Scaevola

Vlastně výborný zástupce sandálových velkofilmů s geniálním P. Ustinovem v roli Nerona. Ústřední dvojice se však prokázala jako naprosto nezajímavá, oba hlavní sektáři se do svých rolí naprosto nehodili a ke konci jsem si říkal, že by bývali měli vymyslet něco rychlejšího než sežrání lvy.

Až nečekaně snesitelný válečný film reagující relativně aktuálně na dobové dění a vyjadřující tehdejší většinový úhel pohledu. Archetypální postavičky ("polepšený" prvorebublikový policista, hrdinní mladíci, vězeňkyně z transportu...) bojují proti zcela démonizovaným Němcům a odsuzují netřídní chování a zbabělost.

W. Shakespeare stvořil nesmrtelný příběh o duševních chorobách a L. Olivier ho převedl na filmové plátno. Jenže to je vše. Pakliže mají být přidanou hodnotou oproti divadelnímu zpracování podmanivé kulisy, duchovní přelétávání mezi jednotlivými komnatami a dovedná hra se světlem a mlhou, pak soudím, že přes všechnu filmovou a řemeslnou podařenost a věrnost originálu nejsou to dostatečné důvody pro vznik téměř tříhodinového filmu.

Překvapivě vyspělá a suverenní technická stránka se bohužel střetává s dnes již neudržitelnou interpretací (tedy neudržitelnou, uvidíme, co vymyslel P. Jákl...). Boj je to nerovný a obě strany trpí nenávazným střihem způsobeným patrně předělávkami z 60. let, a také přehršlí téměř anonymních postav, které se objevují a mizí bez zřejmého účelu. Výsledek však má určitý spád, dějový oblouk je nosný a divadelní deklamace prokazují svou sílu, ač mne všechny použité argumenty s jistotou vždy vedly na stranu císařovu.

Snímek z dnešního pohledu představuje především historický dokument pevně vetknutý v době svého vzniku. Tomu odpovídá přepracování pohádky do politického manifestu, nicméně vzhledem k okolnostem je to postup pochopitelný a ze stejného důvodu lze přetrpět i nahrazení všech vyšších entit národem a zemí. Pozornost však přesto poutá hlavně forma vyprávění a filmové zpracování. Aniž bych to čekal, kombinace rychlých prostřihů během úvodního nájezdu mne pohltila a zjevení samotného Kostěje je v potřebné míře majestátní, ačkoli nad jeho kostýmem nesmíte příliš přemýšlet. Nečekaně moderní je i použití cizokrajného motivu věrného kumpána a jeho odvahy, ačkoli je zde opět určující motivace sjednotit různorodé národy střední Asie proti vnějšímu nepříteli. Nu a konečně trikům se daří vykreslovat pohádkovou, neřkuli fantastickou atmosféru. Jinými slovy jedná se o podařenou, byť zastaralou záležitost a nebýt podivného skoku v závěru, kde – patrně z technických důvodů – chybí odhadem dvacet minut stopáže, byl bych spokojen nadmíru.

Velkolepé drama o koulení očima… Divadelní atmosféra je nepochybně dána stářím snímku a stejně jako ona je od data vzniku odvislá i stylizace scénáře a jeho ideové vyznění. Nicméně film vyniká skvělou scénografií a výstavbou dílčích zápletek, přestože celek již tak koherentní není. Zaujme také dech beroucí vyvrcholení a (očekávaně) důkladná výprava.

Druhá polovina či snad pokračování v mnohém ztrácí na svého předchůdce, neboť se z drásajícího politického thrilleru mění na niterné psychologické drama o vnitřní opuštěnosti. Tomu však není přizpůsobeno rámování příběhu ani jeho vnějšková podoba, která se stále drží historické velkoleposti. Vrcholem je finální oslava, kde se snad dvacet minut jen folklórně tančí, a kritická zápletka je odložena. Navíc se zcela do prázdna vytratil motiv boje s polsko-litevským soustátím, který jako by byl předpřipraven do třetí, závěrečné a z vůle mocipána zničené části.

Roztomilé ve své starobylosti a je těžké z dnešního pohledu pochopit, že tento snímek mohl opravdu fungovat jako horror, avšak musím říci, že i dnes má propracovaná zápletka s folkloristickými odbočkami vskutku co nabídnout.

Film přirozeně odvislý od doby svého vzniku (a je to pochopitelné) poměrně aktuálně až překvapivě rychle reaguje na dobové dění a povedeně do něj vplétá milostnou linku založenou na osudové ženě a nalomeném cynismu muže, který před vykročením kamsi dál nutně potřeboval uzavřít jednu ze svých životních etap. Řemeslně bezchybný snímek z dnešního pohledu trpí malým spádem a minimem akce, ale právě jeho uměřenost, s jakou se soustřeďuje na vnitřní vývoj hlavního hrdiny zanedbávaje rozvoj všech ostatních postav, je podmanivá a zcela nahrazuje nenaplněná očekávání.

O formální a stylové stránce nelze vůbec pochybovat a troufnu si myslet, že víceméně vím, proč je tento snímek považován za předěl ve filmové historii. S obsahovou stránkou je to už o poznání složitější... Podivná zápletka o typicky americké figurce a jejích posledních slovech je až nesnesitelně otevřená interpretacím, přičemž si patrně každý najde to své, a když se zamyslíte, fabule vlastně není nijak poutavá nebo novátorská. O to překvapivější byl pro mne můj subjektivní pocit, že jsem se ani chvilku nenudil jsa oslněn civiliním pojetím obyčejného - na věky a vždy - nepostižitelného života.