Scaevola

Snímek je skvělým příkladem hrdinské epiky v klasickém hollywoodském podání. Oproti podobným počinům však v žádném momentě nenudí a i intimní a poetické momenty podřizuje epice natolik, že ač jsem viděl verzi trvající přes tři hodiny, měl jsem pocit, že cosi ve skladbě scén chybí a že některé dílčí zápletky jsou zrychlené a nedostatečně podložené motivací postav. Rozhodně zaujaly bojové scény ať už osobní, či hromadné, které působí realisticky s až nemilosrdným naturalismem, přestože neteče krev, a množství komparsu oděného ve výtečných kostýmech je z organizačního a produkčního hlediska neskutečné. Jediným záporem tak je vedle místy chatrnějšího scénáře nevyužití potenciálně zajímavého střetu královy sestry s hrdinovou femme fatale, a také hlubší nepropracování ústředního protivníka, který kromě svého fanatismu nijak nevyčnívá nad ostatní generické válečníky protivné strany. Okouzlení Orientem ještě fungovalo.

Snímek je překvapivě výpravným a dovedně epickým zpracováním problému "vlkodlak" - tedy otázky, jak lze zajímavě zpracovat příběh, který teoreticky může zaujmou pouze maskou nestvůry a křikem obětí. Snahy o vykreslení psychických muk většinou vycházejí naprázdno a i zde, přes všechen upřímný um O. Reeda, je vnitřní utrpení nepříliš věrohodné vyjma vět typu "otče, zabijte mne!" Avšak scénář si chytře vypomáhá dlouhým úvodem a množstvím nosných vedlejších postav, čímž se chrání nudy, a i když finální honička po střechách vypadá jako neúmyslná parodie, celek vyznívá povedeně včetně konečné slzavé tragédie.

Převést mytologickou látku na plátno je vždy ošidné z jednoho prostého důvodu: Původní mýty, snažíce se ukázat objektivní a všeobecně platnou verzi řádu, odmítají psychologizaci postav, což však na druhou stranu ostatní žánry i média vyžadují. Docela mne proto zajímalo, jakými pohnutkami budou řízeny činy obou bratrů, jejichž spor skončil známým založením Města. Problém tkví v tom, že tvůrci použili tu nejjednodušší a nejplošší možnou variantu - z bohy seslaného a urputného krále Romula udělali dobrosrdečného siláka se slabostí pro názory žen a Rema, obklekše jej do černé, vykreslili jako sebestředného maniaka s pokřiveným smyslem pro čest. Byť nechci souhlasit s tímhle rozdělením (Remus mi stejně přišel sympatičtější svou snahou vzepřít se osudu), film díky nutnému scénáristickému zpitvoření drží pohromadě stejně jako klasické pohádky a vlastně mu vzhledem k době jeho vzniku nelze nic vytknout. - A to samé hodnocení platí i po letech, i když jsem úplně zapomenul, že jsem snímek již kdysi viděl.

S prominutím bych využil tohoto prostoru ke krátkému zamyšlení, proč že by vlastně kdo chtěl být upírem? Vezmeme-li informace z komentovaného snímku, pak má nemrtvý výhodu ve svém matoucím pohledu, díky němuž mu k nohám padají lepé ženštiny bez ohledu na věk či postavení, leč jiná výhoda mne nenapadá a naopak minusů je až dost: Upír nemůže ven za světla jsa nucen spát v truhle bez čalounění, musí neustále shánět dosti problematickou surovinu k přežití, přepere ho i postarší gentelman, který zjevně strávil většinu života v knihovně, jakékoli upírovy nevěsty jsou jen přihlouple se smějící bledá trdla, jež utíkají, ještě než se dostanou do nebezpečí, a konečně upíra zastaví i sebemenší náznak dvou kolmic (jak může přejít silnici, je mi záhadou)... Z řečeného tedy nutně plyne následující - atmosféra prologu je více než podařená plynouc na kouzelném jádru brakových historek o nebohých pannách a zlu v mlze. Ale jakmile se zjeví první z dětí noci, film se mění na taškařici bez náboje.

