GigaPudding

V celé vlkodlačí sérii je to asi nejvíc odlišný film od zbytku. Zápletka filmu je hned od začátku prezentovaná dost slušně kamuflovaným mysteriózním způsobem a přesouvá se docela plynule do detektivního žánru, kde divákovi nabídne několik možností odhadování následujícího děje a tipování podezřelých a jejich motivů. To je docela zábavné a celé to vypadá zajímavě, jenže tohle je jen první půlka filmu. V té druhé začne film nějakým zvláštním způsobem uspávat až se to málem dostává až na hranici neúnosnosti a to je co říct u filmu co trvá jen jednu hodinu. Navíc celou zápletku ještě uměle protahujou a pak už to i ztrácí ten nápad a tajemství, protože někdy od třetí třetiny už je to jasné a autoři už nevěděli co s tím. Vlčí žena v Londýně sice měla docela sympatické obsazení, ale ani to ji moc nezachránilo. Takže kdo chce nějaké vlčí ženy, tak je tu Ginger Snaps, protože u tohohle hrozí, že by člověk mohl zaspat a o nic by nepřišel :).

Překvapivě pro mě Frankenstein a Vlkodlak není nějaký standalone crossover, ale navazuje na původní filmy o vlkodlakovi a frankensteinovi. Dokonce je tu i Lon Chaney, který hraje prakticky zase to samé, jen tu má teď nějaký cíl, takže není furt tak zmatenej :). První scéna filmu navíc byla dost stylová a strašidelná, jenže to taky byla poslední strašidelná. Žánrově se to málem blíží "existenciálnímu" dramatu o tom koho baví nebo nebaví žít a překvapivě moc nejde o nějaké vlkodlaky a zombie. To je na filmu na jednu stranu zajímavé, ale na druhou je to trochu nuda. To titulní setkání je ale docela zvláštně vyřešené, to se filmu musí nechat :). Zároveň ale Béla Lugosi tu nehraje cikána Bélu, ale frankensteinovo monstrum a člověk by tomu nevěřil, kdyby to neviděl na vlastní oči, ale i v téhle roli se dá přehrávat tak příšerně prkenným a veselým způsobem, že tomu člověk nevěří málem ani když to vidí :). Jinak jako celé je to takové nastavované a nikam to moc nesměřuje. Divák se ale aspoň dozví pár zajímavostí jako například že obyvatelé vesničky pod Frankensteinovým hradem jsou už vytrénovaní a s palicí a zapálenou pochodní i spí pro případ náhlého celovesnického shromáždění za účelem lynče :). A další kuriozitka je scéna, kdy obézní výčepní velmi nenápadně odposlouchává rozhovor Larryho Talbota s doktorem Manneringem schovaný za nějakým kusem jmelí nebo co to je :). Jako je to zajímavé a chvílemi zábava, ale už je to jen takový frankensteinskovlkodlačí dojezd.

The black swan bylo docela překvapení už od prvních minut. S ohledem na dobu vzniku se v první čtvrtině filmu objevují vesměs jenom akční scény, které jsou zábavné a na to jak je to starý film jsou opravdu dost akční. Piráti loupí a šermují a střílí z kanónů než se ale do hry vrátí známý kapitán Henry Morgan, kterého ještě před založením destilérky na výrobu rumu značky Captain Morgan místo popravy v anglii povýšili na guvernéra Jamajky. Bývalý pirát Henry Morgan je pirátem opravdu bývalým a proto hned vyhlásí, že všichni piráti ať se dají na legální obchody nebo bude zle. Hlavní hrdina příběhu, kapitán Jamie Waring se rozhodne zůstat na Morganově straně, zatímco kapitán Leech se rozhodne dál pirátit a příběh většiny filmu je tedy o dopadení zlého piráta Leeche :). Postupuje se hodně přímočaře a trošku i hopem. Jamie potřebuje sbalit dceru bývalého guvernéra, která ho vůbec nemá ráda, řeší se kdo vynáší tajné informace Leechovi, řeší se jestli Morgana sesadit a podobně, ale všechno hrozně rychle, takže dokonce něco zůstane i úplně jako nevyužité, jenže je to hlavně dobrodružný pirátský film, a tak to není úplně na škodu, že je důraz jen na vtipných dialozích a akčních scénách. Nejde o nic velkého, jednoduchý příběh běží co nejrychleji k finálnímu střetu a po cestě je zábavný, akční a v technicoloru i přitažlivě barevný. Obsazení je sympatické a je dobře, že děj se zaměřuje především na ústřední hrstku postav, protože by to jinak mohlo být takové rozplizlé, vzhledem k tomu, že žádná z vedlejších postav není výrazná. Prostě příjemný oddechový dobrodružný film, který i přesto že mu je skoro 70 let se svým tempem a zábavou může vyrovnat mnohem mladším i současným dobrodružným filmům :).

