Aluska88

Tak jsem si řekla, že bych se po čase mohla zase podívat na nějaké to béčko. V telce dávali zrovna film z edice "Katastrofická Kanada":) s příznačným názvem Hrozící konec světa. V obsazení figuroval Brad Dourif a navnadil mě i docela povedený plakát. Byla jsem však zklamána. Že to jaksi nebude fungovat, jsem vytušila již od okamžiku, kdy jsem zjistila, že jednu z hlavních postav dabuje Libor Terš. Kromě postavy Dr. Wilsona mi jeho hlas vadí snad ve všem a je mi značně nepříjemný. A tak jeho hlas dopomohl již od začátku filmu k ještě lacinějšímu vyznění. Chudák Brad Dourif se ocitl tam, kde zhruba před 40-ti lety začal, v blázinci. Jako "šílený" vědec mi přišel spíše nechtěně směšný, než aby ve mně vzbuzoval snad nějaký obdiv nad jeho znalostmi. Stejně jako celý tento film mi přišel jako nějaká trapná parodie na mnohem vydařenější či alespoň sledovatelnější kousky z žánru. Triky k pousmání, stejně jako chování většiny postav. Zatímco z oblohy na Zem dopadají špatné digitální triky a celý svět se očividně hroutí, se skupinka mužů v klidu pere. Jakoby se nic nedělo, prostě jako rutinní rvačka před hospodou někde nad ránem:) V každém podobném filmu se totiž této prekérní globální situaci musí postavit jak všichni ti chytří a hodní vědci, biologové a podobní, tak ti zlí záporáci, kteří to stejně nakonec schytají:) "Nemáme čas, míří na nás interferální vlny." :)

Těžko říci, která verze "Zlodějů těl" je lépe zpracovaná. Myslím, že z jistých důvodů se mi přeci jen více líbila původní verze z roku 1958. Snad už jen proto, že byla černobílá, že patřila k tomu "boomu" sci-fi filmů z 50. let či snad proto, že byla první. Každopádně i tento remake si rozhodně zaslouží uznání. Brooke Adams je půvabná a sympatická, Jeff Goldblum zase fešný a mladý, Donald Sutherland bojuje, jak se dá a "Spock" Nimoy se zase snaží držet "logiky.":) Hudba je docela decentní, ale když už přijde na věc, dokáže vytvořit i nějaký ten "faktor" strachu. Nejděsivější mi asi přišlo, když "oni" začali vyluzovat ten svůj křik, nebo co to bylo:) Závěr filmu je vskutku dokonalou tečkou. Pohled na Donalda s otevřenou pusou a ukazující rukou, to stálo za to.

I've never been so fucking scared like this in my whole life! Nevím, jestli jsem ten večer, kdy jsem se na Ženu v černém dívala, byla v nějakém silném emočním rozpoložení, nebo, co to se mnou bylo, každopádně myslím, že takové stavy jsem snad u žádného hororu ještě nezažila. Byla jsem vyklepaná jak alík a tekly mi slzy "hrůzy", nebo jak to mám nazvat (víte, takový ten stav, kdy se někde oběť schovává před vyšinutým maníkem se sekerou, nebo prožívá šílenou noční můru a strachy začne brečet:) Hned úvodní půlhodinka mi nabídla zhruba šest šokujících lekaček, které mě totálně odrovnaly, a měla jsem dojem, že jestli to tak půjde dál, ve zdraví to nepřežiju. A kdybych se poté zbytek filmu nedodívala s ovladačem před očima, kdykoliv "to" přicházelo, zřejmě by k tomu možná i došlo:) Ačkoliv Žena v černém přináší ten nejklasičtější "Ghost Story," který není v podstatě nikterak originální, ani nijak složitě propracovaný, hustá a značně ponurá atmosféra viktoriánské Anglie a především samotná dokonale děsivá Dáma v černém vše bohatě vynahrazují. Takže v podstatě ta nejtradičněji zpracovaná duchařina, v níž opět figuruje starý, chátrající, "Scary House" s pohnutou minulostí a jeden zlostný duch, mi přivodila pravděpodobně ten nejděsivější status, jakého jsem zatím při sledování hororů dosáhla. A při pohledu na Daniela Radcliffa jsem měla dojem, jako bych se dívala na Richarda Armitage ve studentských letech:)

Tak nějak jsem od Walk on Water doufala v zajímavý divácký zážitek, ale dostalo se mi mnohem silnějšího prožitku, než jsem asi očekávala. Tak především, Lior Ashkenazi je nádherný chlap a jeho postava není zrovna jednoznačně vykreslena. Jeho navrch drsný, realistický, s profesním odstupem a od emocí distancovaný charakter je zároveň svým způsobem uzavřený a teprve postupem filmu se odkrývá jeho jádro. Je tedy zároveň na divákovi aby se každý sám pokusil si interpretovat jeho chování a skryté emoce. To se týká především jeho vztahu s Knutem Bergerem. Již od prvního setkání se mezi nimi vytvoří "electrifying chemistry," která s každým posunem děje ještě nabývá na síle. Až si člověk přeje, aby mezi nima konečně k něčemu došlo:) Právě jejich zvláštní vztah se stal hlavním předmětem mého zájmu a čekala jsem, jak to nakonec mezi nimi dopadne. Sice se nekonalo to, co jsem si tak přála, ale možná je to právě to, co si má divák vyložit po svém.