Velkolepé a nepochybně nákladné pojetí skvěle navozuje pocit nespravedlnosti vůči polskému/litevskému národu a romantická linka jistě nenechá lecjaké oko suché, ale film z dnešního pohledu notně sráží dvě věci: Konečné vyznění propracovaného a vrstevnatého děje kazí jakoby divadelní pojetí scén i proslovů, při nichž se zdá, že režisér si nebyl schopen poradit s možnostmi, které mu nabízí filmová kamera (tato tendence vyvrcholila ve finální bitvě, jež sice oslní množstvím komparzu i propracovaností všech kostýmů a zbrojí, ale zcela postrádá náboj a napětí). Druhým bodem, k němuž směřuje má výtka, je absolutně přehnané ideologické zabarvení snímku, které je plně poplatné době svého vzniku způsobujíc, že příběh vyznívá spíše jako "naučná" pohádka pro malé děti než přepis romanticistního příběhu. (Konečně - byť to většinou nedělám - bych chtěl vyplísnit českou produkci za strašlivý dabing, který by byl i v raných 90. letech daleko za obvyklou technologickou normou. Upřímně všem radím, aby raději hledali původní polskou versi s titulky!)

Jednoduchá podivnost, ale příjemné mrazení v zádech se dostavilo až nečekaně brzy.

Nedokáži posoudit, nakolik je tento příběh založen na skutečných faktech, ale pravdou zůstává, že děsivou atmosféru se podařilo nastolit dokonale. Jediným zklamáním pro mne byla úvodní polovina (až do "slavné" koupelnové scény), protože s postavou, která si do té doby hrála na hrdinku, jsem se nedokázal ztotožnit, natož aby si získala mé sympatie, tolik nutné pro ono zoufalé držení palců a tiché šeptání "tam nelez, holka!". Vyvrcholení však odměnilo všechna má očekávání a závěrečná scéna v domě (a posléze i na stanici) je k nezaplacení.

Snímek představuje vzácnou ukázku perfektního řemesla bez dalších ambicí. Strašení je vynikajícím způsobem dávkováno, aby byl divák neustále napjat jako struna, na niž posléze tvůrci drnkají dle své libosti. Houstnoucí atmosféra je podkreslována tradičními motivy i očekávanými prostředky (výstavba děje jako by vypadla z oka "Psychu"), ale nijak to nevadí, neboť obé je součástí hry. Vše pak korunuje skvělá hudba s hlubokými chorály i vysokou palčivostí, dojde-li konečně k obávané akci. A jestliže odhlédnu od zubu času, jenž byl k tomuto snímku ne zcela lichotivý, je zřejmým minusem pouze malé využití horrorového potenciálu, který představuje charisma Ch. Leea.

Skvělé zpracování, velkolepá výprava a zbytečně černobílé vnímání postav i světa zařazují snímek mezi ostatní historickou epiku daného hollywoodského období. Určitě je záhodno vyzdvihnout skvěle vystavěné scény s postavou Krista, jemuž nikdy není vidět do tváře, nicméně stopáž je neudržitelná a shlédnout film na jedno posezení snad ani není možné.

Dávné dětské vzpomínky jsou milosrdnější nežli zub času, ale přesto mohu s poklidem říci, že toto starosvětské dobrodružství v hlubinách světa má dosud co nabídnout. Nosnější a zajímavější je kupodivu první polovice filmu, v níž sledujeme přípravy a napínavý sestup do překrásně zpracovaných a nasnímaných jeskyní, kdežto druhá polovina ve fantastičtějších kulisách již nemá kvůli zastarávajícím trikům onen správný tah. Závěrečné rozloučení se s fyzikou (střed Země jako magnetický vír, vystřelení sopkou apod.), jež kazí celkový dojem, ačkoli je samo o sobě pohrobkem předlohy, pak nemohou vyvážit ani zřejmé klady A. Dahlové a D. Bakerové. Ani pojmenované zápory však nomohou zakrýt, že se s přihlédnutím k době vzniku jedná o výtečný snímek, který se rozhodně z paměti nevytratí.