Ezis

Nechápu, proč Česká televize svůj vlastní film propaguje tak nešikovně - obsah, který tu uvádí, je jenom chabý odraz toho, jaká tahle pohádka ve skutečnosti je. A to prosím nádherná, ze staré školy, poetická i napínavá, se silnou atmosférou i charismatickými herci. Děj ale není úplně pohádkový, spíš bude inspirovaný nějakou legendou. Jan Přeučil tu výjimečně nehraje zloducha, ale mladého hrdinu, a s Danou Kolářovou tvoří pár, který stojí za podívání. Rozhodně doporučuji :-)

Těžké zdravotní problémy v dětství a Mistr Bílek způsobili, že mám averzi k hromadění věcí a žiju tak, jako bych kdykoliv mohla umřít - nebo se stěhovat... Při stěhování člověk znovu objevuje sám sebe. Společně se starými věcmi vyplynou na povrch vzpomínky, o kterých už jsi ani nevěděl, že je máš, a v neobvyklých situacích vyplynou na povrch vlastnosti, o kterých jsi také nevěděl, že je máš. Jak si totiž každý postupem života čím dál tím více zařizujeme byt podle svojí osobnosti, tak se ta osobnost také stává čím dál výraznější a jednostrannější. A Kulový blesk je o tom, jaké to je, zacházet s jedenácti svéráznými byty a dvanácti svéráznými rodinami, z nichž každá také čelí svérázu jiných dvanácti rodin a musí vytahovat na povrch zapomenuté dovednosti, aby se s nimi vypořádala. Každý byt je zařízený jiným způsobem, každý uvažuje úplně jiným způsobem. A když to dr. Radosta řídí jen jako technickou záležitost, tak to hladce rozhodně fungovat nebude... --- Scénář Kulového blesku jsem četla jako úplně malá, snad devítiletá či co. Televizi jsme neměli, tak jsem filmy četla. A proto pro mě scéna se vzkazy přes syna odmalička byla symbolem rozvodu a scény s mistrem Bílkem mě inspirovaly k úvahám o tom, jaké to bude, jestli se také jednou jako sedmdesátiletá budu stěhovat. Ve scénáři mistr Bílek říká: "To je hrůza, co člověk za život nashromáždí krámů..."

Za jednoho líného sobotního večera jsem sledovala Malý pitaval z velkého města a najednou nevím, co mě to napadlo, pustila jsem si Santiniho jazyk. A hned ta první věta... "Kdo je ta, jež vychází z pouště a opírá se o svého milého?" byla proti té normalizační šedi jako červené víno. Přímo mě praštilo do očí, jak se za těch 30 let naše země změnila. - Aby si tenhle film člověk užil, potřebuje specifický druh myšlení, a ten nemají všichni, neboť "lidé jsou různé" (a je to tak dobře). Kupodivu k tomu ani nemusí být katolík nebo kunsthistorik, jak jsem experimentálně zjistila, poněvadž já nejsem ani jedno. Když si rádi hrajete se symboly a propojováním různých konceptů, možná je to film pro vás. A ani tehdy se vám nemusí líbit. Takže za sebe ho můžu doporučit, ale berte to s rezervou. - Je to spíš film na zamyšlení a ne na několikeré sledování pro potěšení... což je vlastně škoda, když je technicky tak dobrý a jsou v něm tak krásné záběry na českou krajinu a památky. Probíhá jím několik témat, ze kterých asi každé osloví někoho jiného. Mně oslovilo to, že opravdovou lásku člověk někdy prokáže mlčením. Mohla bych tu tedy pět oslavné ódy na režisérské umění Jiřího Stracha, ale radši o něm budu mlčet, jelikož (v duchu tohoto filmu): třeba to řekne víc než tisíc slov... :-)

