creTin

[KVIFF 2012] Vesnickou poetikou natočený dokument o klubovně uruguayského fotbalového klubu, z něhož se stal nejdřív klub transvestitů a následně kostelík. Podivnou volbu tématu asi nemá smysl řešit (film jsme vybrali protože úterní karlovarský program byl bída s nouzí), definitivně to ale zabil formát časosběrného dokumentu. Pomalé dění na plátně zlikvidovalo i vyvstávající konflikty. Sociální problém lásky s transvestitou, který lokální komuna neakceptuje, se stane jenom tak mimochodem. Jediné, co mě na Bella Vista bavilo, byla prudérní postava angažovaného vesnického šmejda - bývalého ředitele fotbalového klubu - který sice nemá vlastní zájem na využívání prostoru, ješitnost mu ale nedovoluje, aby jeho někdejší svatostánek zněsvěcoval někdo jiný. Vesnické charaktery tak sice byly uvěřitelné, i přes konfliktní téma se ale nic neděje, díky čemuž je velmi obtížně udržet pozornost.

Pořád se mrká do minulosti a zpracovávaj se témata už zpracovaný - bídák Rimmer jednou prožívá další mizérii, jednou ji překročí, znovu se oslavuje Listerovo flákačství a přímo se rozebírá jeho vlastní otcovství. Jednou ze dvou vlaštovek tak je odlehčenej výlet do minulosti, konkrétně do nezmapovanýho období Jěžíšova života (díl tři). I tam se ale novej impulz humoru, nostalgickýmu po seriálu z mládí, dostává díky přimíchání nových postav, což je trochu přiznání vlastní vyčerpanosti. Přitom když Naylor začne s minulostí postav kreativně pracovat (díl pět), dokáže v papundeklovym sci-fi sitkomu narýsovat možnost smysluplnýho pokračování. Když totiž citově vyprahlej Lister laškuje s automaty a do toho přijde hypotetická možnost otcovství před třemi miliony let, otevřou se odlehčený dobrodružství existenciálních problémů jednotlivých postav. Troufám si tvrdit, že dospělejší zápletky by o pár let staršímu publiku sedly podstatně lépe. Mně určitě, imitace starejch schémat je totiž zbytečnost.

Rapovej muzikál se střípky londýnského podsvětí. Mladej kluk, co funguje mimo gang, je na předměstský škole vnímanej za lúzra, ale do fungování v něm už nestihne dorůst. Obyčejnej chlapík ma za kámoše absolutního šmejda, ale nemá z "pracovního" koloritu moc šanci uniknout, pokud definitivně nezmízí. Prostitutka musí "obsluhovat" zákazníky vedle kočárku, aby uživila dítě v něm. Je to absolutně černý vidění kriminality velkoměstský periferie v nekonečnym cyklu, ale náhled do ní prostřednictvím sledování prolínajících se osudů něco sděluje mnohem líp, než spoustu moralistických filmů ze stejnýho prostředí. Postavy se představují vlastním trackem, rapový symfonie od Plan B se vůbec hodně povedly. Některý scény pak jdou přímo do živýho. Když se kluk připojí ke gangu a obraz mlácení spolužáka se přepne do malýho formátu videa z telefonu, jsme najednou blízko věcem z Rozzlobenejch mužů, Návratum do reality, Zvraceny.cz atd s tagem bitka. Možná je trochu škoda, že se s technikou amatérskýho videa nepracuje víc, v tomhle kontextu její použití má sílu a dává smysl.

[KVIFF 2012] Trochu moc nápadů na hodinu a půl. Vizuální zpracování super, hudební nástroje navržené dle křivek ženského těla taky, ale romantický trojúhelník jejich návrháře, muže, pro něhož je navrhuje, a jejich můzy se v nich ztrácí. Klíčový problém s dýcháním bych bez Villeneuvova komentáře asi neodhalil. Stejně tak je trochu problém orientovat se v tom, kde je snový a "reálný" svět. Spoustu motivů (fotografka, falešné přistání na Marsu, nesmrtelný Lepage, ...) vyplyne do ztracena a nakonec zůstane jenom pocit "viděl jsem něco zajímavého". Chtělo by to, aby někdo kočíroval autorovu imaginaci, takhle se to totiž zvrhlo v její exhibici.

