castor

Rozjela se linie s Harriet Baumann (Noomi Rapace), ve venezuelské vládě je evidentně cosi shnilého a Filiberto, kapitán státní policie, má strach o svůj život a žádá o azyl. Měl totiž na starost zabezpečení eskorty, která převážela Ryana a senátora. Dostal prachy, aby odklonil senátorův konvoj jiným výjezdem. O nic dalšího se nezajímal, což nakrklo minimálně Ryana. Takový lehce uklouzaný díl, navíc se objevilo docela hodně postav. Amazon nicméně na projektu evidentně nešetřil a na výsledku je to znát.

Sýrie z první série byla velký tahák. Ze zemí Blízkého východu se přesouváme do podobně atraktivní oblasti na severním pobřeží Jižní Ameriky: do Venezuely. Ta má tajně kupovat zbraně od Rusů. Tohle podezření svede zpět dohromady Jacka Ryana a jeho bývalého šéfa Jima Greera, který byl toho času v Moskvě. Jack má vousy, Greer zdravotní trable se srdcem, ale jinak je vše při starém. Špičkují se a mají stejný cíl, protože ve venezuelské vládě je evidentně cosi shnilého. Ke druhé sérii jsem skrze hodnocení přistupoval s lehčí váhavostí, ale zatím to vypadá velmi dobře. Útok na senátorův konvoj výtečný. Stojí za ním, zdá se, slušný záporák Max Schenkel: blond vlasy, modré oči, evropský přízvuk.

Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci? Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci. Nejen newyorský teenager Fraser Wilson (jehož chování je pro jeho okolí hodně vyčerpávající) se musí popasovat s novými podmínkami svého já na italské vojenské základně, které bude šéfovat jeho matka Sarah, která se do zeleného souká stejně jako jeho (druhá) matka Maggie. Najde podobnou duši: Caitlin. Brzy pochopíme, že ani jeden neodpovídá heteronormativní společnosti. A proč ne? Nicméně celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla. Taková koncentrace divnosti a jinakosti se holt jen tak nevidí a jednoduše to musí čímsi zavánět. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Od diváka vyžaduje hodně velkorysosti, a to nepíšu pouze o spoustě přebytečných záběrů. Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si umaneme? Chyběly mi přirozené důsledky konání postav, chyběl mi klíč k jejich motivacím. Když to shrnu: solidní mladé tváře bez hereckých zkušeností, queer tematika, evropský nádech, hodně svobodomyslné pojetí. A hodně artové vaty.

Chytlavý příběh z prostředí studentů, kteří řeší svůj sexuální život i sociální rozdíly (a ještě k tomu vážný zločin), si představuju jinak. Za mě jen přehlídka všemožných (hlavně nezajímavých) lidských charakterů. Hodně postav, jedna nosná linie: na prestižní školu pro zbohatlíky nastupují tři studenti z veřejné školy. Stipendia sponzoruje stavební společnost, která stojí za zřejmě špatně odvedenými zásahy na školní budově. Sympatických postav je pomálu, zajímavých zrovna tak. A jak je v případě první série pozvolný rozjezd, stejně takový je i dojezd. Nevím, zda je to tím, že mi není šestnáct, ale celá první série představuje hodně průměrné klouzání po povrchu. Nějaký ten zadeček, nějaké to prso, ale Netflix zdá se šlápnul vedle. Vrahem mohl být klidně zahradník. Druhá série určitě nebude stát za tu námahu ji sledovat.

