Marigold

Na prstech jedné ruky nespočítám, kolikrát mi letělo obočí nahoru u scén, kde se stylizace scenáristům i režisérovi vymkne z rukou. V něčem rozkolísanost tónu a nezáměrné uklouznutí k lehce bizarní exploataci zavání norskými Lovci hlav, ale těžký důraz na literární jazyk (a klasickou metaforiku) spíš zavání předválečnou kinematografií. Je to ale sterilní a ledově klidný vizuál i podmanivě plochý doprovod Caravaggia, které to tonálně solidně ukotvují. Amalric se do svého vykolejeného hrdiny po většinou trefuje, ostatní postavy jsou spíš na hranici figurek, ale to s ohledem na poměrně mechanický princip vyprávění (McGuffin, noirová femme fatale) dalece nevadí. Našel bych sto věcí, proč se filmu vysmívat, ale pravda je, že mě chytil a nepustil. Dokonce i jeho salónní rétoriku jsem si oblíbil, protože pasuje ke stylizovaným obrazům zasněžených hor, propastí a skleněné akademické pitevny. Romantický thriller pro lehce vyšinuté knihomoly.

Film s IQ toustovače a elegancí drtiče odpadu. Strašně jsem tomu fandil, ale tak ledabyle svařené přístupy (režijní, herecké, scenáristické) nemám čím omluvit, ani tím, že Chappie je rozkošně naivní bytost. Neille, dej si pauzu.

Konvenční cestovatelské drama o hledání sebe sama, které Jean-Marc Valée dovede po většinu času nakopávat zajímavými flashbacky. Ty rozvíjejí několik tematických linií, které se soustřeďují u magnetické Reese Withespoon. Její proměna z ustrašené novicky, která neuzvedne vlastní krosnu, v královnu PCT, je prožitá tak působivě, že člověk opomene i balancování na hraně kýče, trochu diletantský symbolismus a natahovanou poslední třetinu. Ne že by tomu "knižnost" Hornbyho scénáře pomáhala k vyslovené trvanlivosti a hloubce, ale jako příjemný spirituální trip nádhernou krajinou na jeden večer naprosto ok.

Jediný důvod, proč tuhle odpolední romanci pro hospodyňky dokoukat, se jmenuje Eddie Redmayne. Díky němu z filmu Stephen Hawking nevychází jako rekvizita, která rozeznala brambory od hrášků.

Kuriozitka. Téměř 140 minut důsledně nesmyslného pohybu postav i kamery v letovisku po sezóně. Kinetika zmaru a nudy. Bizarní choreografie, vyšinuté chování a typ posedlý kontrolou a popisem světa. Všechno, co v dalším filmu rozvede Lanthimos k dokonalosti. Tohle je jakési syrové "broušení" poetiky.

Příjemná a přesná sonda do hlubin fantazie, fóbií a tužeb muže středního věku, kterou po "Forever Young" vrcholu odstřelí rozbředlá a stále sebelítostivější druhá polovina s několika fantaskními scénami, které bych ze své hlavy vyháněl nejspíš lopatou. Právě brutální upřímnost, daná kombinací vnitřního monologu a prolínání reality a subjektivní perspektivy, nakonec nezafunguje ve prospěch filmu. I tak si cením nápaditost a šanci ženám ukázat, co se mi děje pod čepicí.

Skvělý, že se tomuhle sociálnímu hadovi někdo pokusil podívat do očí s podobnou přímostí jako Petr Václav. Skvělý, že oba Hádkové hrají o třídu lépe než bývá v tomhle rybníčku zvykem, hlavně Kryštof dává s přehledem největší bomby kariéry. Skvělý, že Prušinovský zachytil celou řadu fatálních banalit se vší trapností, bezvýchodností a hlavně bez pitvoření a snahy dělat z toho chcípáckou řachandu. Méně skvělý, že Kobry a užovky působí jako sociální drama bez ksichtu, které celou dobu žongluje se způsoby snímání, aniž by nalezlo ujasněnou koncepci a zřetelný rukopis. Vysloveně špatný, že prvních 20 minut působí jako skladba, kterou všechny nástroje hrají o půltón falešně (dokonce i jinak přesný Kryštof se spíš pitvoří). A hodně rozporuplný, že dvojitej závěr (shocker / ambivalentní pohled) vyznívá spíš bezradně než tíživě, jako by si tvůrci nevěděli s příliš vitálním charaktery rady. Ty Květy v podkresu prostě vyznívají výrazně sugestivněji než film v důsledku. Chápu hype a spokojenost, ale mám pocit, že tenhle had má na to uhranout Vary, zatímco na festivalovém okruhu bude jeho nevyhraněnost značným limitem. Což je škoda, protože substituce heráku ironem a organizovaného zločinu vykrádáním chatek je odvážná a dotažená. Kdybych chtěl být důsledný, měl bych dát **** (dal jsem je Slámovi za podobně nevyrovnaná Čtyři slunce a o hvězdu míň dostal Jiráský za slabší Poupata). Ale je dost těch, kteří je Prušinovskému dají za mě. [65%]

