milancecil

216. Noc není pro člověka jen časem odpočinku a spánku, jsou činnosti s různou důležitostí a významem, které buď nemají odkladu nebo ani v noci neustávají, tak se díky dokumentu seznamujeme postupně v jednotlivých úryvcích s ukázkami různorodosti nočního života, kdy si lidé v řadě profesí plní své pravidelné pracovní povinnosti nebo jsou připraveni v pohotovosti na jejich plnění, v anonymitě vykonávají úkoly, které pro nás ostatní probíhají ve skrytu, bez připoutání pozornosti, bez našeho uvědomění, přitom jsou neoddělitelnou součástí fungování společnosti, určitě jde o zajímavé dílo, i když ve formě sdělení minimalisticky úsporné, jen jako bychom byli my sami přímými účastníky jednotlivých situací, jako bychom právě i my, společně s ostatními aktéry, si v tu noc plnili nějaký svůj úkol.

Skvěle originální, nápaditě zpracovaná road-movie, ve které nedobrovolně svede na společnou cestu do Aberdeenu otce a jeho dceru poslední přání její umírající matky Heleny, kdy Kaisa to zpočátku bere výhradně jen jako svoji povinnost, bez nějakého hlubšího emočního angažmá, tak naprosto jednoduché je iniciační schéma filmu, ale až následující děj divákovi ukáže, jak moc složitá taková cesta do společného cíle může být, právě když spolu cestují tak neslučitelní lidé, stárnoucí dlouhodobě neúspěšně léčený alkoholik a energická, až obhrouble sebevědomá mladá právnička, opravdu bizarní spolucestující, a tak se postupně rozbíhá děj plný nejrozličnějších konfliktů, výčitek, vzpomínání, nevyhnutelného usmiřování, ale i vzájemného hledání toho nejnutnějšího porozumění, a to vše v podivném řetězci nepředvídatelných událostí, než se oba konečně dostanou k matčinu nemocničnímu lůžku. Opravdu film s výborně vytvářenou atmosférou v jednotlivých scénách, s velmi přesvědčivě hranými postavami a rozhodně s obsahem k zamyšlení. Zajímavý komentář : Fridecka

"Nikdy nikdo nenapsal scénář o květinách", tedy až do chvíle, dokud díky mimořádně usilovnému snažení žurnalistky Susan Orleanové nevznikla kniha, úžasné, velmi obdivované dílo o světě orchidejí a o muži, jejich sběrači a pěstiteli, velmi zvláštním, nekonformním, svérázně podnikavém, o muži, který právě těmto královnám říše květin věnoval významnou část svého ne příliš uspořádaného života, ano, dokud nevznikla právě tato kniha a nezaujala filmovou produkční společnost, tak život úspěšného scénáristy Charlieho Kaufmana mohl mít úplně jiný, mnohem poklidnější a třeba i šťastný běh, bohužel, ta kniha změnila vše a dramaticky, i když se z počátku nabídka na její adaptaci zdála jako velká, až výjimečně velká příležitosti pro vývoj jeho kariéry, postupem se pro Charlieho mění v děsivou životní můru, v něco, na čem raději nikdy neměl začít pracovat, nikdy, ale stalo se a jeho prvotní nadšené odhodlání a sebevědomí se mu zmenšuje a zmenšuje, zoufalství naopak narůstá, stejně tak jako netrpělivost zadavatelů, propadá se až za jakousi mez běžného profesního fungování a původně ambiciózní životní výzva je pro něj už jen trýznivé trauma, které díky výbornému hereckému výkonu Nicolase Cage máme i my, vnímavější diváci možnost prožít, cítit to nejniternější zoufalství scénáristovi krize, ano, není mu vůbec těžké uvěřit všechny ty jeho svírající pochybnosti, vše to tak bolestivé soužení, kterým si den po dni, hodinu po hodině útrpně prochází, žasneme a často ani nechápeme, v jak propleteně složité události se mohla jedna taková knižní adaptace změnit, opravdu vynikají film, sice náročný a nesnadno na prvních několik shlédnutí uchopitelný, snad právě proto se pro mne stal opakovaným mimořádným zážitkem a postavu Charlieho považuji za jednu z nejlépe zvládnutých rolí Nicolase Cage, opravdu se jedná o filmový skvost a já mohu jen nadšeně zvolat, bravo!!! Zajímavý komentář: jezurka42