Emotivní hudba, sekané záběry, dramatické příběhy v kuchyni a tři porotci, co soutěžící odstřelují hláškami typu: "Hej, Pavle, vzpamatuj se prosimtě." Nova se z jednotlivých dílů snaží udělat detektivku o tom, kdo se provinil na jídle a kdo vypadne, v hezky efektnim balení. Dává ji ale do prostředí, kde nic takovýho není a kde s ní hlavní protagonisti úplně nespolupracují. S přibývajícími díly se to osekává hlavně na kulinářskou soutěž, která představuje určitý trendy/kuchyně/vařicí techniky. Ani jedno mi nepřijde jako úplně dobrá cesta, byť ta druhá je nepřímo aspoň trochu (byť bizarně pompézně) vzdělávací.

[KVIFF 2012] Zábavný výstřižek ze života jednoho berlínského flákače s extrémně hořkou pachutí. Černobílý film je koncipován trochu jako groteska, sled víceménně zábavných situací vycházejících převážně ze sociální interakce - Niko nedostává řidičák, Niko je konfrontován s holkou, kterou v mládí šikanoval, Niko nedostane v kavárně kafe, protože si místo levnějšího menu poručil prostě jenom kafe. Většina z nich je samostatně zábavná, ale hlavní hrdina z nich vždycky vyjde špatně, jakkoliv se snaží konfliktům předcházet a prekérním situacím se vyhybat. Postavy s bizarními vlastními problémy jsou těmi, kdo sám se sebou dokáže v pohodě žít, nikoliv zdánlivě normální Niko. Když projekce skončila, dlouho jsme se bavili, jestli to byla víc lehká komedie nebo těžší ukázka neudržitelnosti (pro dnešek typického) epizodického života. Kamarádi tvrdili, že: "Život se dá brát s nadhledem, i když jseš v sebevětšim srabu." Závěr filmu mě ale přiklonil spíš k tomu, že jakkkoliv zábavný můžou být střípky, jenom z nich se život poskládat nedá. Asi to jde sledovat oběma způsoby.

Jako jo, vole, je to fajn ... jako že ty prachy jsou fajn ... a jako že taky úplně tak fajn nejsou ... ale ne, nechci předbíhat. Jenom stačí nebejt blbej a uvědomit si, že na to člověk má čumět jako blbej ... protože pak to je vole jako fajn jízda, jó.

Brilantně zpracovaná satira digitálního a online světa, kterýmu se všichni dobrovolně poddáváme, byť víme, že je to vlastně špatně. Umocněno na druhou tím, že jsme to až na výjimky všichni stáhli a koukli na to sami s laptopem v klíně, případně tabletem, telefonem, whatever. Přesto udělaný s nadhledem, jemnym humorem plynoucím ze situací, který nejde brát úplně pozitivně, a depresí až v druhym plánu. Ten první je přitom ve dvou futuristických epizodách technicky parádní, jasně ale vítězí síla sdělení.

Poeticky natočené béčko. Alenka v říši divů je prvotřídní zabiják a svět začíná poznávat břes blok bojových návyků. Návrat domů, do pohádky bratří Grimmů, rozhodně nemá šťastný konec a ze světa za králičí norou přijde akorát tak mrcha z tajných služeb. Normálně tyhle režijní hrátky moc neocením, ale tady jsem Wrightovi zobal z ruky.

[KVIFF 2012] Originální záznam jednoho vystoupení, který kapelu v hlavách posluchačů neodmyslitelně spjatou s islandskou přírodou vysvobozuje z jejího zajetí. Zrnitý černobílý obraz sleduje hlavně nenápadné detaily jako nohu šlapající na pedál kopáku, podivnou "šálu" jednoho ze členů a další minoritní věci, čímž ale odhaluje mnohem víc, než obyčejný koncertní záznam. Ten navíc oživují jemněhumorné prostřihy do minulosti kapely (třeba hned úvodní otázka na genezi tvorby a následné mlčení v rádiu NPR je kouzelná) a z Inni se tak stává materiál, který lze díky minimálnímu a minimalistickému dění na plátně dokoukat, aniž by se člověk v průběhu začal trochu nudit, což je jeden z největších problémů koncertních DVD - nepřenositelnost atmosféry pouhým audiovizuálním záznamem. Inni je ale hlavně vizuálním doprovodem skladeb a trochu pochybuji, že by mohlo fungovat i u někoho jiného, než u fans skupiny. Proto bylo ve Varech hloupé, že projekce byla trochu potichu, tedy málo zvukově, a tím pádem i celkově, intenzivní.