Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Dokumentární

Oblíbené filmy (10)

Marketa Lazarová (1967)

V čem je Markéta Lazarová jednou z nejlepších konverzí literárního díla? V tom, že není pouhou konverzí, ale naprostým znovuzrozením. Z laskavosti Vančurovy předlohy zůstal jen vypravěč a postava toulavého mnicha, jinak se Vláčilův opus stává drsnou středověkou freskou, která dokonalost Vančurova jazyka nahrazuje neméně dokonalou mluvou obrazů a symbolů. Ponurý hudební doprovod dotváří režisérovu snahu evokovat středověkou atmosféru všemi prostředky. Markéta Lazarová není silná pouze svým příběhem lásky zrozené z pokoření (ten mnohem více vyniká ve Vančurově předloze), ale právě svými filmově řemeslnými vlastnostmi. Je to spíše velká filmová esej – robustní, s nezaměnitelnou estetikou a dle mého názoru naprosto geniální, byť ne snadno stravitelná.

Fanny a Alexandr (1982)

Před chvílí jsem vyšel z Bergmanova malého světa, z toho jeviště plného lidí, nosících různé masky... a stále těžko hledám slova. Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece – veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která – ať už tragická, nebo humorná – dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především – UMĚNÍM! Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích dovedete na film více než jen dívat!

Upír Nosferatu (1922)

Láska k černobílým obrázkům, které šeptají svá bizarní poselství a věštby do ticha. Pokroucený svět maniaka Caligariho a plíživá hrozba vampíra Nosferatu. Bezesporu nejsugestivnější zpracování draculovského mýtu – právě proto, že zlo nemůže mluvit, právě proto, že má jen dvě barvy. Nosferatu alias Orlock alias tajemný Max Schreck není jen filmovou stvůrou, je to dokonalé ztělesnění zla a zmaru, smrti, předtuchou budoucí zhouby německého národa. Tenhle film nemá slabých momentů. Neděsí intenzivně, ale je jedním dlouhým požitkem z filmařiny, která nepotřebuje drahé efekty, aby uchvátila diváka emocionalitou a atmosférou. Tohle je film ve své syrové podobě. Tohle je, dámy a pánové, Film.

Amarcord (1973)

Řekne-li se evropský film, vybaví se mi Amarcord. Řekne-li se puberta, vybaví se mi mocná ňadra paní trafikantky, nadržená Lištička a onanie v autě. A řekne-li se Amarcord, vybaví se mi vřelý a láskyplný film, který uvolněnými tahy s lehkou nadsázkou črtá portrét italského maloměsta se všemi jeho slastmi i strastmi. Vybaví se mi motocyklista zvaný Prďoch, banda pubertálních výrostků, zakrslá jepťucha, vzteklý otec a prdící dědeček. Prostě film, který je mi blízký a který mě fascinuje už celá léta. Tolik krásných minipříběhů, tolik humoru, tolik lásky k postavám. Amarcord je velkolepá oslava vypravěčství a režijních dovedností, otevřené filmové duše... Prostě všeho, co pro mě znamená evropská kinematografie ve svých nejlepších chvílích.

Lesní jahody (1957)

Pohled starce do zrcadla, skrze sny i epizody nevšední cesty do Lundu, za čestným doktorátem. Absolutně nepojmenovatelná síla jednotlivých snových výjevů, které utkvější fantastickou vizuální kompozicí i celkovou náladou, která se zadírá hluboko pod kůži. Lehké střídání poloh od humoru, idyly (zejména oblíbené nadýchané rodinné výjevy), až po drásavé existenciální výlevy, které evokují Kafku... Bergman je v Lesních jahodách strhujícím vypravěčem, který do každého záběru dokáže vetknout nenápadné, ale o to sugestivnější drama. Bez jakékoli intelektuálské nesrozumitelnosti vytváří road movie stárnoucího muže, který se tváří tvář smrti, vlastní nedokonalosti a mrzutému osudu stane chápavým a štědrým otcem Isakem. Tohle je Bergman, přátelé, kouzelník filmového obrazu, žonglér zešeřelých nálad a mistr myšlenek.