Excelentní, velmi působivé, vskutku mistrovsky propracované vizionářské dílo, ve kterém se sice prolínají a splývají různorodé filmové žánry, ale nejsilněji, díky ústřednímu námětu, se v základní dějové linii prosazuje žánr sci-fi, citlivě dále obohacovaný až pohádkově laděnými motivy, jejichž spíše jen symbolická sdělení přesahují do pocitově velmi silné, až snové roviny, příběh prototypu robota, unikátního stroje s označením David, jež vzhledem i vyspělostí je na úrovni většího chlapce a má podle ambiciózních předpokladů svého geniálního strůjce být jako úplně první na světě schopen prožívání i těch nejhlubších, zatím jen lidem vlastních citů, má již dokázat přijímat lásku, milovat, toužit, právě tímto mimořádným nastavením se již v úvodu otevírá k hlubšímu zamyšlení celá řada opravdu zajímavých, i když myslím zatím realitě velmi vzdálených témat, má nám ukázat, že patrně nikdy nebude největší překážkou samotný vývoj takového pokročilého systému, ale určitě jeho následná, co nejpřirozenější integrace mezi lidi, třeba do prostředí rodiny, ve které by měl plnit adoptivním rodičům roli jejich potomka, snažit se jim svou přítomností uspokojovat i takovou náročnou, emocionálně velmi silnou potřebu, současně ale být i sám šťastný, citově naplněný, je tu zřejmá, srovnatelná paralela se současnou pozicí adoptovaného dítě, s jeho obtížemi sžít se s lidmi, pro které ono nikdy nebude jejich vlastním plodem, i když bude po takovém postavení toužit, usilovat o něj svou obětavostí a vstřícností, i tak může narážet na odtažitost, na neproniknutelnou bariéru diskriminace, opravdu nádherné dílo, poskytující vnímavému divákovi velmi silný zážitek, film oprávněně vyzdvihovaný téměř jen samými superlativy až do těch nejvrcholnějších výšin diváckého zájmu, bravo !!!!

285. Stalo se to náhle, s typickou překvapivostí s jakou život prostě umí člověka zaskočit, zamiloval jsem se, ano, tak nenápadně to dílo původně působilo, že jsem si jeho skutečnou kouzelnou moc vůbec neuvědomoval, ale musel jsem se k němu stále a stále znovu vracet, se stále větším zaujetím se nechat vtahovat do jeho vyprávění, opravdu jen s úžasem se nyní ohlížím, jak se to vše postupně stalo, jaká mistrná léčka na mé srdce se tu po celou tu dobu odehrávala a jsem lapený, nemohu se již odpoutat, jen tonu v tak slastných pocitech a povznesený nad všednost života, na vlnách romantiky se konejšivě pohupuji a nechám ve snění unášet, nádhera okamžiků, když člověk pozná co je to souznění, harmonie tlukotu srdcí, opravdu úžasné dílo, je těžké uvěřit, že se to skutečně stalo, je těžké uvěřit, že tak bohatý život náhle může být, díky jednomu prostému příběhu, který jen dokáže správně oslovit vnímavého, city naplněného člověka, jsem nadšený, v událostech, které nás nejen pobaví, rozesmějí, ale i přivedou k hlubším myšlenkám, co nadřadit, spořádanost? řád? Nebo živelnost? Nespoutávat nadšení, vášeň, vždyť smysl pro obojí v sobě člověk má, jen záleží čemu dá důraz, co v sobě upozadí a tak se můžeme skvěle bavit a přitom uvolněně přemítat, čemu dáme právě ve svém životě přednost my. (10/10)

238. Náš život je jen tak těžký, jak rozhodně se obtížím v něm postavíme, až obtěžkaní vlastními nezdary si uvědomíme jeho skutečnou tíži, jak draho platíme, abychom získali ztracené jistoty, čeho se vzdát, jak mnoho obětovat, jen aby náš život dostal opět smysluplný směr a řád, tak závažné jsou úvahy, k nimž je tragickými okolnostmi dovedena Alice, po nehodě manžela zůstává sama s dospívajícím synem, bez pomoci, jen s penězi z prodeje věcí z jejich domácnosti, je postavena před volbu a rozhodování, které do jejího života dříve nepatřilo, přesto musí jednat, zajistit sobě a synovi zázemí, odklady, ani otálení si nemůže dovolit, tak se s oběma vydáváme na dalekou cestu, hledat společně místo, kde začít znovu život, kde i přes omyly a vzájemná nedorozumění vytvořit pro sebe domov. Úžasně pravdivý film o životě, skvěle herecky obsazený i režijně vedený.

252. Velmi zvláštní film, i když ztvárněný jen v odstínech šedi, v na první pohled obyčejně působící obrazové kvalitě, přesto s výrazným, nepřehlédnutelným půvabem, kterým k sobě dokáže pozornost vnímavého diváka přitáhnout a postupně si ho k sobě připoutat, stejně tak jako dívenka Alice svého nového opatrovníka, nelze události jen tak, bez výčitek opustit, nechat ji napospas, v nejistotě, vystavenou hrozbám, musíme zůstat soustředěně na blízku, být stále pozorní, pečlivě vnímat, naslouchat, podlehnout té jemné, bezelstné manipulaci, nechat se ovládnout kouzlem, které dokáží jen děti kolem sebe jako sítě rozprostřít, aby si nás ve svých životech pojistily, udržely si naši náklonnost, i přes svůj zarputilý vzdor a vylomeniny, stále a stále, opakovaně, si k sobě vzájemně klestíme cestu pochopení a porozumění, stejně tak jako toto pozoruhodné dílo ke svým divákům, až je nám i líto, že se musíme nakonec odloučit, a tak se alespoň opakovaným zhlédnutím, jakoby ve vzpomínkách, k sobě znovu a znovu vracíme. Nádherné!!!

