fiasko

Známka: B; „May thy knife chip and shatter.“ Soudobý fenomén jménem Duna. K první Duně jsem měl po prvním zhlédnutí dost indiferentní postoj, na druhý díl jsem se ale těšil. Villeneuve pro svou Dunu volí svůj specifický styl, založený primárně na vizuálním vyprávění, který prostě ne každému sedne – člověku zbývá se na to buď naladit, nebo se na to po celou dobu stopáže prostě nenaladí. Když tento styl někomu nesedne, tak já tomu vlastně rozumím, protože s první Dunou jsem měl podobné problémy, ale myslím, že jsem si k tomuto stylu již dokázal najít svou cestu.  Villeneuve svým stylem skutečně dost vybočuje z normy všech typických současných blockbusterů. Pomalejší tempo ovšem tentokrát vyvažují akčnější sekvence, které jsou opravdu pompézně a monumentálně natočené – což platí pro celý snímek. Je to opravdu ohromující podívaná, která svým audio-vizuálem musí odrovnat i toho největšího kritického kreténa, a je svou intenzitou místy spíše atrakcí než obyčejným filmem (pokud jste v kině). Vidět toto v IMAXU byl opravdu ultimátní nájeb! Greg Fraiser nepřestává svou filmografií ohromovat. V druhé Duně se opravdu každou chvíli vyskytuje nějaká úžasná vizuální vymoženost. Zimmerova hudba se nese v podobném duchu jako v první Duně, na samotný poslech sice není, ale k filmu pasuje velmi dobře a daří se jí dotvářet dunící atmosféru snímku. Villeneuve výborně pracuje s kontrastem a se samotným měřítkem – divák opravdu vidí, jak ohromné jsou jednotlivé struktury v poměru s malými lidmi. Vizuální efekty jsou obdivuhodné v tom, že člověk zde nepozná jakékoli CGI, vše působí realisticky a zemitě – jednotlivé objekty jsou záměrně zahaleny a nasvíceny realistickým světlem, tudíž nejsou zcela dobře vidět a jsou zároveň rozostřené (většina moderních blockbusterů naopak všechny své CGI kosmické lodě zobrazují “perfektně” (nerealisticky) nasvícené). K tomu máte tak hvězdný casting, kde se vyskytuje jedno ikoničtější jméno vedle druhého. Timothée Chalamet, Zendaya a Javier Bardem jsou pochopitelně úžasní. Pro hodně lidí bude ale nejspíš nejvíce zapamatovatelný titulní záporák hraný Austinem Butlerem (nejde ho vůbec poznat), který spadá do kategorie typických bezemočních sociopatů – něco jako kdybyste zkřížili Ramsayho Boltona z GOT a Gluma z LOTRA. Josh Brolin v průběhu stopáže přibíhá na posilu a je velmi milým přídavkem. Skarsgard v roli Barona je ve filmu o něco více než v prvním díle, ale pořád je ho tam málo. Florence Pugh tady taky moc není, její postava slouží primárně k usměrnění příběhové linie Taky je dobré, že vztah Zendayi a Timothéeho je zde dost přirozený a není to naštěstí vůbec na sílu tlačeno nebo cringe. Knihy jsem nečetl, což samozřejmě beru jako jistý handicap v mém pokusu o kritizování filmu, ale stejně musím něco vypíchnout. Některé dějové linky jsou během stopáže trochu zbytečně uspěchány, a tudíž i neprozkoumány, což poté výrazně podlamuje nohy vážnosti některých následujících scén. Někdo může říct, že postavy svým neustálým monotónním mluvením a promlouváním působí, jak strojení panáci – to je ale součástí stylu a atmosféry s nádechem eposu, kterou Villeneuve charakteristicky zvolil pro svůj film, takže se na to divák musí naladit.