Na tuhle pohádku jsme šli s rodinou, když mně bylo 13 let, a pamatuju se, že Jiří Strach byl první herec, do kterého jsem se kdy zbláznila, a že jsme pak ještě dlouho doma citovali "A není to příznak choroby?" a "Odborný lékařský pindy" a "Vládce náš, slunce naše jasné!" a "Kluk není hloupej, mně to taky přijde jako barák!" ... Jazyk je nejsilnější stránkou Lotranda a Zubejdy. Není ani divu, však se tu sešli dva mistři českého jazyka - Karel Čapek a Zdeněk Svěrák. Dalším plusem jsou spousty drobných vtípků. Třeba muezzin s kaleidoskopem, nebo jak Lotrando s pomocí ukazovátka předvádí jakýsi hmyz... Nebo logika sultána Solimána: "Vidíš! Když se díváš pořádně, tak jedou!" "Doktoři, zlatíčka, co jste to udělali? Ona papá! Ona nepapá. Ona se nacpává!" a jeho stížnosti na harém: "Jedný něco dáte, druhá to chce taky... však to znáte." "Neznám." Já mám nejradši scénu, kde Lotrando uchopí štítivě do dvou prstů pilu a prohlásí: "Promiňte, není tohle práce? Tak to já nesmím." Další silnou stránkou téhle pohádky je dokonalé obsazení. Ve většině rolí bych si absolutně neuměla představit nikoho jiného. A ještě další silnou stránkou je důslednost a důkladnost: katolíka hraje opravdu katolík, židovského obchodníka hraje herec židovského původu, Zedníček se Strachem při natáčení opravdu káceli stromy, minaret je tu opravdový minaret atd. A další silnou stránkou je hudba. Scénická je skvělá; co se týče písní, bez "Seznamte se" bych se obešla, ale "Lotra intelektuála" a "Putování" si občas pouštím dodnes. ... Ani po 20 letech a z dospělého pohledu jsem na téhle pohádce neshledala žádnou větší vadu. Ne že by Lotrando a Zubejda byla vyloženě moje srdeční záležitost, ale ráda se na ni podívám. Je to česká kvalita v nejlepším slova smyslu.

... aneb Jak dokonale natočit jednu ze slabších Agátiných knih :-)

Další dobrý film pro mládež zlínského studia z 80. let. Mé milované Valašsko s atmosférou, která jako by přišla z mého milovaného Lotyšska. Nádherná příroda, nádherná hudba a Václav Postránecký, který, jak už poznamenala natalanka, "jakoby se na Valachách narodil"... Hudba tím spíš vyniká, že má mnohem lepší znělost a akustiku než hudba z většiny pohádek, které se odehrávají na Moravě - zní, jako by se opravdu rozléhala po horách. Autoři nejspíš měli Valašsko rádi a něco o něm věděli. Moje rodina z Valašska pochází. Byl to kraj, kde poddaní často povstávali proti vrchnosti, a já se vždycky přistihnu, že se hrdě ušklíbám při slovech "pokory v nich není..." Pokud máte náladu na klasickou pohádku, na tuhle nekoukejte. Ale pokud byste se rádi podívali na milý, jednodušší, pomalejší, ale ne "sladký" film se silnou amosférou, je tenhle to pravé ořechové. První záběr na Beskydy, hudba, Václav Postránecký přeskočí ohradu - a vy už budete chycení.

"Jak se to řekne, když je král blbec?" "Že se trošičku pomýlil." "Správně. Jsem blbec!" - Tahle pohádka je o tom, co se stane, když se všichni dívají, ale nikdo neposlouchá. O tom, že lidé někdy věří víc svým vlastním představám a strachům než tomu, co vidí a slyší. A že jednu věc v různém kontextu můžeme vnímat úplně odlišně. Král ze začátku věnuje Lidušce červenou stuhu "pro krásu" , ale když stuhu později vidí na drakovi, nepozná ji a považuje ji za zlé znamení... Pro tuhle pohádku mám slabost. Tuším, že její "technické parametry" - loutka draka, kostýmy, herecké výkony atd. - někdy trochu pokulhávají, ale mají i spoustu hvězdných momentů a mně ve většině případů vyhovují - jako by tahle pohádka byla natočena přímo pro mě. Viděla jsem ji už asi dvacetkrát a nikdy se u ní nenudím. Přispívá k tomu asi jednak geniální scénář, jednak to, že je ze zlínského studia, natočená na východomoravských kopcích a neokoukaném zámku Milotice. A co vyhovuje mé české duši - dá se citovat! "Přece se nebudeš bát - vždyť jsi po mě! No jo, jsi po mně. Vždyť já mám vlastně taky strach." - "A nevobkreslovat!" - "Nezakázal jsem vám snad, abyste mi nosili zprávy o povodních, o požárech, o vdavkách naší kuchařky a jiné hrůzy?!" - "Morcechadry, darmošlape zatracená... Bohatá je ta naše řeč. A krásná!"

