Scaevola

Občas jsem se zasmál, když mi došlo, že tvůrci si dělají legraci sami ze sebe.

Dlouho jsem přemýšlel, co se změnilo od doby “Dogmatu”, protože vyznění snímku je o celé řády nižší: Koncepce postav zůstává stejná, prožívané eskapády vyúsťují obdobně a na poměry sympatická schopnost některých dělat si legraci ze sebe samých zůstala taktéž zachována. Přibyly ale variace na americký “vylučovací” humor, opice a pak bezvýchodnost příběhu, který vlastně nemá ani v rámci bláznivé a parodické komedie žádný směr. To však znamená, že ony všelijaké nepatřičnosti ční ještě palčivěji a nutně ubírají na hodnocení.

Pohádka pro mne nečekaně staví na poetice, krásné přírodě a poutavě romantické zápletce, o to víc ale zklamávají hrozivé herecké výkony, laciné provedení a dopředu odhadnutelný scénář, což je nesmírná škoda.

Papundeklová pohádka disponuje přehnaným scénářem a umělou hlavní hrdinkou, která nedělá chyby, ale pouze se podivně šklebí... Leč musím uznat, že některé prvky dobrodružství jsou působivé a akci neschází tempo a přehlednost.

Nečetl jsem knižní předlohu, ale vyprávění s pohledu tradiční čarodějnice a záporné postavy mne zaujalo. Triky, výprava a scénář odpovídají televizní produkci, i herecké výkony ujdou (až na Artuše; kdy už konečně někdo překoná výkon S. Conneryho?). Každopádně největší lahůdkou je pohrávání si s náboženskými symboly a podařené ztvárnění prolínání dvou odlišných kultur.

Nádech zlatých časů Paříže, kdy secese s dekadencí vládly světu umění a syfilis byla podivné slovo sucharů. Zábavné, prvoplnánové a nesmírně dojemné... a také třpytivě krásné - na můj vkus až příliš.

Uznávám, že zamýšlet se nad poetikou D. Lynche je zábavné a že závěr mne v kladném slova smyslu překvapil a vykolejil na mnoho dlouhých minut. Ale pak jsem si vzpomenul na lepší díly "Městečka Twin Peaks" a došlo mi, že tohle všechno už jsem někde viděl, že absurdita je sice osvěžující, leč poněkud si s ní nevystačíme, a že mnohovrstevnatost vlastně není tak zábavná, jak by si jeden mohl myslet. Bez debat se jedná o úžasné umělecké dílo, které se vymyká svou nedourčeností a přímo vybízí k interpretování, nad nímž se člověku zavaří mozkové závity, avšak abych pravdu řekl, tohle není důvod, proč sleduji filmy... A navíc mám zlý (a určitě nepravdivý) pocit, že tvůrce se bavil lépe nežli divák, když lepil nesoustavné těše se, co z toho představivost vytvoří.

Přežeňte povedenou jedničku a dostanete dvojku... Přesto je tu spousta skvělých hlášek, scén a momentů, na které si lehce vzpomenete ještě mnohe let poté.

Patrně z mých slov bude odkapávat patos a zbytečné nadšení fanouškovo, ale vzhledem k roku mého narození musím (jen hrdě a skromně) konstatovat, že Společenstvo prstenu pro mne byl vskutku přelomový film a významnou měrou utvářel můj kdysi mladistvý a naivní pohled na svět. Teprve skrze tento snímek jsem objevil knihu a její vpravdě geniální fikční a myšlenkový svět. Nyní po mnoha letech, rozhoupán pochopitelnými událostmi, konečně píši komentář a přemítám, co mohu říci - nic, co už by nebylo řečeno. Jen upozorním, že z čistě filmového hlediska je o krapínek lepší původní verse pro kina, zdajíc se sevřenější, údernější a nezavstavujíc se na každém místečku, kde sice fanouškovské srdce tepe, ale rytmus snímku se vytrácí.

Extrémně přehnané ve všech směrech, ale na druhou stranu do poloviny zábavné. Ono pokračování o "nutném" americkém protiútoku totiž působí jako jiný film, který sráží hodnocení i náladu. (Mimochodem, do poloviny jsem fandil Japoncům.)