Známka: B; Ve filmu dost možná žádná reálná nadpřirozená entita nefiguruje, samotný Babadook zde totiž nejspíše vystupuje jako tulpa. Dalo by se říci, že Babadook má tady v podobě tulpy znázorňovat depresi/smutek titulní postavy. No a čím více se snažíte svůj smutek vytěsnit, tím je výsledně silnější – totéž se promítá do postavy Babadooka. Film vůbec nevyužívá jakýchkoli hororových klišé v podobě cákanců krve a neinovativních jumpscarů, naopak všechny tyto zvyklosti bourá. Jde o psychologický horor, jehož hlavním motivem je, že největšími lidskými strachy jsou strach z neznáma a strach z naší mysli. Strach je ale subjektivní a dost lidí, co se na film Babadook podívají, se třeba nebudou vůbec bát. Snímek má hodně dynamický náboj, jednotlivé scény jsou skokovým střihem přerušeny a divák je následně přesunut do nové scény – není třeba se tedy bát pomalého tempa. Nespočet kamerových fíglů a dobrá práce se střihem výsledně tvoří precizní režii, kterou si Jennifer Kent dokázala utvořit svůj osobitý styl. Pro Australanku Jennifer Kent dost povedený debut a Essie Davis v roli zničené matky je super – na Oskarech samozřejmě nebyla ani nominovaná.

Známka: D; Je samozřejmě skvělé, že studio A24, reprezentující artové odvětví filmového průmyslu, dokázalo přitáhnout do kina masy lidí. Problémem však zůstává, že tento film bohužel nenaplnil má, všemi médii vyvolaná, očekávání… stal se právě úplný opak. Režisérské duo, Kwan a Scheinert, spolu již zplodilo jedno podivuhodně šílené dílo, Švýcarák, o kterém pořád nevím, co si mám vlastně myslet. Tato dvojice si řekla, že Švýcarák bylo málo a rozhodli se onu random-meta šílenost vystřelit do astrálních výšin, přitom si něco šlehnout a plně se nechat unášet proudem fantasie… a tak vzniklo Všechno, všude, najednou. Je rozdíl mezi přijitím s něčím originálním formou chytře promyšleného kombinování několika nahodilých prvků tvořících kompaktní celek a splácáním několika různých prvků dohromady bez nějaké souvislosti a většího smysluplného významu a následovným tvářením se, že stojíte za novou klasikou surrealisticky-dadaistického žánru. Všechno, všude, najednou se v jádru celé rozpadá, protože to megalomansky pracuje s milionem různých aspektů a výsledně se filmu nedaří efektivně pracovat ani jedním z nich. Chápu, že téma multiversa je teď dost populární a potenciál těchto typů příběhů a vyprávění je takřka neomezený, způsob jakým je to zde ale ztvárněno, prostě nefunguje. Po finančním úspěchu Všechno, všude, najednou a výhře Oskara za nejlepší film, to vypadá, že se tento styl příběhů a vyprávění stane novým standardem, což nemusí být nutně špatně, jen ať je to příště prosím lépe uděláno… (Pokud se někomu tento film líbil, tak to samozřejmě respektuju, toto je jen můj názor a odůvodněná argumentace, proč se mně tento film právě vůbec nelíbil.)

Známka: B; „But if you had regular hands, you’d be like everyone else.“ Kdyby to nerežíroval Tim Burton a nehrál v tom Johnny Depp, tak by dost možná šlo o naprostou kravinu. Samotný scénář může ve své podstatě působit neuvěřitelně banálně, Burton ale dokáže vzít i takto prostý děj a podat ho svým pohádkově temným stylem. Banalita je cíleně samotným motivem filmu - všechny postavy vlastně působí jako bizarní chodící panáci, ovšem svět, ve kterém se film odehrává, ve své podstatě bizarní je, čili to vše do sebe zvláštním způsobem zapadá. Johny Depp je jako paralela mírumilovného Freddyho Kruegera bravurní a celý snímek nese. Skvělá Winona Ryder svou princeznoidní přítomností zase tvoří samotný (asi potřebný?) prvek filmu, týkající se nešťastné lásky.

