castor

V dramatu Nic než pravda se solidně zavrtal do palčivých otázek mediální zásadovosti i senzacechtivosti a zachytil u toho bezvýchodnou situaci, ve Strašácích zase navodil slušnou atmosféru balíkova, ve kterém se zjeví krásný bohatý pár (pisálek z Hollywoodu a provokující kráska). Režisér Rod Lurie dle mého umí. Nejprve sice hodně dlouho představuje život na základně (a určitě pár scén vynechat mohl, o tom žádná), aby následně začalo atmosférické inferno. Vybral si totiž látku, kterak skupinky vousáčů (a pak hodně velká banda vousáčů) atakují nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v naději, že zabrání volnému pohybu talibanců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Povstalci to nejprve zkoušejí poměrně naivně, pak ovšem spustí masivní sílu a armádním hlavounům v praxi dokážou, že se dá základna jen velmi obtížně bránit. Jedno brzké ráno tak zazní první výstřely, po kterých k zemi padají první američtí vojáci. Medaile cti se začínají třást. Američtí patrioti sice dostanou nažrat, ale žádný velký patos to není. Naopak se nám dostane množství velmi dobře natočených drásavých momentů. Zvuk jede, kamera jede, efekty fajn. Za mě (v dietním filmovém roce) spokojenost.

Prezident Nicolás Reyes ve velkém vnímá, že ne všichni jsou k jeho osobě loajální. CIA nabízí jeho generálovi ochranu výměnou za spolupráci. Linie Harriet překvapivě mdlá. Reyesova těžební operace v džungli a jeho spojení se smrtí senátora má stále hodně neznámých. Zatímco v první série nebyli Suleiman a jeho pohůnci jen černobílými teroristy, tady záporné postavy moc dobře vykreslené nejsou. Až na jednu (Max), jenže ta navždy mizí ze scény. Bohužel.

Uber se ztratil v džungli a Ryan dostal letenku do USA, o kterou rozhodně nestojí. Kandidátka na venezuelskou prezidentku doma přijme nečekanou návštěvu. Její manžel byl totiž velmi upřímný směrem k současné hlavě státu, a proto je měsíce tak trochu nezvěstný. Honička po londýnských střechách s modrookým blonďákem je výtečná. Role Harriet je naopak docela zklamáním.

Ryan má kuráž vlézt i do druhého kontejneru a Uber má docela pech. Bylo jasné, že v 90. letech skvostný záporák Arnold Vosloo jen tak nevyklidí pozice. Celkově ale v porovnání s první sérií hlavní rozdíl vidím právě ve vykreslení záporáků, protože tehdy jejich kápo Suleiman rozhodně nebyl černobílou postavou, jeho motivacím se tvůrci poměrně do hloubky věnovali. Diváka může nicméně těšit, že Amazon na projektu evidentně znovu nešetřil a na výsledku je to zatraceně vidět.

Jak si Václava Havla pamatujeme? Skrze jeho hodnoty, které ctil, skrze jeho důvěru ulice/obyčejných lidí, skrze jeho jméno za hranicemi, skrze jeho prozápadní orientaci, skrze smysl pro humor, jisté rebelství, skrze jeho první novoroční projev, který nešetřil kritikou poměrů v zemi, která podle něj „nevzkvétá”. A pro mnoho jiného. Chápu, že si tvůrci nevybrali Havlovu prezidentskou kariéru a končíme jeho vstupem na balkon před zaplněné Václavské náměstí, ovšem… zoufale mi chybělo, že jsem ve snímku režiséra Slávka Horáka neviděl Havla s někým diskutovat, neviděl scénu, která by ukázala sílu jeho slova, jeho intelektuálství. Tenhle Havel prostě nepřináší nic nového. Jen nabízí pár momentů z morálního dospívání chybujícího manžela a dramatika. A pozdějšího nepravděpodobného hrdiny. Ano, Viktor Dvořák je mu místy hodně podobný, ovšem živelnost přítele Pavla Landovského (Martin Hofmann) mě bavila o dost víc. Dvořák se místy hodně upíná k Havlově charakteristické výslovnosti hlásky r (a typickým řečnickým pomlkám), jenže někde v půlce jeho soustředěnost klesá a v dikci není úplně důsledný. Nevyčítám mu to, ale prostě je to znát. Přesto klobouk dolů. Naopak přes prsty by měl dostat zvukař. Nechápu, jak to mohlo po zvukové stránce projít. Buď jsem nahluchlý, ale některým dialogům bylo zoufale špatně rozumět. Hudební podkres, kamera nebo výprava jsou fajn, ovšem scénář je prostě neobjevný. Celku chybí emoce. A čekal jsem, že mě to zasáhne mnohem intenzivněji.

