GOREGASM

Lepší slovo nežli poselství mne v souvislosti s dokumentem Davida Attenborougha nemůže napadnout. Je téměř neuvěřitelné jak všeobjímajícím způsobem dokáže David Attenborough rozmlouvat o naší úžasné planetě a napojit tento tragický příběh na svůj život, který svou bohatostí naopak působí jako z jiné planety. DA je 93 let a za svůj život poznal spoustu úžasných divů této planety, zároveň ale také jako jeden z mála dokáže nejlépe posoudit ten úpadek, který sami nechceme vidět, a kterému se stále rychlejším tempem blížíme. Jeho apel není hysterický, ba právě naopak. Klid a moudrost pohání jeho myšlenky velmi srozumitelně i k tomu největšímu jelitu, či ignorantovi na této planetě. Ten pocit zde je alarmující a já bych si strašně moc přál změnu, která ale z logických důvodů nenastane. Lidstvo nechce předejít apokalypse, chce ekonomicky prosperovat a jako vždy bude reagovat, až když se ekosystém začne bortit. Tento vzorec vidíme v menších měřítcích průběžně v každodenních zprávách a ani tisíc podobných dokumentů, či podobně osvícených lidí to nedokáže změnit. Promiňte :-( 100%

Vynikající dokumentární série o největší basketbalové legendě ever. Úroveň dokumentu je nejen po formální stránce na brilantní úrovni, ani jeden záběr neuvidíte dvakrát, na jedno téma uvidíte několik úhlů pohledu a prakticky vždy i konfrontace s názorem nejen samotného Jordana. Jediné téma, kterého se celý dokument ani nedotkne, kromě tragické smrti jeho otce, je jeho nejbližší rodina a to osobně respektuji. Mně zajímá Jordan jako osobnost jako leader jako urputnej bejk, který šel za svými sportovními úspěchy hnán nejen talentem od Boha, ale zejména neuvěřitelnou vůli a tvrdým drilem, který vyžadoval po ostatních a zejména po sobě a tady dokument opravdu exceluje, kdy dokáže vykreslit Jordana ve velmi nelítostných barvách jako sportovce, který nedal nikomu nic zadarmo, ale dovolím si říct, že s jeho pojetím fair play se chci ztotožnit. Rovný chlap a neuvěřitelný příběh. 100%

Vše, co jsem chválil na Hill House je tady krát jedna celá pět a ještě k tomu si naprosto elegantním způsobem Mike Flanagan umí poradit s dávkováním hororových prvků do celkově melancholicko romanticko dramatického kabátku. Samostatnou kapitolou jsou potom časové hrátky, které si na nás Flanagan přichystal, a které vynikajícím a dramatickým způsobem vystřelují intenzitu některých scén do vesmíru. Jak jsem už zmínil horor zde není dominující žánr, tady hraje první housle drama, ale zabalené do tak neproniknutelného oparu anglického venkovského sídla, že si každý fanoušek Insidiousů a podobně bude postupně více a více pomlaskávat. Finále, které jsem rozcupoval u Hill Housu, tady působí přesně naopak a je dokonalým highlightem a vyvrcholením celé série a to jak po dějové, tak emocionální stránce. I Netflix už umí jedinečné produkty a The Haunting of Bly Manor je dílem, které svým precizním provedením pohladí duši každého, kdo má rád nové nápady. 100%

