Ajantis

"Spoutej mě!" vypadá v Almodóvarově podání spíš ještě jako hraní si s filmem. Jednotlivé scény jsou slušné, herci dobří, kamera chvílemi nápaditá, ale celé je to o ničem. Děj je střelený příliš na to, aby šlo o věrohodnou podívanou, ale málo na to, aby ona střelenost bavila (jako u Žen na pokraji nervového zhroucení). Ani žádného zamyšlení-hodného motivu jako v pozdějších režisérových filmech se jeden nedočká; je to stále jen (vcelku fádní) hra s jediným zapamatováníhodným momenten (TV reklama). Osobně mám též problém s vynucováním si čehokoliv (včetně citů) násilím, takže mi byli oba hlavní hrdinové mimořádně nesympatičtí, což k mému požitku z filmu rovněž nepřispělo.

Dívat se na film v jazyce, který ani trochu neovládám (v tomto případě italština), má své kouzlo. Je proto ovšem třeba brát mé hodnocení (silné ***) s jistou rezervou. Naštěstí to u Cavani není takový problém jako u mnoha jiných režisérů, a i kdyby nic jiného, je Berlin Affair alespoň přehlídkou nádherných dobových oděvů.

Od Saurova zpracování Aguirrova dobrodružství jsem si hodně sliboval a už úvodní scéna naznačila, že se zklamání konat nebude. Oproti Herzogově psychopatii jde o o něco „klasičtější“ film s větším důrazem na dialogy a hlavně intriky mezi důstojníky, kteří jsou pro osud výpravy snad ještě nebezpečnější než americká divočina. Bůh je vysoko a král daleko a sotva se prvně odhodlají překročit Rubikon (po Stavroginovi vidím Wilsona v další roli, pro niž se přímo narodil), strach a podezíravost dosáhnou takové míry, že není cesty zpět (aneb šílenství je jako gravitace; stačí postrčit).

Hi no tori je anime seriálem poměrně nezvyklým co do svého vyznění, zpracování už žel obsahuje řadu klasických anime prvků (nemyšleno v dobrém). Iritovalo mě příliš hysterických reakcí, násilných nájezdů na uslzené obličeje, zpomalených záběrů, situací se záchranou v poslední vteřině, nezvládnutých soubojů... Třetí a pátý příběh byly výborné, druhý slušný, dohromady bohužel dávají pouhých 5 dílů, zbývajících 8 zaberou dva historické eposy, jež jsou tak dějově fádní, že bych měl potíže neusnout – kdyby mě co chvíli neprobralo nějaké ošklivé klišé. Nejvydařenější je nádherný opening, který ale paradoxně kontrastuje s místy špatnou animací. Celkový dojem ze seriálu je pod vlivem ústředního tématu (vizte yennův komentář) solidní, v hodnocení však nemohu nezohlednit, že ty nejslabší části byly zároveň nejdelšími.

Mimo těžiště mého hodnocení se chci vyjádřit ke skutečnost, jež mě dosti zaujala. Často kolem sebe slýchám, že nejlepšími filmovými padouchy ne-li všech dob, tak posledních let určitě, jsou Anton Chigurh z Tahle země není pro starý a právě Joker. Oba jsou bezpochyby dobře zahraní a mají určité osobité kouzlo, oba jsou však rovněž velmi jednodušší. Muži bez minulosti, neřešící žádná dilemata, jsou čirým ztělesněním zla, které je představováno jako něco jednoduchého a v podstatě předvidatelného (snad aby se komplikovanějšího zpodobnění divák nezalekl), byť právě tomuhle Joker alespoň náznakem svým vztahem k všeobecně uznávaným hodnotám odporuje. Pořád je to ale pouhé ztělesnění chaosu (jehož význam slovník střelhbitě objasní), které má ovšem zatraceně propracované plány a nejasnosti ve významu slova „anarchie“. Několik Jokerových dialogů je trefných, ale jsou to „pravdy“ natolik zřejmé, že by je mohl pronést takřka kdokoli, takže jeho osobnost výrazně neosvětlují. Má styl, smysl pro humor a nejeden jeho výstup nese punc kultovosti, je to ovšem postava stále spíš bavičská než skutečně závažná. / / / / / A ještě zcela mimo musím zatleskat Williamu Fichtnerovi za opravdu časný "vrchol filmu". / / / / / Pokud budu Temného rytíře brát jako uzavřený film, jsou to silnější ***, pokud pouze jako část příběhu, jež čeká na své pokračování, je to o hvězdu méně.

Socialistický převrat na půdě orchestru. Hudebníci se rozhodnou skoncovat s dirigentem, který jim rozkazuje a je řídí. Žel v revoluci vyjde najevo pouze jejich barbarství a schopnost ničit, bez adekvátní schopnosti začít něco smysluplného nového. A svět se hroutí. A jaké je z toho východisko? ;-) Velmi vtipný alegorický film. (První polovina představující jednotlivé hudebníky a názory na jejich (nástrojů) úlohu v orchestru není o nic horší.)

Tak hypnotický film jsem dlouho neviděl. A obhlídku velryby z hlavy jen tak nedostanu.

Akibijori mě rozesmutnil, protože jsem si u něj uvědomil, že i Secuko Hara stárne a nebude vždy taková, jakou si ji pamatuji z jejích dřívějších filmů. Na druhou stranu je pravda, že ani v relativně pokročilém věku neztratila své charisma a stále rozjasňuje každou scénu, v níž se objeví. Námět je hodně podobný prvnímu dílu Noriko trilogie (Banšun), z dcery, která by měla odejít od svého otce k manželovi, se však stala vdova, jež zažívá obdobnou situaci se svou vlastní dcerou. Krásný podzimní den ale není tak emocionálně silný a větší roli v něm hraje humor; je docela roztomilé sledovat partu tří starých mládenců, jak od barového pultíku sjednávají sňatek ženě, která o tom nemá nejmenší potuchy. :-) Stále si též nemohu zvyknout na to, že jsou Ozuovy novější filmy barevné, myslím, že jim barva nesluší zdaleka tak jako černobílé zpracování.

Jedním z mých nejoblíbenějších Aeonů ve Final Fantasy X byl Jodžimbo. Vždy, když jsem viděl nádhernou animaci, kterou byl uvozen jeho nástup na scénu, popadla mě touha pustit si stejnojmenný Kurosawův film. :-) Hodně mi připomíná jeho starší snímek Lidé, kteří šlapou tygru na ocas; též je zde samuraj, který přechytračí všechny ostatní, bohužel je zde rovněž přítomno komično, které z Jodžimba dělá místy samurajskou grotesku. Zatímco hlavní hrdina je prohnaný, členové obou znepřátelených tlup sídlících ve městě, do něhož zavítá, jsou pitvořící se šašci, jejichž svár připomíná spíš nepovedenou klukovskou hru. Výtvor je to ale jinak vcelku zábavný, s kvalitními bojovými scénami a v dramatických momentech vhodně použitou hudbou. Silné **.

Hodnotil-li bych Ningen no džoken jako celek, je to bez váhání pět hvězd; jeho výpovědní síla je obrovská. Nevím, nakolik odráží Kobajašiho osobní zkušenosti, jde ovšem o mimořádně autenticky působící film, prodchnutý jeho protiválečným postojem. Označil bych jej za téměř totální snímek o válce a člověku. Kobajaši nezůstává nic dlužen ani po formální stránce, opět jde o počin bohatý a krásný: fascinující „šikmé“ záběry kamery, scéna, v níž pracanti jedí a sovětští vojáci zpívají, a mnoho dalších. Závěrečných 15 minut je pak slovy naprosto nepostižitelných.