castor

Ostřílený a velice plodný David E. Kelley (mimo jiné Ally McBeal, Sedmilhářky či Mělas to vědět) vše směřuje k soudní síni, ostatně jak to má bývalý právník nejraději. Ale postupně… Brutální vražda kolegyně. Talentované advokátky Carolyn. O vyšetřování se má postarat zástupce hlavního prokurátora Rusty Sabich. Doma má dvě dospívající děti a manželku. Zázemí ale úplně stabilně nevypadá, protože do manželství před časem vstoupila nevěra. S Carolyn. Už to prý dávno skončilo, ovšem čí otisky prstů se asi najdou v její ložnici? Tvůrci nás opakovaně vybízejí k tomu, abychom zpochybňovali Sabichovu nevinu, abychom se podivovali nad jeho rozhodnutími, nad jeho úsudky. Protože jednou svede být nejchytřejším člověkem v místnosti, příště ale totálním blbem. Jake Gyllenhaal hraje nestálou postavu s přehnanými a nepředvídatelnými kroky i roztřepenou vyrovnaností velmi slušně, baví i Ruth Negga, kdy každý její (snad až prázdný) pohled je protkaný pramínky zrady, houževnatosti i smutku. Asi nejvíc mě ale potěšil „vždy ten druhý“ Peter Sarsgaard – mimochodem ve skutečném životě Gyllenhaalův švagr – který si mnoho scén krade pro sebe a který coby žalobce využívá Rustyho neštěstí na každém kroku, zatímco ten si pokaždé postaví hlavu a jede si urputně to své. Finále hned několika epizod přinese nějaký ten zvrat, abychom si do dalšího dílu zkrátka mohli ukousat nehty. Fajn jsou i šedé, větrem ošlehané ulice a impozantní architektura Chicaga. Epizody jsou pak vzácně vyrovnané a ano, má to silnou rodinnou linii, má to napínavé dávkování důkazů, ale nejvíc mě bavily právě dva silné charaktery: obviněného z vraždy a žalobce, který je mu vyrovnaným soupeřem, navíc v systému, který oba velmi dobře znají. Zralé seriálové drama.

Proslavil se postavou, které nešlo uniknout. S britským tajným agentem přišla kulturní revoluce, na počátku 60. let se také prosazovala myšlenka volnější sexuality, která pro svět 007 představovala nemalou roli. A to v mnoha ohledech, i těch, které by dnes sotva „prošly“. Právě sexuální násilí, které ve filmu používal, bylo chtě nechtě přitažlivé. Jistá živočišnost nesouvisela jen s Conneryho výškou či atletickou postavou. Ač se mu nechtělo zabřednout do škatulky herců jedné role, byl střízlivý a bojoval s reálnými pravidly (a výhodami), která série přinášela. V postavě se ohřál hned několikrát a výrazně pomohl tomu, že dodnes patří mezi poznávací znaky Spojeného království a že stále táhne publikum všech věkových kategorií. Prostor samozřejmě dostanou i další významné postavy hrdého Skota, i když těch dobrých si vybral/měl na ně štěstí poměrně málo. Přirozeně přibylo mentorských rolí, snažil se Bondovi vzdálit. Byl disciplinovaný, byl věrný svému přízvuku. Dokument věcný, místy až usedlý i trochu divně poskládaný. Celkově nijak strhující či poutavý. Ale (asi) připomene to, co má.

Mia Goth a Ti West si evidentně rozumějí. Díky X na mě dýchly staré dobré časy béčkových hororů i poctivá láska k žánru, aby to pak celé s nástupem ryzího slasheru krapet opadlo. Navíc vše na pozadí venkovského natáčení filmu pro dospělé. Jejich Pearl zase vyžaduje kus trpělivosti, abychom se pořádně ponořili do budování konkrétního charakteru: dívky, která chce dřinu na farmě rodičů vyměnit za svět filmu, na které by potom její vrstevnice chodily do místního kina. O film se dle očekávání výrazně otírá i Maxine, která se po zkušenostech z porno branže a masakru, který přežila (X), touží stát hereckou hvězdou. Téma sláva a touha po ní tedy pokračuje, stejně tak hrátky se žánry a vizuální stylizací. Znovu je to nevybíravý příspěvek s (už ale) nesmlouvavou a chladnokrevnou hrdinkou, která si jde v hollywoodském světě magorů a sériových vrahů tvrdě za svým. Uctíváme tu osmdesátkový kýč, nicméně příběh je obyčejný (i když o ten nikdy moc nešlo), vedlejší postavy divné (také na to jsme zvyklí), jenže navrch to není ani děsivé, ani zábavné a vlastně ani moc stylové. A chybí jakási dramaturgická sevřenost. West opouští hororové kořeny a víc než k odhaleným hrudníkům se blíží k satiře. Nepotřebuju líbivé podlézání a Westův záměr a seberadost (asi) chápu, ale… Pár fajn nápadů, brakový styl a pomrknutí ještě jaro nedělají. Nebo holt nejsem cílovka tohohle „promyšleného“ blbnutí. Slabší tři hvězdy!

