Marigold

Současné Tunisko skrze příběh mladého muže, který si nedovede vybrat mezi plánem (tradicí) a žádným plánem (liberálním vztahem). Co může znít jako modelová milostná suchařípa se pod rukama debutanta Mohameda Bena Attii mění v živou, bystrou a strhující pouť zemí, která visí v bezčasí mezi tradicemi a modernitou. Mezi revolucí a vystřízlivěním. Katastrofou a...? Silný film, svojsky inspirovaný dardennovskou kinetikou, z níž si režisér bere část, ale nepůsobí jako epigon, ale jako vynalézavý pozorovatel intimních vztahů a jejich sociálního kontextu. Potěšení na mnoha úrovních. Tuniská verze Rozchodu Nádera a Simin. [Berlinale 2016]

Strašně obtížně se to hodnotí a hledá se k tomu alespoň trochu nezúčastněný postoj. Rosi natočil svůj dokument mnohem promyšleněji a prokomponovaněji než lecjaký hraný film, explicitní výjevy z "lodí smrti" prostřídává s bezmála komediální rutinou života malého kluka z Lampedusy. Právě tohle střídání emocionálního tepla a mrazu dává filmu rytmus a sílu, před kterou se strašně těžko uniká k cynismu uprchlické "masy". Rosi je adresný. Část výjevů z uprchlického tábora sleduje úmyslně postavy běženců v pološeru, část na moři se naopak odehrává v syrovém detailu. Explicitnost některých záběrů vyvolá debatu o tom, co je přípustné a co už je za hranou. Jenže na sociální pornografii je Rosiho přístup až příliš sofistikovaný a důsledný v obou dějových rovinách. Dva světy - z nichž v jednom se trpí a umírá a ve druhém žije úplně obyčejný život - odděluje několik kilometrů a spojuje je postava lékaře, který se o uprchlíky stará. Jeho výpověď (mimochodem jedna z mála, která se ve filmu objeví, jinak většinu mluvení obstarávají civilní dialogy) je pro mě nejsilnějším momentem celé tzv. uprchlické krize. Rosi se snaží diváka přimět k tomu, aby se neuchyloval k několika osvojeným únikovým strategiím. Tohle se prostě děje a my se k tomu musíme nějak postavit. Oheň na moři není žádné zakázkové dílo, společenská objednávka. Je to promyšlený umělecký obraz poetické všednosti i katastrofy, která se děje na našem prahu. O morální a politické dimenzi se povedou vzrušené debaty. Oheň na moři bude polarizovat. Jako každý velký a závažný film. [Berlinale 2016]

Koukat se na Deadpoola je trochu jako jít po Václaváku s ožralým kámošem, který si stoupne uprostřed chodníku a začne chcát. Každých deset vteřin zařve: BACHA MÁM V RUCE PTÁKA!, což je nejdřív docela funny, ale pak se to stane krapet předvídatelné a únavné. Deadpool je odlišný ne tím, že by se tolik od ostatních superheroes lišil, ale tím, že odlišnost neustále tematizuje a sype divákům do ksichtu. Jinak je úplně stejně průhledný jako CapAm, jen tam, kde se kapitán chová jako Dušín, se Deadpool nutně zachová vždy jako kokot. Je to prostě modelový návrat potlačeného. Marvel tak dlouho odsouval násilí, vulgaritu a sex ze svých filmů, až vzniklo dost materiálu na Deadpoola, který ukázkově zaplňuje všechny díry (pěstí). Funguje to jako objednávkový fan service a lubrikant pro další X-Meny, kde se určitě nebude klít a masturbovat. A stejně tak pro celé marvelovské univerzum, ať už za ním stojí kdokoli. Neberte to špatně - hlášky jsou bezva, akce fajn. Ale pod pozlátkem frků vo korektnosti a honění péra je v jádru úplně stejně jalová romantická story se špatným padouchem (Ed Skrein = lame), jako v případě mnoha dalších komiksáků. Deadpool vydělává na tom, že na svoje slabiny poukáže, ale výsledkem není tak zábavná a soudržná podívaná jako Strážci galaxie, ale spíš zmateně kličkující přešívka, která svoje slabiny maskuje pubertálními výstřelky. Jen to z mého pohledu nefunguje jako film, ale spíš jako fanboyovská směsice gagů s proměnlivou úrovní. S rostoucí stopáží roste i pocit, že film jede na automat a na jeden dobrý gag vychrlí tří průměrné. Takže OK, beru, ale okouzlení Kick-Assem se neopakuje, Vaughn trotiž dovede chcát proti větru i bez toho, aby vám stokrát zdůraznil, že při tom drží v ruce ptáka a to se nedělá. Škoda, že mi není o 20 let míň. Jak správně poznamenal kolega Samohan Řepák: byl by to nejlepší film, co jsem kdy viděl. Tohle musím v tradici českého filmu překřtít na SUPERHRDINSKI FILM. [60%]