Známka: B; „I need to know that I have done one thing right with my life!“ Aronofskyho další snímek odpovídá již dosud známým režisérovým motivům, kde se dostává pozornosti vážným a tragickým tématům, která jsou následně promítnuta na titulních postavách. Velryba je, stejně jako Otec, adaptací divadelní hry, v obou případech se tedy celý film odehrává pouze v jednom bytě a středem pozornosti je tragická postava, s kterou klaustrofobně zůstáváte po celou stopáž. Aronofsky se rád snaží zobrazit fatální následky čehokoli - předtím to bylo například užívání drog. Zde si zvolil jako stěžejní motiv obezitu a přejídání se. Darren i sem vkládá téma náboženství a bible jako takové, což je pochopitelně to, co často hodně lidí u jeho projektů triggeruje. Velryba je opravdu temné depresivní heavy drama, které si udržuje stejnou temnou a ponurou atmosféru, jež se však překvapivě během stopáže nestává nijak monotónní či repetitivní. Tvůrci také velmi kreativně pracují s venkovním prostředím - po většinu filmu venku prší a je zataženo, pouze na konci můžeme vidět skrz závěsy prosvítat slunce; počasí zde totiž určitým způsobem odráží Charlieho momentální psychické rozpoložení. Brendan Fraser je samozřejmě naprosto úžasný, velký respekt že měsíc zvládl nést tunový prostetický oblek, aniž by si přitom nezničil páteř. Charlieho postava, adorující Melvillovu Bílou velrybu, je pomyslným majákem v kontrastu s chladným zbytkem postav, protože i přes všechny hrozné věci co se mu staly, z něj konstantně vyzařuje pozitivní energie, což je jistým způsobem obdivuhodné. Charlieho povaha je zde vykreslena tak, že mu dcera může do obličeje říct, že je ten největší hajzl a on ji i přesto nepřestane mít rád, zachová si svou neoblomnou pozitivní energii a dál bude věřit, že obecně jsou lidé úžasní. Sadie Sink je mladá vzestupující hvězda a doufám, že se na herectví nevybodne, protože má opravdu talent a chtěl bych ji vidět v dalších podobně laděných projektech - její postavu se tady sice dá rychle odsoudit jako podlou mrchu, ale v průběhu filmu postupně zjišťujete, že její chování je zčásti ospravedlněné. Hong Chau, Charlieho pečovatelka, je taky skvělá a Ty Simpkins v roli pseudojehovisty jakbysmet. Co mi ovšem vadilo (někdy více, někdy méně), je vlna na mě až moc silou vraženého patosu a sentimentu. Emotivní scény se mnou sice hnuly, ale tato část mě se příčí s mou další částí, která by přece jen ocenila méně agresivní tlačení na pilu, že divák musí brečet. Celková Aronofskyho vize, stojící na pevném režijním uchopení, luxusní kameře a brilantních hereckých výkonech, ovšem dokáže zčásti zastínit i tyto zřetelné problémy.

Známka: D+; S čtvrtým Thorem Marvel stvrzuje svůj momentální status definitivního úpadku. Předchozí díl, Thor: Ragnarok, byl skvělým updatem postavy a přinesl do franšízy správný balanc waititovského pestrobarevného humoru a absurdna s povedeně zpracovanou hlavní dějovou linkou. Tady je to už ale opravdu ujeté na 300 % a není to vůbec tak elegantně vyvážené jak předtím. Něco jako flambování crème brûlée, ze začátku dobré, ale když to už přepálíte, máte před sebou nepovedenou blemcanici. Celý film je v podstatě už jenom parodie a z boha hromu se oficiálně stala chodící karikatura, u které kvůli vtípkům už téměř vůbec není respektována jakákoli vážnost postavy a příběhu. Vše tomu nasazují korunu ještě příšerné vizuální efekty a bizarní kostýmy (chvílemi to fakt působí jak amatérský sketch). Je to trapné, debilní a vrcholně nevtipné. Strážci Galaxie tam slouží jen jako počáteční cameo, žádnou významnou roli ve filmu nemají, takže se na nic netěšte. Hlavní záporák Bale sice designově dobrý, ale jinak taky žádná sláva a jde jenom o další nevyužitý element filmu. Ach jo.