Přemýšlivé sci-fi snímky jsou velmi působivé a to nejen díky svým kulisám, ale i díky existenciálnímu aspektu, který se v nich většinou protíná s individuálním osudem hlavního hrdiny a v neposlední řadě myšlenkové hloubce. Ad Astra se svým pojetím nachází někde mezi moderně inteligentním spektáklem ala Interstellar a odvážně filozofujícím Soderberghovým Solarisem. To nám v součtu dává film pro lehce náročného diváka, který si rád vyslechne vnitřní konflikt a strádání Pittovy postavy, který cestuje za svým již dávno ztraceným, nikoliv však zapomenutým otcem, který se mezitím stal legendou. Strojově chladný vizuál včetně celkového pojetí funguje báječně ve vztahu k emocím Pittovy postavy, který je dává najevo v potřebně minimalistickém podání a Max Richter svou křehkou etudou na pozadí vesmírné černočerné tmy celý prožitek umocňuje. Zklamání pro mne znamenal závěr, který je masovějšího ražení a předešlá stopáž si zasloužila přemýšlivější konec. Přesto jde o intenzivní a intimní vesmírný zážitek. 80% P.S. Kontemplativní sci-fi to je ;-).

Dobrodružství přecpané až na půdu CGI, které ale svým živým světem schová do kapsy celý zmutovaný Marvel. Alita není jen trojrozměrná postava, ale má hmatatelné emoce, které by ji mohl Glum závidět. Zpracování titulní hrdinky, bylo alfou a omegou úspěchu/tvrdého pádu na Hollywoodský chodník. A protože se povedlo,tak je komu fandit a celá tahle scifi postapo pohádka uteče v solidním tempu, že vás ani nenapadne, že to má dvě hodiny. Tomu říkám rodinný popcorn. 80% P.S. Mohlo by to Robertovi vydělat na nějakou tu jeho odvázanou řezničinku :-).

Ta emocionální prázdnota všech Marvelovek Avengers nevyjímaje je pro diváka mého střihu nesnesitelné. K žádně z těch desítek postav člověk nemá žádný vztah a logicky jím potom jakýkoliv tříhodinový film projde totálně bezkontaktně. Emoce = 0. Technické zpracování Endgame je úplně stejné a stejně nudné jako Infinity War. Akce je na podobný spektákl sice tak akorát, ale je nevýrazná, až je to do nebe volající. Na něco, co by se dalo nazvat epickým zapomeňte s předstihem úplně. A když si pak přečtete, že Russo brothers jsou visionary directors, odpadne vám z huby jen suché What The Fuck. Momenty, kdy se mají dle tvůrců ocitnout na hraně života a smrti, by potom měl být zařazeny do filmových učebnic jako odstrašující příklady napětí. Vyumělkované jako všechno v tomto univerzu a jako přitěžující okolnost jsou tomu všemu prvoligoví herci, kteří se v některých případech sami dostali do slepé uličky svého hereckého projevu. Roberta Downeyho budou brzy za jeho Starka parodovat a Mark Ruffalo, ač výborný herec, je jako Hulk úplně mimo. Thorův účes a fórky ani nekomentuju. Když své dojmy shrnu, připravte se na tři hodiny žvanění o ničem, výbuchů a explozí o ničem a na konec nekonec ostatně jako vždy. Pokud máte rádi filmy... jinak, pokud máte rádi příběhy, které vám v hlavě zůstanou, budete nad nimi přemýšlet, nebo si budete před spaním promítat v hlavě tu kulervoucí akci, kterou jste právě viděli, tak jste právě neviděli a ani nikdy nechcete vidět Avengers: Endgame. Já tenhle svět definitivně opouštím a znovu nahlas řvu: Marvel SUCKS, DC RULEZ. 30%

Ajtakrajta... i mistr tesař se utne, respektive mistři tesaři. Ang Lee jako všem žánrům otevřený, za všech okolností interesantní režisér a Will Smith jako zaručený hitmaker s vytříbeným čichem na dolárky generující projekty, které zároveň garantují řemeslnou kvalitu. Tak ani jedno v tomto případě neplatí. Začátkem Gemini Man sice nakousne zvědavost diváka směrem "co bude dál", ale dál je jen dějově předvídatelná a tuctová story o geneticky neutěšené budoucnosti. Willovy omlazené klony působí v mimice "gumově" a celá CGI v mnoha scénách přepadla přes pomyslnou hranu "uvěřitelnosti", kterou netolerujeme už ani u videoherních trailerů, natož u filmů. Skřípe to na všech úrovních a to u Anga zažívám poprvé. Tenhle projekt mu nesedl. 45%