Co se jí asi honilo hlavou, když si ke spánku přiložila pistoli a zmáčkla spoušť? Faktorů, které zapříčinily tuhle fatální situaci, mohlo být víc, nedoceněná policejní úřednice si podíl na odhalení téhle nemilé události přímo na policejní služebně vydupe. Protože Verônica Torres se rozhodně nenarodila proto, aby přepisovala výpovědi nebo zakládala důkazy. A nepůjde o jedinou ženu: na scéně se objevuje i jistá Janete, která je terčem dlouhodobého psychického či fyzického týrání. Navíc od vysoce postaveného vojenského policisty. Do největšího brazilského města São Paula navíc autobusem přijíždí mladá matka, která věří v lepší příští. Háky zabodnuté v kůži, třesoucí se celé tělo, krabice na hlavě. Podobný scénář se brzy opakuje. Navíc se objeví další ponížená žena. Zrovna v São Paulu prý denně znásilní tři desítky žen, každopádně právě víc sãopaulské špíny bych rozhodně uvítal. Na můj vkus město málo tepe životem. Předlohu má na svědomí Ilana Casoy, specialistka na sériové vrahy, a Raphael Montes, ve své zemi uznávaný autor napínavých románů. Násilí páchané na ženách je v jejich podání silné a stále aktuální téma. A ptáček brzy dostane další lekci. Za mě nečekaně příjemné překvapení.

Oba jsou pěkně v prdeli a společně s nimi vstupujeme do (prý) závěrečné série. A znovu jsou u toho důležitá současná společenská témata. První díl má tři nosné linie: zlomený Henrik a jeho boj s myšlenkou, že jeho dvě pohřešované dcery někde „žijí“, Saga v zařízení, do kterého nepatří a úplně to v něm nedává, a pochopitelně začátek dalšího vyšetřování, které odstartovala krutá smrt šéfky imigračního úřadu. Zahrabaná do hlíny a ukamenovaná. Objevují se nové postavy, zase v tom všem máme zmatek, ale to si brzy opět sedne. Mrtví přibývají. V polovině série Saga přijde na stěžejní spojitost vražd – ukamenování, elektřina a jed. Tři metody vykonání trestu smrti. Jenže způsobů je víc, takže nepůjde o konečné číslo mrtvých. Velmi zajímavě se vyvíjí i vztah Sagy a Henrika, zasáhne do něj totiž něco, s čím zrovna nepočítali. Saga ovšem (jak je u ní ostatně zvykem) udělá zásadní krok sama, kolegu rozvzteká, tak se alespoň vrhne do starého případu zmizení Henrikových nejbližších. Finále silné. A nakonec i Saga nachází jakýsi vnitřní klid. Povedená tečka. A kdo ví, kde nakonec skončí. Výtečný seriál.

„Když se objeví nové druhy v ekosystému, vždy dojde ke změně. Ti noví mohou zničit faunu a flóru místa, nekonečně se množit nebo způsobí změny, které mohou vyústit v převrácení všeho,“ přirovnává jedna ze studentek nové spolužáky k jinému druhu. Nastoupili z veřejné školy na prestižní pro zbohatlíky. Stipendia sponzoruje stavební společnost, která stojí za zřejmě špatně odvedenými zásahy na školní budově. Sympatických postav je pomálu, zajímavých zrovna tak. Ve i mimo školní lavice řeší nevázaný sexuální život, sociální rozdíly, lži, drogy, zášť, uplatnění se ve společnosti a uvědomění si sexuální orientace, navíc je to vše orámováno zločinem, o kterém se dozvíme hned v prvním díle. A jak je pozvolný rozjezd, stejně takový je i dojezd. Nevím, zda je to tím, že mi není šestnáct, ale celá první série představuje hodně průměrné klouzání po povrchu. Nějaký ten zadeček, nějaké to prso, ale Netflix zdá se šlápnul vedle. Záběry z policejních výslechů docela úsměvné. A tak nějak to (se spoustou večírků) doklopýtá do finále. Žádná změna, žádný zajímavý posun, energie, nápad. A vrahem může být klidně zahradník.