Film, na který mně nestačí slova a hvězdičky.

"Dvě sestry a láska", to je pitomý překlad. Naznačuje, že jde o romantickou komedii - což úplně nejde, je to takový nepopsatelný žánr. Tenhle tamilský film se v originále jmenuje "Kandukondain Kandukondain", což znamená "Našel jsem". Vypráví životní příběhy několika dost odlišných lidí - začínajícího režiséra, válečného veterána, programátorky a zpěvačky. Je to takové svérázné jihoindické zpracování Rozumu a citu od Jane Austenové. Zůstalo v něm skoro všechno z Rozumu a citu (kromě společenské kritiky - film vyzní spíš přátelsky). A přitom kdyby člověk nevěděl, že je film inspirovaný Austenovou, asi by ho to nenapadlo. Proto ho mohu doporučit i těm, kdo Austenovou zrovna nemusí. Co se týče mě, Kandukondain Kandukondain se postupně probojovalo do mé přízně. Ze začátku jsem nestíhala číst titulky, protože postavy zde mluví tamilsky rychlostí kulometné palby, a neorientovala jsem se v nesystematickém představování nových postav. Ale protože je v něm několik nádherných písní - třeba zpívaná báseň Konjum Mainakkaley http://www.youtube.com/watch?v=_hkiTbvjEK8 - lepší jsem v indickém filmu ještě neviděla - pouštěla jsem si je znovu a znovu, vždycky jsem u nich "zkejsla" a dodívala celý film. Výsledkem je, že jsem ho viděla už asi třicetkrát... Pokud byste se rádi podívali na nějaký exotický film plný barev, ale Bollywood vám úplně nesedne, doporučuji Kandukondain Kandukondain. Je v něm všechno, co divák čeká od indických filmů - humor, barvy, romantika, drama, rodinné záležitosti, hudba... ale na rozdíl od Bollywoodu vyzní tak nějak nenásilně přátelsky a civilně. Všechno je podáno bez patosu a přehnaných emocí, originálně a vtipně a přitom realisticky. Film je plný různých detailů z obyčejného života v jižní Indii roku 2000. Pokud se chcete dovědět něco o jižní Indii, tady máte příležitost. Najdete tu jak záběry na tamilnádské hory, tak přeplněné velkoměsto, tmavou hotelovou kuchyni, učebnu klasického tance, jihoindické orchideje... Kromě toho se filmu úžasně podařilo zobrazit všechny postavy tak, že je divák pochopí - nejsou tu žádní "hodní" a "zlí" a příběh není vyprávěn vlastně z žádného úhlu pohledu - chvílemi vyzní tak nezaujatě, že vás napadne, jestli ve skutečnosti nekoukáte na dokument. Zároveň tu nechybí milostné příběhy, které jsou podané tak, že by tomuto filmu většina amerických romantických komedií mohla závidět. Úžasně kombinují realističnost a všednodenní situace s nevtíravou poezií a romantikou. Jestli je tohle film pro vás? To asi dost záleží na tom, jestli vám sedne tamilské vidění světa a tamilský humor. Film je dostupný na internetu a za sebe ho rozhodně doporučuji aspoň vyzkoušet :-)

I když jsme doma neměli televizi a proto jsem si nezvykla dívat se na seriály, s příchodem počítačů jsem tomuhle úplně propadla. Podobně jako u dalších britských seriálů (Poirot, Jistě, pane ministře) jsem první díly sledovala s pocitem Co to je?!, načež jsem zjistila, že je vlastně přesně podle mého gusta. Složité, propracované a mírně nereálné děje, krásný anglický venkov, výborné hlavní postavy a dobře vybraní herci, nenápadný britský humor - stačí jeden Troyův nebo Jonesův pohled a vy už se chechtáte. Líbí se mně, že policisté tu nenosí zbraně, ale zároveň děje nejsou docela bez akce. Ve chvíli, kdy se scénáristi přestali inspirovat původními knihami, děje a postavy mírně ztratily na živosti, ale i tak si seriál i po 14 letech drží vysokou úroveň. S příchodem nového Barnabyho to vypadalo všelijak, ale poslední tři díly 14. série už byly zase výborné. A když seriál sledujete v originále, totiž v britské angličtině - pro anglistu a milovníka klasických anglických detektivek hotová lahůdka.