Metropolis (1927)

Společně s Kubrickovou Vesmírnou odyseou vizuálně nejdokonalejší a esteticky nejvybroušenější film, který znám. Fritz Lang dokázal své monstrózní dílo opatřit natolik dokonalým zevnějškem, že navzdory stárnutí technologií výsledek neztratil na svém magnetismu a sugestivitě ani malý kousek, ba naopak, ta zvláštní stará patina jen zesílila funkcionalistickou precizinost a gotický rozmach tvarů. Podání obsahu, pravda, už přeci jen trochu zestárlo, leč přece jen ono "prostředníkem mezi mozkem a rukama musí být srdce" je v důsledku neobyčejně naléhavé a aktuální. Výtečná vizuální stránka posiluje plasticitu prostředí – na jedné straně až rituální prostředí industrualizovaného srdce města, na druhé straně moderní a přepychové pozlátko. Drama střetu mezi proletariátem (podzemním jádrem města) a buržoazií (smetánkou z povrchu, vedenou bezskrupolózním Johem Fredersenem) je sice rozprostostřeno na plochu pro současného diváka až nezdravě rozsáhlou, nicméně neustávající invence a obrazová preciznost, která svou kompozicí i tvarovou znepokojivostí jasně odkazuje k vrcholnému expresionismu apeluje na divácký požitek a dráždí ty buňky, které dokáže stimulovat jen skutečná filmová lahůdka. Metropolis je formálně naprosto dokonalý film, které se současné rychlokvašky, v nichž navzdory hi-technologiím není ani náznak umění, mohou jen závistivě dívat na paty. Je to zároveň film, který má jasné a přesvědčivé poselství. Obě složky tvoří nestárnoucí klenot, který mám po každém shlédnutím raději a ke kterému pociťuji stále hlubší úctu.

Casino Royale (2006)

Jako člověk od dětství stižených láskou k fenoménu superagenta v tajných službách jejího veličenstva (provází mě tuším od roku 1984, kdy jsem viděl první moorovku), který má veškeré bondovky nakoukané, říkám: „Casino Royale“ je bondovka staré školy, která mi chyběla od dob „Goldfingera“. Daniel Craig je Bondem v nejlepší conneryovské tradici, přitom novým, neokoukaným, takřka zlidovělým. Vrací legendě její lesk a náboj. Martin Campbell výborně prostřídal napínavé akční jízdy ve staromilském kabátě s klidnou (ale vnitřně elektrizující) partií pokeru, v níž se zrcadlí gentlemanský styl Guye Hamiltona a Terence Younga. Možná dnešního diváka tahle konzervativní špionská rovina nezaume, ale já jsem byl zcela uhranut. Není pochyb, staré dobré časy vrací a přehnaná CGI akční éra Pierce Brosnana nám dává sbohem. Nebudu na ní vzpomínat ve zlém, ale teprve Daniel Craig je Bondem mého srdce, pěkně ruku v ruce se sirem Connerym. Bondovo lidství, egoismus, zranitelnost, křehkost, to vše Craig podává s neobyčejnou uvěřitelností a samozřejmostí. Ruku v ruce s tím kráčí fantastický padouch Cifra (Auricu Gildfingere, tu máš konečně rovného!), nejkouzelnější Bond-girl (krásná Ursulo, odpusť, ale Eva Green dala Vesper duši, nejen tělo) a stále šaramantnější M Judi Dench. Martin Campbell odvádí víc než jen akční rutinu, filmu drží báječně pohromadě a chemie postav šlape jako Aston Martin. Ačkoli „Casino Royale“ není zdaleka prosté problémů, nevyhne se logickým lapsům, naivitě, plonkovějším pasážím, nedořečenostem a nedomyšlenostem, prostě všemu, co k sérii neodmyslitelně patří, přesto je to rozhodně nejlepší bondovka od šedesátých let.

Až na krev (2007)

Film, kterým se pro mě PTA zařadil po bok takových jmen jako Kubrick, Leone či Coppola.

Vzdálený (2002)

K tomuhle není co dodat. Brilantní fotogenická meditace nad osamělostí, bezvýchodností a uzavřeností. Film do poslední vteřiny prosycený beznadějnou krásou samoty. Absolutno, po jehož shlédnutí jsem zakusil pocit naprostého naplnění, Kdyby tohle měl být poslední film, co jsem kdy viděl, jsem plně spokojený.

Reklama

Reklama