Vlkodlak není film, co by nějak ohromoval svou výpravou nebo nějakým promyšleným příběhem atd., ale vždycky se na něj příjemně kouká, protože s takovou tou tehdejší hororovou přímočarostí postupuje jednoduchým příběhem o vlkodlačí kletbě a používá při tom různých jednoduchých berliček typu ta veršovánka, co ve filmu zazní několikrát, a další detaily, které popohání dopředu docela tragický příběh o Larrym Talbotovi, který se zrovna vrátí na rodinný zámek, najde si ženu, co se mu líbí a má v plánu se trošku usadit po letech, kdy byl na zkušené ve světě. Každopádně jde o vlkodlačí kletbu v tomhle filmu, takže hlavní prvky jsou tu pěkné počáteční zmatení, kdy není úplně stoprocentně jasné jak to teda s Larrym je a dále Larryho vyrovnávání se s tím co se najednou děje. Lon Chaney Jr. tu zahrál pěkně a je na jeho postavě dobře znát to zmatení a zoufalství v bezradnosti nad ztrátou kontroly nad tím co se děje. Je to přímočaré a člověk nakonec očekává co má přijít, ale i tak je to docela zvláštně smutný film a nejspíš je to hlavně kvůli výkonu hlavního představitele, protože ten na sebe strhává dost pozornosti na to, aby zakryl ne zrovna objevnou zápletku a z dnešního pohledu možná až příliš jednoduché masky, ikdyž je fakt, že styl filmu Vlk by byl na tu dobu možná příliš novátorský a nějaké víc zvířecí masky tehdy asi ještě nebyly možné.

Zábavná konverzační komedie, co člověku trochu objasní pozadí novinářského prostředí té doby se vším tím shonem a vymýšlením si blbin a překrucováním slov a podobně v honbě za senzací a to přitom v příběhu, který je především o tom jak se jeden šéfredaktor snaží znovu sbalit svou exmanželku, která má za dvě hodiny odjíždět, aby se další den vdala za někoho jinýho :). Takže přijde řada na spoustu různých přechytračování a oblbování a chytrých dialogů a podobně, aby teda všichni dosáhli svého a především, aby svého dosáhl Walter Burns zahraný Cary Grantem. A protože je Walter Burns takový ten elegantní šmejd, tak aby se mu povedl jeho plán, tak neváhá využívat všeho od obyčejného vymýšlení si a balamutění až po nafingování krádeže a podobných věcí a daří se mu to velmi zábavným způsobem :). Jsou to ale teda hlavně ty dialogy, které tu tvoří hlavní zábavu, a jsou vtipné, chytré a hlavně taky neuvěřitelně rychle odsýpají, že na to málem nestačí ani titulky :). A Cary Grant je navíc sympaťák, i když jeho Walter Burns je spíš chvílema takovej protivnej a hlavně je strašně falešnej a člověk by u takového člověka nikdy nevěděl, kdy vlastně mluví pravdu :).

Film o holiči co podřezává svoje zákazníky, ale není v něm ani trošku napětí a ani žádný opravdový cíl. Sweeney Todd tu (krom toho, že je od pohledu protivný úchylák, takže se divím, že mu do toho jeho salónu vůbec někdo chodí) vlastně nemá žádný cíl a vraždí téměř bezdůvodně a do toho se přimotá jakýsi námořník, jakási Joanna a jakýsi její táta, všichni bezvýrazní, ale zároveň pořád lepší než ten co hrál Sweeneyho Todda, až je po vleklé nudě konec, který je taky takový nijaký.

Ještě před tím nejznámějším vlkodlakem Larrym Talbotem tu byl Vlkodlak v Londýně, který navíc ani nebyl americký, i když byl v americké produkci :). Tam kde byl Vlkodlak s Lonem Chaneyem takovým tím klasicky hororovým nadpřirozeným snímkem tak tady je zápletka zasazená do takového dobrodružně steampunkového scifi pozadí s botanikem doktorem Glendonem, který ve své laboratoři se CCTV začátku 20. století testuje všemožné lidožravé rostlinky, ale především se zajímá o jednu zvláštní rostlinu, která je jen v tibetu, a která kvete jen za měsíčního svitu. Není ale jediným, kdo se o tuto rostlinu zajímá, což pohání celý děj dopředu a překvapivě to dává prostor i k takovému uhozenému humoru, kterým prakticky všechny postavy oplývají. Film je to takový dost přímočarý a nic moc objevného nebo překvapivého v něm není, jenže právě díky tomu na halvu padlému vtipu a lehce scifi kulisám je to taková kuriózní záležitost, která určitě přinejmenším pobaví kontrastem běsnění vlkodlaka a vtipných paniček s jejich komickými replikami :).