On už to trvá dobré dvě dekády, kdy Steven Seagal vlastně jen úsměvně mává rukama a kmitá prsty jak na nějakém besídkovém setkání v mateřské škole. První Američan, který v Japonsku otevřel školu aikida, už nikdy neopráší starou slávu a jen zoufale spoléhá na milosrdný střih. Tvůrci do akce vkládají nejrůznější serepetičky včetně otravných zpomalovaček, hlavně, aby to vypadalo co nejlépe. Pánové, nevypadá! Jednotlivé akční sekvence mají mdlou choreografii, zadýchaný bitkař (a kdo ví, jak často nahrazován dubléry) je spíš k smíchu, děj a díry v něm raději neřeším.

Rozjela se linie s Harriet Baumann (Noomi Rapace), ve venezuelské vládě je evidentně cosi shnilého a Filiberto, kapitán státní policie, má strach o svůj život a žádá o azyl. Měl totiž na starost zabezpečení eskorty, která převážela Ryana a senátora. Dostal prachy, aby odklonil senátorův konvoj jiným výjezdem. O nic dalšího se nezajímal, což nakrklo minimálně Ryana. Takový lehce uklouzaný díl, navíc se objevilo docela hodně postav. Amazon nicméně na projektu evidentně nešetřil a na výsledku je to znát.

Sýrie z první série byla velký tahák. Ze zemí Blízkého východu se přesouváme do podobně atraktivní oblasti na severním pobřeží Jižní Ameriky: do Venezuely. Ta má tajně kupovat zbraně od Rusů. Tohle podezření svede zpět dohromady Jacka Ryana a jeho bývalého šéfa Jima Greera, který byl toho času v Moskvě. Jack má vousy, Greer zdravotní trable se srdcem, ale jinak je vše při starém. Špičkují se a mají stejný cíl, protože ve venezuelské vládě je evidentně cosi shnilého. Ke druhé sérii jsem skrze hodnocení přistupoval s lehčí váhavostí, ale zatím to vypadá velmi dobře. Útok na senátorův konvoj výtečný. Stojí za ním, zdá se, slušný záporák Max Schenkel: blond vlasy, modré oči, evropský přízvuk.

Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci? Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci. Nejen newyorský teenager Fraser Wilson (jehož chování je pro jeho okolí hodně vyčerpávající) se musí popasovat s novými podmínkami svého já na italské vojenské základně, které bude šéfovat jeho matka Sarah, která se do zeleného souká stejně jako jeho (druhá) matka Maggie. Najde podobnou duši: Caitlin. Brzy pochopíme, že ani jeden neodpovídá heteronormativní společnosti. A proč ne? Nicméně celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla. Taková koncentrace divnosti a jinakosti se holt jen tak nevidí a jednoduše to musí čímsi zavánět. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Od diváka vyžaduje hodně velkorysosti, a to nepíšu pouze o spoustě přebytečných záběrů. Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si umaneme? Chyběly mi přirozené důsledky konání postav, chyběl mi klíč k jejich motivacím. Když to shrnu: solidní mladé tváře bez hereckých zkušeností, queer tematika, evropský nádech, hodně svobodomyslné pojetí. A hodně artové vaty.

Chytlavý příběh z prostředí studentů, kteří řeší svůj sexuální život i sociální rozdíly (a ještě k tomu vážný zločin), si představuju jinak. Za mě jen přehlídka všemožných (hlavně nezajímavých) lidských charakterů. Hodně postav, jedna nosná linie: na prestižní školu pro zbohatlíky nastupují tři studenti z veřejné školy. Stipendia sponzoruje stavební společnost, která stojí za zřejmě špatně odvedenými zásahy na školní budově. Sympatických postav je pomálu, zajímavých zrovna tak. A jak je v případě první série pozvolný rozjezd, stejně takový je i dojezd. Nevím, zda je to tím, že mi není šestnáct, ale celá první série představuje hodně průměrné klouzání po povrchu. Nějaký ten zadeček, nějaké to prso, ale Netflix zdá se šlápnul vedle. Vrahem mohl být klidně zahradník. Druhá série určitě nebude stát za tu námahu ji sledovat.