In the kingdom of kitsch Hooper will be a monster.

Násilí na (často) nevinných lidech změněné na násilí na nevinných divácích. Vicario natočil útočný a prostoduchý pamflet, který místo věcnosti a schopnosti zachytit absurditu situace volí neobratné vydírání, které omlouvá dokumentárními záběry. Obyčejná exploatace, film, který jen hraje na první signální, protože na víc nemá prostředky. Nejhorší typ filmu, který mě ze zastánce ideje změní v cynika. P. S. Natočeno s podporou BNP Paribas? Ach ty paradoxy kapitalismu.

Poslední romantik, první realista. Chytrá demytizační věc, suverénně zrežírovaná a vizuálně naprosto aktuální. Přesně ten typ pohledu na velikány dějin, kterej jim bere hnilobnej rubáš čítanek. Ladislav míval trochu zkaženou krev, Hudeček nezkazil nic, i proto, že se chytře obešel bez dialogů. Film akorát pro Vladimíra Macuru. Doufám, že tohle je znamení zrodu zajímavýho talentu... Vlastně o tom vůbec nepochybuju. Tohle není třeba omlouvat studentskostí ani českou kotlinou. Tohle je prostě sebevědomá filmařima, která má co říct kdykoli a kdekoli.

Film absolutně bez dechu, který se lopotí jako pramice na rozbouřeném moři. Technicky obstojí tlumená a zručná kamera, ale co je to platné, když herci hrají na pomezí naivismu 50. let a špatné interpretace Shakespeara (hlavně Hamleta ze strojovny Caseyho Afflecka rovnou nominovat na Zlatou malinu). Prkenné dialogy, velmi vágní stavba a de facto jediná napínavější scéna (překonávání příboje cestou z přístavu) ústí ve zřejmě nejnudnější katastrofický snímek, v němž je největší katastrofou film sám. Jisté uznání si snad zaslouží jen to, že Gillespie se pokouší o civilnější přístup než třeba Wolfgang Petersen v Dokonalé bouři... ale k čemu to je, když z filmu nevychází vůbec nic krom otupělosti?

Hledání podstaty minulosti v současnosti jako fraška o třech trpících hlavách. Byla revoluce ve 12:08 na východ od Bukurešti, nebo nebyla? Rozsvěcí se lampy náhle, nebo postupně? První komediální polovina zalomená do porumboiuovské letargie televizní debaty, v níž se tři aktéři točí v kruhu nemohoucnosti, urážek a vlastních narativů. Byla by to prdel, kdyby to nebylo z hlediska post-soc společností tak přesné. (V takovém ÚSTRu by se mělo povinně promítat 1x denně místo ranní hymny)

Dekonstrukce morálního imperativu a policejní práce jako dobrodružné romance, na jejímž konci stojí Pravda. Tohle je sadistické plahočení, na jehož konci stojí racionální kompromis. Geniální přechody z hyperrealismu všedních situací do absurdního dramatu, kde se ušlechtilost záměru rozbíjí slovníkovými definicemi. Nic nakonec nedává smysl, jenom mechanické bytí v kruhu. Brilantní dialektická detektivka s pointou, která adjektivum "procedurální" posouvá nad slovníkové heslo.

Porumboiuvy sadistické procedurální poločasy miluju. Tohle je ale trochu holomajzna.