„Když to dokáže, zapíšete se do dějin. Jako muž, který to nepřeplaval. A ani neodtrénoval.“ Právě odpor mužské společnosti tady hraje podstatnou roli, protože s ženami se tehdy ve sportu zkrátka nepočítalo. Trudy Ederle tak nebojuje pouze se soupeřkami v plaveckém bazénu a následně s rozbouřenými vlnami mezi Calais a Doverem, ale i s hlavouny ze sportovního prostředí, zhrzenými trenéry a částečně i s členy vlastní rodiny. Každopádně se nám tu s těmi dálkovými plavkyněmi roztrhl (dobře, jen hodně malý) pytel, protože loni se coby první člověk na světě pokusila přeplavat z Kuby na Floridu bez přestávky a bez klece proti žralokům zabejčená Annette Bening, respektive kdysi dávno to nevyšlo, a tak se na stará kolena rozhodla nemožnou výzvu zopakovat. Nejenže si oproti Trudyinu „uzoučkému“ Lamanšskému průlivu ukousla 160 kilometrů neklidných vod, ale uchopení rekordu plavkyně a spisovatelky Diany Nyad mě jednoduše zaujalo víc. Možná proto, že… že Disney. Prostě to má tu všudypřítomnou medovou náladu, je to uchopené a natočené hrozně bezpečně, šablonovitě, opatrně, bez skutečného konfliktu, holt aby se to líbilo celé rodině. Ostatně Joachim Rønning je docela rutinér, ani jeho „podobné“ drama Kon-Tiki nepřineslo žádné ostré hrany, žádnou psychologii nebo skutečně zapamatovatelnou scénu. Navíc je tam pár „úprav“ v zájmu dramatizace, třeba druhý pokus rozhodně nenásledoval jen pár dní po prvním, ale na anglické pobřeží Trudy srdnatě plavala až po roce. Disney ždíme, ale proč ne, jen čtyři hvězdy prostě nedám…

Původní Vetřelec vyděsil diváky už před neuvěřitelnými 45 lety. Stejně jako u přelomového kusu Ridleyho Scotta se ani tentokrát nikam nespěchá, dobrých 30 minut sledujeme, jak partička okolo ústřední Rain a jejího parťáka, androida Andyho plánuje úprk z kolonie, ve které je korporát doslova zotročil. Zrovna se totiž objevila příležitost v podobě opuštěné vesmírné rachotiny, která má obsahovat vybavení umožňující odlet za lepším příštím. Jenže ve stanici nejsou sami, takže brzy uvidíme první láskyplné objetí obličeje, první praskající hrudníky i pomalé rozleptání kyselinou. Druhá třetina je rozhodně nejlepší, z té první si přináší osmdesátkový vizuál, skvělý zvuk, solidní kulisy i jejich nasvícení, navrch začnou vylézat právě první mimozemské svině. A mrštní parazité si brzy najdou svého nedobrovolného hostitele. Nehostinný vesmír má zkrátka zelenou. Záhy se dostaneme i k závěrečné třetině, která trochu „zvolní“ a hlavně staronový typ vetřelce mi dvakrát nesednul. Uruguayský režisér Fede Alvarez dal o sobě vědět díky slušnému Lesnímu duchu, ještě zajímavějším se stal pomocí Smrti ve tmě. Postavy tady nemelou filozofické bláboly (že, Ridley), Cailee Spaney potvrzuje svůj talent a Romulus se spolehlivě zařadí někam na třetí (až čtvrté) místo, což mezi devíti díly (beru i dvojnásobné spojení série s tou predátoří a samozřejmě prequel Prometheus i jeho pokračování) rozhodně není špatná bilance. Jo, a tvář a hlas jednoho starého známého mi vůbec nevadily. Ba naopak.

Někdo si z dovolené doveze řeznou ránu na noze nebo pořádný průjem, kosmonaut Konstantin se vrátil s novým kamarádem ve svých útrobách. Dobrá, bylo to krapet na jiné dovolené a po fatální (záhadné) vesmírné nehodě. Jakmile se dostane do rukou lékařů a odborníků, aby zhodnotili jeho zdravotní a mentální stav, přijde se na to, že cosi přiletělo z vesmíru s ním. Ze Země (a ani ze Sovětského svazu) to nepochází, vylézá a vrací se bez jakéhokoliv poškození nositele. Na pomoc přichází blonďatá gazela (její představitelka si před víc než 20 lety coby Ruska Lilja začala v nuzných sociálních podmínkách vydělávat vlastním tělem), která má přihodit svůj odborný názor. Místy to vypadá, že se tvůrci nedokážou rozhodnout, jakému žánru dát přednost, a také scénář potřeboval trošku lepší zacházení, nicméně vizuál je vydařený a pár speciálních efektů přinese slušný nápad. Každopádně zbytečně dlouhé. Ale prostě kdo nic nečeká…