Rozhodně jeden z nejpůsobivějších "malých velkých filmů," jaké jsem v poslední době zhlédla. Skvělý scénář, zpracování a výborné výkony, zejména Charlie Hunnam byl parádní a nechápu tu spoustu kritických odezev na jeho výkon. Chemie mezi ním a Liv Tyler je elektrizující a tvoří hnací motor celého snímku.

Michele Soaviho jsem prvně poznala, když mi zprostředkoval "Svatyni" gotického, satanského děsu. Od Hrůzy na jevišti jsem očekávala přinejmenším podobně hrůzný zážitek, ale byla jsem docela zklamána. Nevím, možná se na mém dojmu výrazně podílel český dabing, který mi přišel docela slabý. Hrůza na jevišti tak není přehlídkou děsu, budovaného napětí a husté atmosféry. Naopak. Je to jedna velká přehlídka nelogičností, nepravděpodobných situací a podobných kiksů, které mě již zhruba asi po půl hodině utvrdily v tom, že tento film nebude zrovna patřit mezi ty blyštivé klenoty italského hororu. Jako příklad uvedu scénu, kdy týpek, zcela brutálně rozfašírovaný motorovkou v jedné scéně mrká. Nepředpokládám, že by někdo v takovém stavu ještě mohl být naživu. V další scéně se naopak hlavní hrdince prchající před sadistickým šílencem v masce nepodaří ani se správným klíčkem otevřít na několikátý pokus dveře, které jsou zřejmě zamčené na padesát západů, když to však zkusí po krutém souboji s vrahem, zázračně se dveře otevřou. Plus spousta dalších situací, které film postupně více a více uvrhají do formátu laciného béčka. Alespoň hudba je, tak jako u italských hororů vždy, velmi vydařená.

Jennifer's Body přináší poměrně vydařenou hororově - zábavnou záležitost v hlavní roli s dvěma nejkrásnějšíma kočkama, jaké se za poslední léta ve filmu objevily. V diskuzích se hojně spekuluje o tom, která z holek je více "Hot." Jestli Megan či Amanda. Já myslím, že je to přesně tak, jak se o tomto srovnávání vyjádřil jeden uživatel na IMDB. Megan je sexy jak sviňa, smyslná, až dráždivá, v tomto případě ďábelsky, démonicky sexy. Amanda je oproti ní s tou svou andělskou, nevinnou, světlou tváří ve výrazném kontrastu, a coby "šedá myška" s brýlemi zde má zastávat jakýsi "vedlejší doplněk" své "kámošky" Jennifer, která je populárnější, krásnější a sebevědomější. Pánové i dámy si zajisté užijí úchvatnou lesbickou scénu mezi Megan a Amandou:) Celkově je film sice možná průměrný, s častým klišé, ale na nic si nehraje, nebere se vážně a prostor pro humornou a hororovou stránku je akorát vyvážený.

Už při Hellraiser: Inferno jsem si všimla, že tvůrci zřejmě rádi natáčí filmy se slovem "Hellraiser" v názvu, i když je celý film v podstatě o něčem úplně jiném a sám Pinhead se v něm objeví pouze "na skok." Například zde, v Hellseekerovi zcela ovládne prostor až ke konci snímku, a to zhruba asi na několik krátkých minut. Ty však stojí za to, a opět tak můžeme být svědky jeho filozofických proslovů na téma existence zla, pekla, bolesti a rozkoše. Do té doby nás však čeká dlouhá cesta, kterou musí divák ujít spolu s jakýmsi týpkem, jehož jediným úkolem je po většinu filmu prožívat stále dokola ty stejné situace, potkávat ty stejné osoby a trpět stále většími bolestmi hlavy. Jo, a zapomněla jsem, že má stále velmi živé a docela psycho halucinace, které stále nabývají hrůznějších tvarů. Divák si tak může být jist, že se snadno ztratí v té změti, která se odehrává v několika časových i smyslových rovinách zároveň. Současnost, minulost, skutečnost i výplody mysli se zde protínají tak často, že z toho začne být nejeden divák za chvílu magor taky:) Další silnou stránkou je obsazení Ashley Laurence, která zde však dostane zhruba tolik prostoru, jako sám Pinehead. Ale co, i když už scénáristi blbnou a celkově to už nestojí za moc, sám Pinhead bude vždycky vládnout místu, kde se ocitne:)