Po delší době jsem se rozhodl si vypláchnout mozkovnu jedním koncentrovaným Marvelem a nakonec to takový vopruz nebyl. Hodně tomu pomáhá Samuel L. Jackson, jehož Fury tady dostává konečně prostor, který si zaslouží a i Brie Larson ve svých superhrdinských elsťákách působí sympaticky. Horší už to je s docela nijakým příběhem, které chybí dominantnější kontury zla a nějaké ty motivace pro všechny. Ono se vlastně nic zásadního nestane. Tedy krom toho, že Fury přijde o oko :-). Typického záporáka tady vlastně taky nenajdete a ve vztahu k tomu, co jsem řekl na začátku je tohle škoda, protože jinak je to zábavný film, který příjemně narušuje moji averzi vůči Marvelu posledních let, ale zase trochu zapomíná, že dobré postavy nestačí. Chce to i příběh, který buď kule urve, čili kulervoucí, nebo alespoň předvede uvěřitelné drama, které s těmi postavami rádi prožijete. I tak ale jde o pohodové dvě hodiny, které nevnímáte jako promrhané. 69%

I v roce 2019 lze natočit formátem i obsahem inovativní sci-fi o mimozemské invazi. Rupert Wyatt mě před lety doslova uzemnil svým rebootem Opičí ságy a Captive State jen potvrzuje jeho ambicióznost. Psychologický náhled na lidstvo, které pod vlivem zkorumpovaných a diktátorských struktur ztrácí i svou poslední tvář, což je tím více bizarní, že jde o naši konfrontaci s vesmírnými vetřelci, zde dostává až nepříjemně reálné kontury a dávno pryč jsou ty časy, kdy jsme si mysleli, že Emmerichův ID, bude pro lidstvo dostatečně snadným návodem se s invazí emzáků popasovat. Dokázali by lidé tahat za jeden provaz, nebo by jejich úsilí vyšumělo do ztracena pod vlivem ekonomických zájmů a individuálního prospěchu pro elity. Captive State s těmito motivy pracuje v módu pro náročnějšího diváka, a přestože mu k dokonalosti něco chybí (na jedno shlédnutí je docela složitý), jde o intenzivní mimozemský teror, který v hlavě zanechá touhu si snímek buď pořídit do sbírky, nebo si ho pustit za pár dní ještě jednou. Myšlenkově nabitý scifáč, který nešetří naši společnost, ani mozkovnu diváka. 85%

Neskutečná těžká, věcná, emocionálně vypjatá exkurze do jedné z nejčernějších kapitol světových katastrof, které jsme v novodobé historii zažili. Ta deka, která mě postupně zcela přikryla se dá svou tíhou přirovnat k vrcholným filmům zpracovávajícím holokaust, u kterých je vám také ouzko a polykáte na sucho veškerou hrůzu, která na vás z plátna, případně z telky zírá a pohledem neuhne. Chernobyl je svým pojetím neústupný a nekompromisní. Ohlušující decibely přidává audiovizuálnímu prožitku soundtrack islandského zázraku, Hildur Guðnadóttir, která přesně svou jedinečnou kompozicí, vyhloubí kráter do centra vnímání každého diváka. Bude vás z toho bolet hlava, budou se vám v makovici prohánět spousty myšlenek, budete pociťovat lítost a soucit vůči lidem, kteří jakkoliv v Černobylském neštěstí sehráli svou roli. Tvůrčí tým Mezin/Renck natočili více než pětihodinové veledílo, během něhož možná pocítíte nepříjemný pocit, který jste vůči našemu vzdálenému, východnímu sousedovi už dlouho necítili. Obsahově dokonalé, emocionálně zdrcující. 100%