden dva kroky a vůbec žádný vztah být nemusel. Romantický kousek o spřízněných a jiných duších, kterak hledání druhé poloviny dotvoří celek. Italové nám prezentují poselství, že každý může být pro někoho dokonalý. A dělají to pomocí paralelních příběhů, kdy se divák musí krapet víc soustředit, aby věděl, v jaké větvi se příběh zrovna rozvíjí. Když jsme ve vztahu, měníme se. A všechna „ale“ prostě přestanou existovat. Bez ohledu na časovou osu zažívá každý pár své vzestupy a pády, to, s kým dotyčná nebo dotyčný zrovna je, mění i divákův pohled na postavu. Výsledek je milý i přemýšlivý, ale mohl být řekněme magičtější. Protože vyloží karty prakticky hned a s přibývajícími minutami místy přešlapuje na místě, aniž by se dostával po kůži, jak bych si přál. Právě zpracování tématu „co kdyby“ mi víc sedělo třeba u takové Loly (běžící o život) či Srdcové sedmy. Proto váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Oči Matilde Gioli ale nakonec rozhodly, že půjdu směrem nahoru.

Nakonec lepší, než jsem čekal. Jared Leto coby nadaný doktor medicíny, trpící vzácnou chorobou krve, konečně udělá poslední krok s vlastním experimentálním přípravkem využívajícím netopýří DNA. Jeden „problém“ tím vyřeší, další ovšem probudí. Navíc je tu ještě stejně zdravotně podlomený kamarád z dětství (šmejdové Mattu Smithovi jdou), který je na rozdíl od hodného Jareda po ochutnání rudé sveden na stranu zla. A nadlidskou sílu začne využívat po svém. O dalších postavách je zbytečné se bavit, jednoduše nikoho nezajímají. Snad jen Adria Arjona, ta ovšem z jiného důvodu. A na duo úporně se tvářících detektivů bych raději zapomněl. Režírující Daniel Espinosa, který ale jinak docela umí, zvolil nenáročnou cestu, emoce má na nule, nepohlídal si ani zvláštní skoky ve scénáři a předložil poměrně fádní akci. Navíc je jí málo a působí jakoby navíc. Nemluvě o tom, že je hnusně digitální.

Chrání bezbranné a práce se zločinci má pořád dost, protože o ty v Gotham City nikdy nebyla nouze. Ovšem otěže převzal režisér Volného pádu Joel Schumacher a po Burtonově temném gotickém stylu představil oslnivě pestrobarevnou a výpravnou comicsovou podívanou, která to dle mého zbytečně schytávala. Soupeři temného rytíře spravedlnosti jsou tentokrát bývalý prokurátor Two-Face a labilní Riddler (Hádankář) s agresivní komikou Jima Carreyho, který pár měsíců zpět zažil suverénně nejúspěšnější rok (1994) své kariéry. Má to samozřejmě kromě sympaticky zabalených momentů i nepříjemné propady, ale pořád je to poctivý komerční biják. Kamera (oscarová nominace pro Stephena Goldblatta) létá sem a tam, ovšem někdy je ona snaha o maximální vizuální atraktivitu přeci jenom ku neprospěchu. I tady jsou prostě potřeba jisté mantinely. Tím pádem pak trochu přichází jakési divácké opotřebení. Schumacher to ale se svým týmem evidentně bral tak, že si může dovolit kroky, které si v „normálním“ filmu dovolit nemůže.

Předci famílie Kevina Costnera nikde nebyli tak dlouho. Tři dny po řádění tornáda dávají dohromady vše, co půjde zachránit. Nakonec z toho vypadne jen osm vozů, zbytek musí na koních nebo po svých. Do plánů se vkrádá Denver nebo varianta opustit Sheu. A kartami ještě zamíchá indiánský jinoch („Když ji uvážeš za vůz, tak to lano přehryže!“). Else je 18, Oregon slíbila, ale co bude dál…? Holt když je teď ženou válečníka. Co si budeme nalhávat, trochu od reality odtržení jsme. Podivný charakterový vývoj jedné z nejdůležitějších postav. A to tatík dupal, když se dcerka zakoukala minule.

Svět nemilosrdný uvnitř. Žádní lidé, žádní ptáci, žádní plazi. Jen tráva. Koho nezabily neštovice nebo kulka, na toho si políčí velká bouře, která zničí další dílek naděje. A množství zásob a vozů. Navíc rozežene krávy, o které má zájem banda zlodějů dobytka. A zdá se, že z rodiny Duttonových už těch, co se můžou dostat do nebe, mnoho není. Elsa nezahálí. Ze smutku se oklepala velmi rychle, což celkové body naopak strhává. Nádherné přírodní kulisy doprovází (obecně) i fajn hudba.

Další roztomilá barvitá taškařice o tom, že rodina má držet pohromadě a že její členové si mají naslouchat a vzájemně se respektovat. Tahle žije v kolumbijském pralese a většina členů rodinky disponuje nějakou zvláštní schopností. Každou chvíli sledujeme muzikálová čísla, veselé momenty i hravé detaily. Je to znovu hodně rozjuchané, ale o svižném tempu vyprávění bych úplně nemluvil. Stejně jako o zajímavějším příběhu, ocenit nelze ani za nějaké novátorské experimentování. Prostě klasická disneyovka. Místy přechválená. A humoru bych čekal víc.

Zběsilé osmdesátkové tempo, které ovšem paradoxně nejvíc podráží výsledku nohy. Jednoduše je toho až příliš a tahle přitroublá jízda neví, kdy podřadit. Užvaněný kamioňák prostšího ducha Kurt Russell se nestačí divit, když jeho kamarádovi na letišti přímo před očima čmajznou snoubenku, vzápětí on přijde o náklaďák a svou roli v záchraně sehraje dívka se zelenýma očima. Russell jde za svým s buldočí vytrvalostí, tvůrci perou nadsázku do každé třetí scény, přibývají modré blesky a magické umění, mnohé se kupí a zrychluje, což ovšem vede k chaotičnosti a ve změti soubojů ztrácíme přehled o tom, kdo a s kým vlastně bojuje. Nostalgie ano, ale celkově je to hodně nedochucený guláš. Vlastně překvapivě. Slabé tři hvězdy.