Klasický příběh o hraběti Drákulovi, tentokrát tedy hraběti Orlokovi, odpovídající literární předloze, ale s tím rozdílem, že hrabě Orlok zrovna není žádný elegán. A právě především na něm stojí celý film, protože narozdíl od Kabinetu doktora Caligariho se film odehrává často v exteriérech, všechno je natočené čistě a bez kulis a podivné stylizace a ke všemu navíc podbarveno "jen" přiléhavou hudbou, která nemá takové ty "lekací" výkyvy. Hrabě Orlok je tedy od prvního vstupu na scénu velmi podivný a nepříjemný. Když člověk vynechá podivné rysy jeho hlavy a doširoka vejrající zapadlé očička, tak je to hlavně to jakým způsobem se pohybuje, protože člověka nejvíc zneklidňuje lidská postava, která se ale pohybuje pro lidskou postavu nepřirozeným způsobem, což tu předvádí například Max Schreck s tou jeho divnou chůzí a napřaženými pařáty v těch pěkných stínových scénách, které jsou krom postavy hraběte Orloka asi to nejzapamatovatelnější a nejcitovanější nebo spíš nejopakovanější v jiných pozdějších filmech. Jinak toho moc dál není, ono se to totiž až na některé detaily nevyznačuje vůbec žádnou výraznou stylizací a jediným podivným prvkem v jinak úplně normálních reálných exteriérech a interiérech je upír Orlok, takže přinejmenším pro mě je to slabší než vizuálně přitažlivější Kabinet doktora Caligariho, který sice nemá Orloka, ale zato je takový kompaktnější a nevleče se. :)

V bizarně pokřivených kulisách městečka se na jarmarku objeví nejnovější atrakce představená doktorem Caligarim, náměsíčník Cesare, který zná všechna tajemství a probudit ho umí jen Caligari, jenže tajemství, co Cesare odhaluje obvykle nepotěší ty co se po těch tajemstvích ptali. Podivně strašidelnou atmosféru má hned první scéna a to přitom ani nejde o nic závažného a žena v bílém ani není žádný duch, takže hned následovně se děj přesune do podivně pokřivených ulic a interiérů městečka, které jsou výrazně stylizované od samotného tvaru prostor až po nábytek a vytváří tak velmi zvláštně neklidné obrazy. V těchto podivných ulicích se prohánějí normálně vypadající lidé, takže první výstup náměsíčníka Cesareho vypadá značně odlišně a hlavně strašidelně, protože Cesare vypadá jak stín z jiného světa s propadlými tvářemi a vychrtlými končetinami a vypadá nepříjemně a strašidelně jen co otevře oči. Scény podbarvuje muzika, která asi nebude původní v té verzi co jsem viděla, ale pěkně sedí a hlavně v pár důležitých scénách působí i pěkně lekavě :). Navíc je tu v té vší bizarnosti ještě to co dnešní filmaři tak rádi využívají i tam kde to nemá žádný opravdový smysl a naproti tomu tady to smysl má, protože to té přehnané stylizaci dává mnohem jasnější rozměr. Takže tu máme zvláštní stylizaci, hudbu dotvářející atmosféru, překvapení a Cesareho s několika nezapomenutelnými děsivými scénami, tak to asi bude muset být pětka i po několikátém kouknutí :)

Všichni ví co je Zorro zač, zpracované to bylo v milionu filmů a televizních seriálů a takže je docela očekávatelné, že v tom prvním němém filmovém zpracování nebude Zorro nic jinýho než ten hodný boháč, který se v noci maskuje za Zorra a pomáhá utlačovaným vesničanům. Obrazově ani hudebně to taky není nic jako překvapivého a je to prostě jen normální němý film, na kterém není pokud jde o technickou stránku nic tak intenzivního jako v těch německých němých filmech téže doby :). Co z toho ale dělá až překvapivě zábavnou věc je Douglas Fairbanks a jeho dvě tváře dona Diega :). V první scéně nástupu Zorra saloonu si člověk prostě nemůže neříct, že to je prostě úplně neskutečný frajer jak tam vyfukuje kouř z cigára jak lokomotiva a tasí bambitku a meč. Dokonce takhle v první chvíli vážně vypadá jako ten ničemný bandita, za kterého ho chvíli předtím strážníci a místní štamgasti prohlašují. Pak ale pochopitelně začne sázet fórky a poskakovat tam při boji a smát se a vymýšlet různé fígle jak znemožnit místní strážníky a zároveň pomoct těm potřebným :). Tady dokonce představuje i až nečekaně moderně vypadající parkourové triky. Druhou tváří je pak samotný don Diego, který je takový ňouma, co akorát blbne a dělá triky s kapesníkem a tváří se u toho vtipně a to je na celém tom filmu to nejlepší jak Douglas Fairbanks dokázal tak příjemně rozdílné charaktery, aby oba byly dostatečně osobité. A pak taky samozřejmě pár velmi zábavných hlášek, které tu myslím už byly i v komentářích ("miluju jako Zorro"), takže přinejmenším pro mě to bylo docela překvapení tenhleten film :).