Ajantis

Už v úvodních titulcích jsme upozorněni, že máme co dočinění s „Psychoanalytickým filmem“ a toto tvrzení se později rozhodně neukáže přehnaným. V poklidném životě manželského páru se přihodí několik neobvyklých událostí (vražda v sousedství, náhlý návrat dlouho nepřítomného synovce...), které na první pohled nejsou nijak zásadní, ale v manželově chování vyvolají zcela neočekávanou reakci, resp. nutkavý pocit, kdykoli se mu ocitne v ruce nůž. Uvědomuje si hrozící nebezpečí a svěří se se svým problémem psychiatrovi, s nímž se víceméně náhohou seznámil, a ten mu nabídne zvláštní pomoc – terapii zvanou psychoanalýza. Užité metodě odpovídá zpracování; snad každý záběr obsahuje nějaký odkaz na mužovo duševní rozpoložení a vrcholem je několikaminutový sen, de facto úchvatná bouře symbolických obrazů, po níž se jeden nediví, že se jeho majitel probudí s křikem. Některé z obsažených motivů jsou k vidění i v pozdější Pandořině skříňce či Bílém pekle, což jsou ale přece jen o něco „běžnější“ filmy. V závěrečné třetině jsme přitomni samotné terapii, v níž jsou při objasnění mužova traumatu významy klíčových symbolů ozřejmeny, ani v této chvíli však neztrácí film nijak jako film. Nepamatuji, kdy mi naposled po skončení projekce takto bušilo srdce; Záhady lidské duše jsou fascinující podívanou. Jeden z vrcholů němého filmu.

Slunce je stále na obloze, v parku si hrají děti a prohánějí se roztomilá zvířátka, v celém městě se nic zvláštního neděje. Ovšem po setmění se situace mění; na domech se rozblikají desítky poutačů lákajících dovnitř všelijaké zvrhlíky, děti zdemolují houpačky a zapálí křoví v parku, z děr vylezou krysy obrazné i doslovné. Vítejte na odvrácené straně světa. Monkey Dust se hemží bizarními a perverzními charaktery, které sice přes den na ulici nepotkáte, ale kdo ví, co se stane po setmění s lidmi, kteří vás denně míjejí na chodbě paneláku, v práci... nebo právě píší tento komentář? :--} Clive, který se každý večer schlíple plouží ulicemi a doprovází jej jen melancholická skladba Goldfrapp, se po dotazu své ženy „Kdes zase byl, Clive?“ celý rozzáří, jen aby jí převyprávěl děj další knihy či písně, kterou slyšel bůhví kde. Nebo stydlivý Geoff, netoužící po ničem jiném než provedení (své první) felace jinému muži. Snaží se seč může, navštěvuje kurzy zvyšující sebevědomí, hraje na trenažéru „seznamování se na veřejných záchodcích“, ale není to nic platné – inspektoři EU jsou všude a ponižujícím způsobem zkontrolují jím nabízené služby. Nejde jen o stroje na generování smíchu, k mnoha protagonistům jsem si vytvořil osobní vztah a když se v další epizodě objevil pohled na opevněnou věznici s nejvyšší ostrahou, věděl jsem, že se dozvím další část příběhu sériového vraha Ivana Dobskyho (a jeho světle-temného přítele Mr. Hoppy), a měl jsem pocit, jako bych se měl po dlouhé době setkat se starým známým. Seriál je napěchován geniálními momenty, někdy roztomilými, jindy mrazivě drsnými či třeskutě vtipnými. Excelentní je kresba i animace; různé příběhy mají svá vizuální i hudební témata a vrcholem jsou kamerové přelety nad našimi hrdiny, kteří se po dlouhém dni konečně ubrali k – ať už klidnému či neklidnému – odpočinku, které se občas objeví v závěru epizody. Bohužel třetí série je slabší než předchozí; částečně se odklání od životů výrazných jednotlivců (v plné zbroji je jen The Paedofinder General) a větší roli hrají obecná témata jako politika, terorismus či válka, což jednak úplně nekoresponduje s původní atmosférou a jednak prostě není tak dobré ani vtipné. Třetí část jsou slabé ****, seriálu jako celku však plné hodnocení udělím. Vždyť jsem díky němu poznal tolik nových přátel...