Podobně jako Leviatan Andreje Zvjaginceva působí i Petzoldův Fénix svou literárnosti a románově propracovaným scénářem jako lehce anachronický snímek. Nicméně anachroničnost tu není vůbec na škodu. Německý režisér se hlásí k intelektuální tradici, která už je možná lehce de mode, ale dělá to neobyčejně působivým a sofistikovaným způsobem. Komorní drama postavené na třech charakterech a důsledném důrazu na drobnosti, náznaky a eliptické prvky ve vyprávění je působivé v tom nejtradičnějším slova smyslu - intelektuálním důrazem na vrstevnatý obraz "tváře poválečné německé společnosti", viny, identity a pochopitelně lásky.-úzkosti z druhého. Fénix je jistě jakýmsi židovským Vertigem, ale tam, kde distancovaný analytik Hitch okázale operuje s psychoanalytickými koncepty dává Petzold maximální možnou péči vnitřnímu světu hlavní postavy. Způsob, jakým modeluje zdevastovaný předkamerový prostor a obklopuje Nelly "střepinami zvuků" jedinečně zdůrazňuje její křehkou odevzdanost a nejistotu nad vlastní identitou. Zbytek odvádí absolutně přesná Nina Hoss. Příběh se sice na několika místech ocitá na hraně vykonstruovanosti, ale scenáristická schopnost vzdát se meolodramatických tahů a v literárních dialozích (i obrazech) udržet život i významovou dynamiku neselže. Finále pokládám za brilantní ukázku toho, jak se staví v nejlepším smyslu tradiční katarze s důrazem na všechny dosavadní psychologické nuance. Lepší důkaz Petzoldovy citlivosti a uměřenosti nelze vymyslet. Fénix je kultivované drama, které není hanba obrečet. Protože veškerou tíhu si poctivě vyslouží.

Film, který ve mně probudil jen bytostnou lenost a pocit, že pokud bych někdy chtěl vidět americkou verzi Příběhu obyčejného člověka (s jiným žebříčkem hodnot a důrazem na individuální fyzickou odolnost), musel bych si pustit právě Unbroken. V jádru snesitelný řetěz snaživě odkoukaných a celkem zručně zrealizovaných scén, v nichž de facto nezáleží na pořadí, kauzalitě (člověka třeba vůbec nezajímá, proč se Hedlund ve vložené scéně náhle rozpláče) a už vůbec ne na psychologii. Neobratně vložené flashbacky jsou postaveny na proklamacích, které by mohly zaznít i v libovolné pixarovce, následné dialogy tak trochu vypadají, jako by padaly z random generátoru hlášek z válečných filmů. Coeni to malinko píšou jako materiál pro začátečníky, lekce Točíme o hrdinech. 90 minut utrpení čím dál tím víc připomíná soft exploataci (můžeme soucítit s postavou, která je jen nosičem na hadry a makeup?), na konci ambiciózně korunovanou snahou o jakýsi kristovský mýtus, nebo co ta epizoda s trámem vlastně znamená. Who bloody cares? Angelina je poučená, jako protekční dítko má k ruce elitní crew, takže Nezlomný se hýbe a vypadá hezky (místy díky Deakinsově kameře až nemístně hezky a estétsky). Je to trochu dinosauří pocta staré škole válečného filmu bez schopnosti cokoli zásadního pochopit a přinést. Válečný screensaver. Mattyho srovnání s McQueenem je zcela na místě. Ostatně, vlastně bych mohl jenom symbolicky podepsat celé jeho hodnocení. [50%]

Trochu sucker punch od Matthewa, protože hraje přesně na ty struny, které zastydlý a přezrálý fanoušek Bondovek ve svém post-nerdství musí milovat (známé superspy refrény zahrané se směsicí ironie a fanboyovské lásky). Když začnete tenhle svět brát příliš vážně, dojdete k příkrým odsudkům jeho skrytého konzervativismu a aristokratické škrobenosti (přesně jako někteří britští kritici), ale na čem jiném svět JB (toho jediného pravého) stojí, když ne na návratu ke kvádru, krbu, mahagonu a drahému chlastu? Kingsman je zábavná parafráze žánrových pravidel, jejich reflexe, deformace a vzkříšení ve vší slávě a důstojnosti. Kluk dostane kvádro, aristokracie si užije análu, divák Matthewových kinetických skopičin, bezešvých přechodů ze scény do scény a úderných hlášek... navrch trocha poctivého sociálního dramatu a máme to v garáži. Lehce distancované já namítá jen to, že Vaughnova inklinace k ultimátní "coolness" za každou cenu je už místy na hraně sebeparodie a citového vydírání. Ale hrát si tady na odstup nebudu. Kingsman mě bavil, protože mě musel bavit. It's that kind of a movie... [80%]