Remake legendárního hororu z 80. let nebyl ani zdaleka tolik špatný, jak jsem očekávala. Dokonce bych řekla, že ze všech kultovních hororů, které si za poslední léta musely vytrpět dívat se na své znovuzrození, jen aby si pánové z nejvyšších míst Hollywoodu mohli opět namastit kapsičky na teenagerském obecenstvu, které po takových filmech lační, je Noční můra v Elm Street vcelku snesitelným filmem. V rámci žánru však nepřináší absolutně nic nového. Tradiční formát s partičkou mladých lidí, hezkých, prsatých holek a hezkých kluků, kteří se musí postavit své největší "Noční můře" se křečovitě drží osvědčených postupů. Očekávané lekačky, plytké dialogy. Alespoň ta atmosféra byla vydařeně hororová. Jackieho Earle Haleyho považuju za vysoce talentovaného "velkého herce malých rolí", ale když jsem prvně pohlédla to té jeho "Zjizvené tváře", která postrádala všechno, čím disponuje ta Freddyho původní, snad kromě umělého a laciného CGI efektu, byla jsem zhrozena, co to sakra provedli s tou jeho hrůzu nahánějící tváří. Ale alespoň Freddy občas utrousí nějakou tu vtipnou hlášku a vlastně tak celé tohle "moderní klišé" drží nad vodou.

Ryan Gosling shodil tu svou hustou bundu, kterou nosil v Řidičovi a vyměnil ji za odrbaná trička nošená naruby a ta s potiskem Metallicy. Parádní fáro zase vyměnil za těžkotonážní motocykl. Do toho si nechal potetovat většinu své nabušené muskulatury. A samozřejmě si opět část filmu ukradl zcela pro sebe. Snímek by se dal rozdělit na tři části a vlastně neprobíhal vůbec tak, jak jsem si myslela, že bude. Předpokládala jsem, že by se zde mohla odehrávat mistrovská hra ve stylu Nelítostného souboje. Společné setkání Ryana a Bradleyho však netrvá dohromady snad ani minutu. Takže, první část je "One Man Show" pana Goslinga, v níž mu zdatně sekunduje Ben Mendelsohn (kurňa ta chemie mezi nima...:), v té druhé se o to pokouší Bradley Cooper za doprovodu Raye Liotty a v té třetí mě zase dostal Dane DeHaan. Ten kluk má sakra něco do sebe a tím svým zfetovaným výrazem ve tváři mi opět, po tom, co jsem s ním viděla Kroniku, připomínal mladého DiCapria v Basketbalových denících. Co se týče nějakého toho porovnání hereckých schopností pánů Goslinga a Coopera, zcela souhlasím s jedním příspěvkem uveřejněným na IMDb. Dotyčný se vyjadřoval, že ve scéně, kdy Luke pláče při křtu svého synka v kostele měl pocit, jako, že se dívá na člověka, který "normálně" brečí (já dokonce měla pocit, že začnu brečet s ním:) A závěrečná scéna v lese, kdy pláče Avery mu přišla, jako by sledoval herce, jak pouze hraje svůj part. A přesně tak to přišlo i mně. Herecky má Ryan rozhodně navrch, především v uvěřitelnosti a přirozenosti emocí. Bradley se sice snaží, ale zatím veškeré emocionálně vypjaté momenty, v nichž jsem ho v dramatech viděla, mi přišly "hrané" a strojené. Ale co, třeba se jednou dokáže vypracovat i na ten herecký vrchol, kdy v něm nebudu vidět jen toho krásného modrookého muže, ale především výborného herce. V komediích nikdy nezklame, tam mu jeho part věřím, ovšem v dramatických rolích si jím ještě jistá nejsem. Celkově je The Place Beyond the Pines osobitým a velmi atmosférickým dílem s úchvatnou hudební stránkou. Mezi můj nový objev patří Bon Iver a z herců Ben Mendelsohn, s nímž jsem se zde prvně setkala. "Kdo to kruci je?," pomyslela jsem si, "He is amazing!" Tento snímek je něco jako nádherný briliant, který je však svou formou, v níž se mísí nepředstíraná jednoduchost a zároveň i propracovaná komplexnost natolik specifický, že může ohromit pouze určité diváky. Ti druzí v něm můžou spatřit pouze obyčejný příběh, který je zbytečně roztáhlý do několika linií. Já patřím k té první skupině. Mně ohromil. Naprosto. "If you ride like lightning, you’re gonna crash like thunder."