První kapitola: velmi silné ***. Druhá kapitola: *. Nerad dávám nízké hodnocení seriálu v jistém směru hodně originálnímu, ale druhá kapitola je natolik ubohá, že celku nemohu dát stejné hvězdičkové hodnocení jako samostatné kapitole první. Než bych se tu pohoršoval nad konkrétnostmi (a že bych měl nad čím, kupř. hned k několika hlavním protagonistům necítím nic než zášť), nechám promluvit poesii, konkrétně Subjektivovu báseň, kterou složil v reakci na mé stížnosti do pošty. / / / / / Tvé srdce je chladný led, / vždyť nenávidíš celý svět; / tvé srdce je amfibol, / nezná lásku ani bol; / tvé srdce je šutru kus, / hnus, hnus, hnus, hnus, hnus; / tvé srdce je serpentinit, / nebudu se s tebou špinit. / / / / / Silné **.

Kdo opustí vlastní sny, ocitne se v cizích. Kdo opustí vlastní sny, v cizích snech zmizí. I tak - slovy Skrytého půvabu byrokracie - by se dal vyjádřit pohled na svět Griffitha, jedné z nejpovedenějších anime postav, s nimiž jsem se setkal. On v cizích snech opravdu zmizet nehodlá, má Svůj a podřídí mu vše – s vyrovnaným výrazem a klidem v duši. Přemýšlením o něm jsem strávil zdaleka nejvíc času a nástrahy, které mu autoři umístili do cesty, mě občas až nadchly - [SPOILER - začátek] pohled na kdysi tak mocného a nedotknutelného muže, kterak se proměnil v naprostou trosku s vyříznutým jazykem, byl skutečně něčím zvláštním. Následný vývoj mě proto svým způsobem zklamal. [SPOILER - konec] Momenty, kdy hlavní postavy hovoří o svých pohnutkách či snech, jsou výtečné a dovedu si představit, že by hrály v seriálu ještě podstatnější úlohu. Nemenší zde mají souboje, u nichž mě překvapilo množství i kvalita. Velmi častá statická animace jim spíš prospívá, jelikož si podrobnosti představuji a nemusím obracet oči v sloup nad často ubohou snahou o „věrné souboje“. Nejsou sice špičkové, ale jakmile jsem si zvykl na vzhled válečníků á la Gears of War, vcelku mě i bavily. Více už jsem zvedal obočí nad jejich taktickou rovinou, protože to, co zde předvádějí vojevůdci na bojišti i mimo ně, věrohodnosti opravdu nesvědčí. Platí to i o většině hodnostářů u dvora – jejich postavení jim z jejich chování prostě nevěřím (dokonalou ilustrací je plánování „operace během honu“). V interakci mezi postavami se děj nevyvaroval řady "tradičních momentů", kdy je dobře rozehraná scéna pohřbena příchodem v poslední možné vteřině, zachycením za konečky prstů atp. Když už jsem se ponořil do vcelku nezvyklé kombinace nehostinného prostředí a zajímavého děje, tohle mě spolehlivě probralo. Berserk je často popisován adjektivy jako „temný“ či „drsný“, což beze zbytku platí až o posledních 2 epizodách; [SPOILER 2 - začátek] jinak velmi slabá kresba se překonává a adekvátně hostí šílené krvavé orgie (až by si jeden začal chystat oblek k Poslednímu soudu) a závěr, ač svým způsobem (!) neukončený, jasně napovídá, jak že se věci mají. [SPOILER 2 - konec] Po skončení jsem ale cítil jisté zklamání; už první epizoda deklaruje, že zde bude hrát velkou roli nadpřirozeno, v podějších epizodách jsem však na něj fakticky zapomněl a myslím, že příběh by se bez všech těch démonů a magických kamenů dost dobře obešel a možná by mu to i prospělo. 7/10

