Bart

Velmi zdařile natočený film. Režiséru Rostockému se podařilo citlivě spojit 4 příběhy. Komediálně laděný, jemný milostný, dramatický a dojemný příběh. Herecké výkony všech hlavních představitelů byly naprosto vyrovnané. Herecká milostná dvojice Tichonov - Brejchová se na dlouho staly pro mnohé představou mladé křehké lásky.

Natočit podobenství může lákat svojí zdánlivou snadností už jen proto, že ne vše musí být vždy úplně srozumitelné. Masseba je toho typickým důkazem. Film byl natočen ledabyle v jednoduchých dekoracích, na kterých se podílel mistr Knížák. Rozhodně neobsahuje žádné závažné poselství. Tvůrci si to velmi zjednodušili. Skupina lidí a samé násilí. Žádné jiné zákonitosti společnosti. Přesto však vcelku dobrý výkon Karla Rodena. Režisérovi Zábranskému se už nikdy nepodařilo překonat Dům pro dva.

Pravděpodobně nejlepší a nejucelenější film režiséra Holmana. Nenatočil žádné sentimentální melodrama. Podařilo se mu úplně bezvadným způsobem skloubit filmové drama s komediálními prvky. Vytvořil přesnou hranici mezi těmito žánry, zasadil je do jednoho filmu a člověku ani nepřijde divné, že po vážné scéně přijde komická situace, které se srdečně zasměje. Mám na mysli především scény s Janem Pivcem a Milošem Nedbalem jako nerudným sousedem. Vlasta Matulová sice dostala opět stejnou roli, jaké v té době hrála, ale tentokrát byl její výkon vyrovnanější a rozhodně oproštěný od přehnané tragiky a patosu. A Vojta Novák byl v roli ráčkujícího divadelního dramaturga naprosto kouzelný. Určitě to byl jeho nejlepší výkon v českém filmu, tentokrát bez jakéhokoliv náznaku teatrálnosti, jak bývalo u něho zvykem. V kontextu tehdejší tvorby musím dát určitě 5 *.

Jak už to bývá, když se všem něco nelíbí, najde se vždy alespoň jeden vybočující z řady. V tomto případě jsem to já. Tenhle film mě absolutně dostal. Uznávám, že mohl být kratší, některé postavy (bratři) byli trochu navíc. Mě osobně se nejvíc dotkla postava markýzy de Montemayor v podání K. Bates - neuvěřitelně smutná postava. Výborný H. Keitel a G. Chaplin.

Kvalitní televizní zpracování české národní klasiky. Řada brněnských herců v čele s Danou Medřickou předvedly nadprůměrné herecké výkony. Zdeněk Kaloč natočil inscenaci prokládanou zpěvy, přece jenom se trochu odlišující od původní předlohy. Příběh se odehrává od konce. Ve vesnici je nalezeno mrtvé dítě. Všechny hlavní postavy jsou v jedné místnosti a přehrávají vše, co se stalo v minulosti, až do současného dne. Inscenace je stylizována spíše do divadelní podoby a ne každý divák ji skousne.

Velmi zdařilý přepis románu Karla Čapka. Rozhodně zdařilejší, než pozdější zpracování režiséra Balíka. Mlčenlivé scény v Hordubalově rodině a zvláštní půvab Suzanne Marwille zabíraný detailem kameramana Blažka byly velmi působivé. Režisér Frič zvolil netradiční obsazení. Jednak to byl Vojta v roli Juraje Hordubala, Fričova žena Marwille v roli Polany a především vysoký a urostlý Paľo Bielik jako Hordubalův bratr Michal. V ostatních rolích měl režisér také šťastnou ruku a to v případě Mirka Eliáše jako Štěpána nebo Františka Kováříka jako bači Míša. Suzanne Marwille patřila mezi herečky, kterým příchod zvuku zničil jejich filmovou kariéru. Její síla spočívala především v zajímavém obličeji, nikoliv v herectví jako takovém. A proto jí role mlčenlivé Polany rozhodně sedla.

Pohádka celkem nudná, ale Maciuchová si šlape na jazyk kouzelně :-))

Zatímco Juraj Herz si na Petrolejových lampách zlomil třeba ruku, Jireš si na tomhle přepisu Havlíčkova románu zlámal vaz. Převádět Havlíčkovu prózu na filmové plátno není jednoduché. Přestože tohle není typické Havlíčkovo dílo, určitě není tak složité zfilmovat lyrický příběh jako psychologický román. Nejlépe se s Havlíčkem asi vyrovnal Jiří Bělka, který natočil pro televizi Neviditelného (1965).

Opravdu hrozná pohádka. V epizodce se mihla Tereza Pergnerová.

Jedna z posledních televizních inscenací, která se v době premiéry vysílala živě a zároveň se snímala na archivní materiál. Herci přebýhali ze studia do studia, převlékali se v běhu - proto tak dlouhé tmavé pauzy.