fiasko

Známka: A+; „Is it just me or is it getting crazier out there?“ Joker se zaměřuje na stvoření nejikoničtějšího záporáka DC, který se chce z osobních a dalších důvodů stát symbolem anarchie (pořád čekám až mi na YouTube konečně vyskočí video - Jordan Peterson: Joker and The Fatal Flaw of The Radical Left - Analysis). Předtím než se hlavní (anti?) hrdina, Arthur, stane oním klaunem, prožívá velmi ponurý a monotónní život duševně nemocného člověka, jehož tolerance sestupně upadá po každé nepříjemnosti, co zažije. V podstatě je to příběh muže pomalu se propadajícího do svého šílenství. Kolem Jokera se vybudoval relativně velký hype. Už jenom proto, že komiksový snímek vyhrál hlavní cenu zlatého lva na festivalu v Benátkách, z Jokera dělá opravdu něco výjimečného. Ovšem se nejedná o první dospělý komiksový počin. Fox ve spolupráci s Marvelem nám nedávno přinesli dva díly Deadpoola a komorního Logana, i přes svůj R rating se výsledně jednalo o velké trháky. Warneři a DC tedy konečně po těch DCEU otřesnostech vydali svůj první mládeži nepřístupný snímek (který díky bohu do DCEU nezapadá). Opravdu málokdy se stane, že jdu do kina s velmi, velmi vysokým očekáváním a filmu se nějak podaří, ho ještě předčít. Hlavní postava, Arthur, chodí pravidelně na terapie, bere prášky a doma žije se svou nemocnou starou matkou, byť doufá, že se „jednoho dne“ stane úspěšným stand-up komikem jako jeho největší vzor Murray Franklin (Robert De Niro), který má vlastní televizní pořad, jenž Arthur pravidelně se svou matkou sleduje. Typické prvky komiksového žánru jsou ponechány na absolutním minimu, téměř neexistující. Pokud byste Jokera pustili komiksovému laikovi, díval by se na snímek s vědomím, že sleduje komorní psychologické drama, a Joker tohle přesně je. Je osvěžující konečně vidět temnou a syrovou stranu Gotham City. Městu vládne průmysl Waynů, a.k.a. Batmanova rodina. Waynové jsou zde paradoxně vyobrazeni jako „ti zlí“ a utlačující společnost. Joaquin Phoenix se nachází přibližně v 98 % záběrech filmu, z plátna téměř nikdy nesleze, a pokud ano, jedná se o městské záběry. Díky close-upům je divák s postavou maximálně spojen na všech možných úrovních při Joaquinově one man show. Aby to všechno fungovalo, bylo bezpodmínečně nutné, aby fungovaly herecké výkony. Phoenix naštěstí dává do své role všechno a i De Niro je příjemným překvapením (i když je ho tam málo). Audiovizuální stránka filmu je čistě luxusní, s tím, že některé záběry dokonce působí jako olejomalba. Perfektní práce s osvětlením a barvami dodávají snímku velmi retro vzhled poctívající Scorseseho Taxikáře či Krále komedie. Soundtrack Hildur Guðnadóttir je doslova perfektní – použity byly nástroje jako cello, basy anebo nepřeložitelný halldorophone. Ve filmu jsou taky slyšet staré hity od Gary Glittera nebo Jimmy Duranteho. V současné době korektně šablonovitého a nudně repetitivního Holywoodu je Joker pro dnešní kinematografii potřebným snímkem. Joker je temné mistrovské dílo, které se nebojí řešit vážné či kontroverzní témata a svým šetrně podávaným obsahem překonává většinu současných dramat i mimo komiksový žánr. Proto si zasluhuje maximální hodnocení.

Známka: A+; „I’d rather die drunk, broke at 34, and have people at a dinner table talk about me than live to be rich and sober at 90 and nobody remember who I was.“ Ačkoli zde „Whiplash“ spadá v žánrových kategoriích do „hudební“, tak to paradoxně není film o hudbě. Hlavně tu jde o psychologický (i fyzický) souboj dvou velikánů, kteří prahnou po nedosažitelné dokonalosti. Činy, kterými se ženou za svými ideály, divák bude nejednou sledovat se sevřeným žaludkem. Dravá Chazellova režie člověka ihned uhrane, nenechá dýchat a nepustí ho. Nezávislý art-film „Whiplash“ strhujícím audiovizuálem a gradujícím tempem dokáže ohromit i masové publikum. Andrew Neiman (Miles Teller) se ze začátku jeví jako sympatický, lehce nebohý devatenáctiletý mladík, se kterým se moc lidí nebaví a jeho hudební mentor ho k tomu týrá. Většina tvůrců by Andrewa jako takto idealizovaného hrdinu ponechala, Chazelle si však i zde dokáže zachovat svou původní vizi a být originální. Z hlavního hrdiny se totiž postupně stává čím dál větší kretén. Obsesivní bubeník, jenž by nejradši třískal paličkami do bubnů 24/7 se rázem propadá do jámy svého hovadství – kvůli svému snu. Opouští třeba svou přítelkyni a je lépe vidět, že o lidech si Andrew dokáže udělat velmi rychle obrázek a tím rychleji je i odsoudit, což je samotným důvodem, proč nemá mnoho přátel. Herecké výkony ústředního dua jsou čistě špičkové, zejména J. K. Simmons, Terrence Fletcher, v roli totálního Full Metal Jacket sráče, který po studentech hází činely, se do postavy plně vžil a jeho nadávky jsou leckdy takový bizár, že jejich originalitě se divák nesčetněkrát zasměje. Zajímá mě pouze jediná věc… kdo vzal tu složku?

Známka: A+; „Here’s Johnny!“ Můj nejoblíbenější Kubrick a momentálně nejoblíbenější horor vůbec. Dokonalá hra s divákovou psychikou výborně kombinuje psychedelicky znepokojivé scény s ještě šílenějším Nickolsonem a hrůzně pomatenou Shelley Duvall. Celé dění ukotvené v nenormálním hotelu dodává filmu potřebný pocit sklíčenosti. Během ubíhající stopáže člověkem rezonuje úzkost a paranoia, když je konstantě pod náporem režisérova audiovizuálního teroru, vypointovaného k dokonalosti. Jack Nickolson je naprosto perfektní a démonický v roli otce, kterému každou chvíli rupne v bedně a stane se oním ikonickým magorem, vražedně pobíhajícím se sekerou. Vím, že Stephen se dodnes svéhlavě mračí, kdykoliv mu někdo připomene Stanleyho, ale vypadá to, že většina je pořád z filmu nadšená a je jim to jedno, včetně mě.