Už jsme si zvykli, že jsou tuzemské filmy ohlížející se do minulosti řemeslně nadprůměrné, výpravné, skvěle zahrané, v mnoha ohledech ambiciózní. Ale často nabízejí průměrný děj, emočně slabé momenty a poměrně ploché postavy, na kterým nám nezáleží. Ano, tak trochu rýpu do Zátopka, který je zkrátka slabší než Vlny, či do Bratrů, kteří jsou o třídu horší. Jiří Mádl dokonale vyzrál a předkládá klíčový úsek naší historie suverénně, sofistikovaně, zaníceně a s vypravěčskou bravurou. Už jeho debut nejel pouze k moři, ale i k hravosti, uvolněnosti a přirozenosti. Nijak neexhiboval ani Na střeše, kdy dal vyniknout hercům, několika fajn detailům i milému humoru, ale už byl přeci jen uloudanější a povrchnější. Teď si vybral daleko větší a důležitější téma. Sice není nijak zvlášť originální, místy zjednodušující, jindy s několika „úpravami“ v zájmu dramatizace, navrch s vydatným závěrečným patosem. Ale jsou to pořád spíš drobnosti, jako třeba ta, že médii nepolíbený (a bez jakéhokoliv rozhledu) se hlavní hrdina účastní všech důležitých jednání. Tím je každopádně řadový technik, který z obav o odbojného mladšího bratra svolí ke spolupráci s StB, kdy samozřejmě jeho další kroky už budou jiné, odvážné. Mádl nejenže skvěle trefil vztah osiřelých sourozenců, on se solidně dostává pod kůži i s dalšími postavami redaktorů (mezinárodního života) Československého rozhlasu. Představuje nám tým idealistů i pragmatiků, tvůrci přihazují drobná spiklenecká vítězství nad cenzurou, aby vše završili klíčovými momenty, díky kterým hrstka odvážných po noci na 21. srpen pokračovala ve svobodném vysílání. Herci jsou zatraceně spolehliví, Vojtěch Vodochodský nebyl mou krevní skupinou, ale vše odpuštěno, následují ho další, kdy mě osobně nejvíc oslovili Stanislav Majer a Tomáš Maštalír. Mádl předvedl vymazlený styl, obšlehnutý ze západních retro thrillerů, jeho kus je srozumitelný, sebevědomý a dynamický. Klobouk dolů a těsně pod vrcholem.

Zahájení vzbudilo rozruch. Tam poskakující muži převlečení za ženy, tam výstřední vystoupení evokující obraz Poslední večeře, tam ukázka genderové mnohosti. Ale zrovna tak přineslo názory, zda všeobecné pohoršení nad vším a všemi tak trochu neukazuje, že našemu vkusu ujíždí vlak. Závěrečný ceremoniál už běžel podle starých pořádků. Pořadatelé nabídli artisty, akrobaty, tanečníky i umělce, který hrál na vertikálně zavěšený klavír, zatímco měl na sobě kabát vyrobený z pásek z VHS kazet. Potěšujících momentů ale bylo víc, třeba skladba Nightcall nebo ikonický Tom Cruise, který se srdnatě spustil na plochu Stade de France, popadl vlajku a vydal se na cestu do Los Angeles. Místy působivé, jindy silné, tradičně (zbytečně) dlouhé.

Přepečlivý Baz Luhrmann vstupuje poprvé na scénu. Ještě doma v Austrálii, ale už plný nápadů, svěží, přemrštěný, barevný, jiný, gradující. Jeho specifický režijní rukopis začal psát spolu s přesnou choreografií první řádky. Jeho latinář přichází před klíčovou taneční soutěží o partnerku, z favorizované budoucnosti tak musí přepnout do současnosti s nesmělou začátečnicí po svém boku. Funguje to, i když to ještě není tak vybroušené jako v případě pozdějších Moulin Rouge nebo Romea s Julií.

Město lásky ve všech svých podobách. No, dobře teda. Volal mi táta, proč zahajovací ceremonie tradičně neproběhla na olympijském stadionu. Právě slůvko tradiční tu hraje podstatnou roli, protože Francouzi nechtěli být zvykoví a konvenční. Měli ovšem tolik nápadů, že to celé působilo jaksi náhodně a nesourodě a být mezi vystupujícími, uráželo by mě, že jsem přípravě věnoval tolik času a úsilí, přitom režisér (a chaotický střihač) by moji snahu sotva zaznamenal, protože… toho bylo prostě moc. A co teprve takoví sportovci, které zastínila barevná divočina v okolí Seiny. Když se ale vrátím k tomu tátovi, tak se víc divím, že ho víc „nešokovalo“ ono tlačení inkluze a genderové mnohosti. Nebudu rozumovat nad tím, zda měli Frantíci respektovat kultury jiných zemí, ale svoji pokrokovost a otevřenost mohli (a měli) demonstrovat méně bizarně…