Poprvé to byl úkaz, unikát. Sice místy hodně vyprahlý a opravdu vtipný jen výjimečně, ale pořád s odvahou zabrousit do značných extrémů. Pako a zdatný improvizátor je zpět. A zase musí za oceán. Kazašský reportér vezme i svou patnáctiletou dceru, kterou chce darovat americkému viceprezidentovi, což by mělo pomoci s jeho nevalnou reputací v domovině. Cestou potkává (a)typické Američany, řeší různé překážky a je u toho občas vtipný. Navíc ho ještě z minula všichni poznávají, takže se musí převlékat do bizarních kostýmů. A aby toho nebylo málo, cestu mu zkříží i covid-19. Je to totální slepenec, nicméně asi nikdo si to nepouští kvůli zápletce. Tak či onak v závěru přijde pointa, která příběh docela povznese, protože se to právě šířením nákazy velmi slušně uzavírá. Bohužel výsledek ale obsahuje i množství scén bez tempa a hlavně s minimem vtipu. Právě o hranici vtipu a vkusu bych se tady moc nerozepisoval, každopádně třeba rozhovor s pastorem je kouzelný.

Podivná pohádka na italské vojenské základně se všemi chaotickými radostmi a strastmi, které dospívání nabízí, končí. Zatímco v newyorské domovině byl pro jistého Marka neviditelný Fraser, ve věžaté Bologni je zase pro Frasera neviditelná Caitlin. Vydají se společně na koncert, na cestě ovšem on potkává podobně naladěného fanouška. A u něj i u ní proběhne další zvláštní hledání identity. Společně neodpovídají heteronormativní společnosti, jenže aspoň nějaká pravidla by bylo fajn ctít. V komponování intimních scén jsou tvůrci nicméně citliví a přesní. Celkově mě ale přístup režiséra Lucy Guadagnina ke queer látkám neoslovil.

Znovu prázdné jako hlavy nějaké partičky z ubytovny po vyklopení několika kusů krabicových vín. Dějově to prostě zase nefunguje. Žádnou slávou nebyla ani jednička (jistý pražský švihák fušuje do realitního světa tak vehementně, až po něm jde kriminálka, zašije se u dědy na venkově, kde se blíží sklizeň i sbližování s místní kráskou) a hrdinové řešili potíže o dost banálněji, než by se dělo ve skutečném životě. Ale tak nějak to bylo fajn. Dvojka byla průšvih. Docela velký. Tvůrci nechali diváky rudnout hanbou v sedačkách, přibyl například Jiří Krampol nebo nájemný vrah Jiří Korn. A scénář, který byl tak prázdný, až z toho bolelo břicho. Přesto odfláknutá dvojka měla to, co jednička i aktuální trojka: fajn hudbu, krásnou Terezu, malebnou krajinu jižní Moravy, scény nasáklé vínem a vizuál, který se prostě musí líbit. Kryštof Hádek a Tereza Ramba jsou manželé, na cestě je třetí dítě, mají sice partnerskou krizi, ale rodinné vinařství se snaží vést poctivě. Ovšem byznys a prachy budou vždy mít zelenou. Starého Michalicu vnímáme alespoň prostřednictvím voice-overu (bohužel zesnulého) Václava Postráneckého, což je fajn. Trable přijdou s potížistou v podání Lukáše Langmajera, který „přijel pomoci“ se sklizní, ale kvůli osobním problémům dotáhl i otravného Slováka. A ten je tu skrze zmiňovaný byznys. Zápletka přesto skoro neexistuje. Mnohé se drolí, mnohé by šlo vystřihnout, mnohé linie vyznívají do ztracena. Děti vylezou na skálu, otec pro ně jde a prostě spolu slezou dolů. Některé neshody končí u posezení s pohárkem, jiné jsou prostě odpuštěny. Policistka nám nejprve ukáže zadek, pak se tváří drsně a odhodlaně, pak asi vyřeší případ, aby na konci nečekaně strčila jazyk do pusy jedné z postav. Pokusů o hlášky vyjde opravdu jen pár, hlubší emoční dopad na diváka chybí, pro napětí jděte jinam. Přesto je to tak nějak hezké. I díky Richardu Krajčovi a Janu P. Muchowi. Dvě až tři hvězdy.