Utena Tendžó chodí na podivnou střední školu. Jde spíš o tradicionalistické univerzitní městečko, které sice není výslovně odloučeno od zbytku světa, ovšem fakt, že se děj odehrává výlučně v něm a ani studenti o světě mimo (nebo o svých rodičích či dřívějších přátelích) nehovoří, takovému dojmu napomáhá. Ba dokonce se zdá, jako by ani jiný svět neexistoval a odkázání studentů jen na sebe sama je vedeno nějakým záměrem. Kromě vyučování šermují, jezdí na koni, odpočívají v parku, utužují přátelství a splétají intriky proti sokům, zažívají první milostná dobrodružství a několik privilegovaných příležitostně bojuje ve zvláštní aréně o zdánlivě nedotkutelnou dívku Himemiji a o sílu „přinést světu revoluci“. Souboje uvádí stále tatáž (byť mírně obměňovaná) znělka, což zdůrazňuje jejich spíše obřadní charakter, a navzdory letitosti seriálu jsou výborné; choreografií už neohromí, ale výtvarně jsou krásné. Doprovází je značně trhlé písně – hudební doprovod je žánrově mimořádně bohatý a představuje pro mne filmový vrchol -, ale ještě zmatenější než z jejich textů bude divák zpočátku nejspíš z magického stínového divadla, které tu více, tu méně alegoricky glosuje seriálové události. Desítky dosud zhlédnutých anime mě dostatečně nepřipravily na Utenu, její svérázný přístup, a měl jsem nezřídka pocit, že s něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Tenhle školní areál je prostě podivné místo plné podivných lidí, v němž se dějí věci důvěrně známé, ale mezi nimi probleskává jakási směs snových vzpomínek a náznaků, že se zde jedná o cosi víc. Na tvorbě se podílelo mnoho režisérů a je to znát. Každý látku pojímá jinak a jednotlivé epizody se liší způsobem vyprávění i atmosférou, ovšem dokud se drží určitého základního rámce, ke světu Uteny se tahle různorodost hodí. Žel vyskytuje se zde několik excesů (zejména epizoda 8), jež svým charakterem vybočují opravdu extrémně a seriálu škodí. Největší prostor je věnován postavám, zpravidla se každý díl zaměří na jednu z nich a přiblíží nějakou její vnitřní obavu či vztah k někomu jinému. V psychologické propracovanosti patří Utena mezi nejlepší anime; charaktery jsou napsány dobře a nejednoznačně a v jejich příbězích se stále připomíná červená nit celého příběhu, tedy obtíže související s dospíváním, jako poznávání své sexuální identity či touha po něčem věčném, oč by bylo lze se opřít. Právě u „vážných témat“ se nejsilněji projevuje další Utenin klad, výtvarné zpracování a jeho schopnost zprostředkovávání různých pocitů či stavů (např. děvče odmítající opustit rakev, v níž se skrývá). Nápaditá výtvarná řešení jsou ale na každém kroku, např. černé-chybějící obličeje ve vzpomínkových pasážích nebo místo pro dušezpyt pojaté jako výtah, který sjíždí stále hloub do podvědomí. Jak se seriál odvíjí poměrně poklidně, tak závěrečných devět dílů se promění v jízdu na splašeném oři, během níž není skoro čas ani rozhlédnout se okolo. I proto bude po jeho vyvrcholení dost možná panovat v divákově hlavě z této postmoderní pohádky určitý zmatek. A touha podívat se na ni znova. 10/10

Uvědomuji si, že pro komediální podívanou o sexu nejsem vhodná cílová skupina, přesto jsem v případě Woody Allena trochu doufal... a nakonec se i dočkal, poslední povídka („Co se děje v organismu při ejakulaci?“) je totiž dokonalá. Bylo pro mě obrovským překvapením, kde brali tvůrci „Byl jednou jeden život“ inspiraci pro svůj projekt; ta podobnost je zarážející. Napadlo mi, jestli to snad neměl být původně pilotní díl; pakliže však byl vydáván za naučný seriál pro děti, nedivím se, že se zpozdil o 14 let. Hodnocení je především za ni, ostatní povídky už jsou chabý (čti splihlý, bez erekce) průměr (televizní soutěž, laboratoř) nebo jednoduše žalostné (snad všechny ostatní). Silnější **.