Film o amerických hodnotách, zdánlivě nezpochybnitelných a bezmezně přijímaných lidmi v očekávání, že právě to jejich oddané přizpůsobování se jim je přivede k vytouženému pocitu štěstí a naplnění, Lester Burnham, úspěšný čtyřicátník, v jehož životě nemá náhle zůstat téměř nic, jak doposud po léta bylo, právě vždy jen v souladu a jen těm ryzím hodnotám podřízené, až jeho jakési procitnutí a uvědomění si pro nás diváky vytváří tu základní, nosnou zápletku, máme pochopit, stejně jako on, že pod tím krásným, tak pečlivě pěstěným povrchem, jsou vážné závady, mnohdy svou závažností až zásadní, efektní dojem naprosté dokonalosti se drolí, rozrušují ho prohlubující se trhliny a odhalují nám náhle tu až nespočetnou řadu zastíraných skutečností, tak jak se konflikt jeho identity nezadržitelně rozšiřuje, jeho jednání se proměňuje až v jakýsi tragikomický osobní protest, jak demonstrativně se rozchází s těmi doposud slepě uctívanými hodnotami, on se ale ve své vzpouře alespoň dočasně cítí svobodný, naplněný, šťastný tak, jak zatím ve svém vzorově spořádaném životě nebyl, nepochybně svým jednáním otevírá pro nás diváky téma pro hlubší zamyšlení.

276. Tak přijďte i k nám vy chrabří synové slavit a hodovat, vraždit, loupit, rabovat, jste u nás vítaní poslové smrti, zabijte, zničte, zbořte, jak je vám podle chuti. Je to obdiv si zasluhující hrdina nebo jen surový vrah? Pro mne je a bude vrahem, i když on si své zločiny vždy nějak obhájí, jak jinak by sám sobě odůvodnil svou vlastní zločinnou existenci, právo na takové jednání. Pro mne není a nikdy nebude žádné ospravedlnitelné násilí, jen více méně vypočítavá, zištná záminka, úměrná vlivu a rozsahu mocenských zájmů, společnost, která takové jedince oslavuje, s hrdostí se k nim hlásí a ještě vyzdvihuje jejich násilnický charakter ve vyčísleném počtu jejich obětí, jen dává zřetelně na vědomí, jak hluboko již ve své lidské podstatě poklesla a je právě v takových svých postojích velmi bezpečná, nejen pro okolí, ale i sama pro sebe, propagandistická podívaná, která může místo znechucení a odporu poskytnout uspokojující zážitek snad jen podobným typům, velmi smutné, ale zároveň i vypovídající mnohé, nezanedbatelné o závažné situaci a stavu, ve kterém současný svět je, k jakým činům je více méně otevřeně nucen nebo ve skrytu rafinovaně manipulován. (5/10) Spřízněný komentář: mat.ilda

Během posledních dnů další naprosto mimořádný filmový zážitek, na nejnovější dílo velmi talentovaného režiséra Joa Wrighta jsem se už nějakou dobu chystal, nezbytně obeznámený s předchozím zpracováním románu literárního génia Lva Tolstého se těšil na jeho důkladné porovnání, především na konfrontaci ztvárnění hlavních postav tragického vztahového trojúhelníku, byla to jistě očekávatelná a velmi významná herecká výzva pro všechny, jak své postavy přesvědčivě uchopí tentokrát a po patnácti letech je pro nás, diváky opět oživí v dramatických událostech z již tak dávné minulosti, jak silné, až nitro jitřící emoce v nás svým herectvím dokáží probudit nebo nás možná i vyprovokovat k hlubšímu zamyšlení, jestli se to, co se odehrálo tehdy, nepodobá více méně situaci, kterou prožíváme mi sami ve svých současných životech, jestli nestrádáme tím samým konfliktem milostné vzpoury proti pozvolnému umírání v právě takovém vztahu podle pravidel, jestli nejsme právě tak zoufalí ze svých citových prožitků v sevření vyčerpávající, únavné reality, jestli také tak silně netoužíme zaplavit svůj život láskou, obživujícím přívalem citů, na svěží a omamnou zahradu žíznící vyprahlou pustinu proměnit, smutný a patrně již navždy nadčasový námět, s trvalým přesahem do kterékoliv, i té sebe vzdálenější doby, jen v jiných, v čase se proměňujících divadelních kulisách a kostýmech, jakoby přesně podle toho, tak úžasného zpodobnění, kdy vše pro děj stěžejní se odehrává až téměř symbolicky pouze v rozmanitých prostorách takového starého divadla, značně omšelého, odřeného, oprýskaného, kde se stále a stále, dokola a dokola odehrává další z mnoha repríz, v nichž se s plynoucím časem nic na dějové linii nemění, zůstává téměř stále stejné, s mnohdy ne tak nevyhnutelně tragickým koncem, skvělé, nepochybně odvážně, v detailu i v celku originálně pojaté dílo.