Možná bych se na film díval jinak, kdybych neznal předlohu, takhle jsem se ale jejího stínu nedokázal po celou stopáž zbavit. Na Mefistovi je bohužel vidět, že nejde o dílo původní; když se Szabó výrazně od knihy odchyluje, je to v pořádku (např. výtečný závěr), ale nejednou se z ničeho zjeví postava či situace důležitá pro děj, pro kterou však chybí souvislosti, a výsledek působí značně nekompaktním dojmem. Mannův román nepovažuji za kdovíjak skvělý počin, v psychologické kresbě však vítězí; např. Hendrikův vztah s černoškou zde pozbyl své dominantně-submisivní roviny, stal se pro film v zásadě zbytečným a Hendrikovu osobnost znatelně zplošťuje. Příliš mi nesedl ani samotný K.M. Brandauer, obzvláště jeho afektované a povrchní ztvárnění Mefistofela. Silné ***.

„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu.

Celý seriál stojí na zobrazování extrémních protikladů zrcadlících se v životě dospívajícího chlapce Negišiho a točících se kolem jeho působení ve světě hudby. Miluje sladké romantické písně doprovázené drnkáním na kytaru, ale účinkuje jako frontman brutální metalové kapely se satanistickým image, na jejíchž koncertech zpívá o tom, jak znásilnil a zavraždil (nebo to bylo naopak?) své rodiče, a týrá kapitalistické prase, nápadně připomínající - všem, kteří ho znají - Subjektiva. Trpí výčitkami svědomí kvůli vlivu své kapely na mládež, jež ji zbožňuje, ale jakmile ze sebe svlékne svůj usedlý civilní šat (a často ani toho není třeba), stává se z něj zase ten ďábel s krví podlitýma očima, který si pod maskou může dovolit fakticky vše, a nikoho ani nenapadne, kým v běžném životě je. Nu a tohoto rozporu seriál využívá k co nejšílenějšímu prznění všemožných situací, z nichž se skládá život mladého muže: schůzky s něžnou dívkou jeho snů, natáčení TV pořadu s nejmilovanější sweet-popovou kapelou, setkání s rodinou, jež si myslí, že vede v Tókju ctnostný život... a Negiškovo temné Já, Krauser-san, JE ZNÁSILNÍ VŠECHNY!!! Od první chvíle nejde o seriál ani v nejmenším realistický; všechno je přestylizované, dotažené ad absurdum a často také dosti laciné, např. časté „náhodné“ pády a následné kopulační pohyby, z nichž je šílící teen publikum u vytržení. Chápu, že člověka libujícího si v kultivovaném humoru to může až zhnusit, a sám sebe se ptám: Proč se u toho k čertu tak bavím? Není náhodou i ve mně – v člověku nesnášejícím v anime prvoplánovitost a laciný humor – kus temné stránky Negišiho, kterou tento seriál probudil, stejně jako ji v Negišim probudí první tóny jeho hitu Grotesque? Dokonce jsem pod jeho vlivem zatoužil založit také právě takovouhle kapelu, leč osidla českého školství a vědy svedla jednoho z potenciálních členů do hřejivého náručí levice a jeho kapitalistické sklony jsou tytam. DMC je tak očividně přehnané, že jsou i tyhle pitomosti neskonale půvabné - obzvláště ve spojení s lajdáckou animací, která k seriálu tak přirozeně ladí. Ovšem pod nánosem vulgarity a obscénností jsou k nalezení i opravdu vtipné momenty, jichž by se divák u takhle pokleslé podívané nenadál; ať už jsou to např. Krauserovy pohotové reakce, když se dostane do úzkých, nebo vpravdě geniální závěr 9. dílu, v němž se zhmotní-zlo-celého-světa a doprovodí jej přitom úžasná Carmina Burana. V mnoha ohledech skutečně nejde o primitivní zábavu, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Anebo je to jen racionalizace světlého Já, které se za svého temného bratříčka tak stydí? ]:->)

Vizuálně Wellesův Cizinec nezestárl ani trochu a stále je to skvostná podívaná, v ostatních aspektech se na něm však zub času podepsal ošklivě a především v poslední třetině už se pro svou (z dnešního pohledu) naivitu a schematičnost pohybuje na hranici sledovatelnosti. Slabé ***.