Známka: B+; „What's the matter? Lives flashing before your eyes?“ Kocour v botách z roku 2011 byl podle mého názoru nezaslouženě negativně onálepkován, rozhodně se nejednalo o žádné veledílo, ale nešlo určitě o špatný film či o prostý dvourozměrný spin-off Shreka. Když jsem před 9 měsíci s nechutí shlédl první trailer k tomuto pokračování, vnitřně jsem se už tehdy smířil s tím, že se bude jednat o další soudobou šablonu mířenou hlavně na dětské obecenstvo… Ještě že jsem neměl pravdu. Po 11 letech je tu sequel, u kterého by pro tvůrce nebyl býval sebemenší problém z toho udělat čistý cash-grab. Při čtení prvních reakcí jsem byl tedy až v extázi, když jsem zjistil, že se nejen tento scénář neodehrál, ale také že nový Kocour v Botách je prý nečekaná bomba. Různé extatické recenze ve mně možná vyvolaly až moc ohromná očekávání, a proto jsem teď asi i lehce zklamán, ale pořád lze snadno konstatovat, že druhý Kocour v Botách s přehledem poráží valnou většinu animáků roku 2022 (Pinocchia jsem ještě neviděl). Není to pouze očekávaně film zábavný a napínavý, ale překvapivě i film existenciální (a dospělejší). Hlavní meritum a vlastně i poselství filmu může být sice pro někoho trochu cheesy, ale tyto aspekty jsou podány ve velice unikátní formě, která se mi strašně líbila. Celé to ještě podtrhává úžasná animace kombinující styl Spider-Verse a styl olejomalby. Ze začátku načrtnout kocoura jako namyšleného jedince, který bezstarostně zahodil svých osm životů, a nyní už má pouze jeden, je geniální set-up a ono počáteční ticho před bouří. Film se totiž zabývá samotnou otázkou smrtelnosti, což ještě více ztvrzuje titulní ARCIPADOUCH! I přesto, že tento zlovlk ve filmu vlastně moc není a působí spíše symbolicky jako podobenství nežli jako skutečně živoucí charakter, tak se dle mého jedná o jednoho z nejlepších animovaných záporáků, co jsem kdy viděl. On je skutečně tou nejlepší částí filmu a scény s ním mohou být pro malé děti opravdu děsivé. Musím říci, že mě ale zčásti z děje vytrhával někdy trochu silou vražený humor – tvůrci se tímto zřejmě snažili uklidnit rodinky v sále s tím, že se pořád dívají na rodinný film, aby dětem z hlavy mohla na nějakou dobu vymizet postava Vlka. Viděno v originále bez titulků.

Známka: B; Hype u této Pixarovky mě trochu minul. Chápu zdejší vysoké hodnocení, obecně jde totiž o velmi atmosférickou a dojemnou Pixarovku. Má to fakt skvělou vtahující atmosféru, zejména říše mrtvých - až zamrzí, že onen noční svět, plný pestrobarevných světel, slouží pouze jako výborné pozadí a není ještě trochu více prozkoumán. Celá story je dobře zpracovaná, není ovšem ničím neobyčejná a i samotný twist se záporákem není nic šokujícího, což by vám ale mohlo být jedno, kdybyste měli ve filmu postavy, na kterých vám opravdu záleží. No a to je vlastně můj hlavní problém - s postavou hlavního hrdiny jsem se nijak zvlášť nesžil, ani s vedlejšími postavami. U některých scén, kde jsem měl brečet, to se mnou tedy nic neudělalo. Coco je vlastně zčásti mix několika věcí, co už jsme viděli x-krát předtím v jiných animovaných filmech. Se všemi zmíněnými problémy můžu říct, že žádná epesní událost se pro mě nekoná, je to ale pořád nadprůměrný animovaný film. Pixar Animation Studios je stále zárukou kvality.

První díl byla pravděpodobně ta nejlepší věc, jakou jsem v poslední době viděl. Tudíž jsem kompulzivně dal přehrát další epizodu a extrémně naladěn si říkal, že jestli to takto půjde dál, bude to jeden z vůbec nejlepších serošů ever. Pak ale přišlo zklamání. První epizoda totiž působí jako vytrhnuta úplně z jiného seriálu a tempem a obsahem nerezonuje se zbytkem minisérie. Hned zjistíte, že další části nejsou tím, čím vás upoutala a navnadila ta první. Ve skutečnosti jde o velmi pomalou zpověď tragické minulosti a současnosti hlavní postavy Patricka. Jistě, nápad to může být dobrý a já nutně nekritizuji náhlou změnu a pomalejší tempo. Já mám problém s tím, že obsahově nejsou zbylé čtyři epizody ničím zvlášť originální nebo zajímavé, čím by seriál vybočoval z obyčejného konverzačního dramatu, kterých je už více než dost. Přišlo mi, že se celé dění, nejen ohledně rodinných trablů, ale obecně, dalo odvyprávět mnohem zajímavěji s tím, že jednotlivé dějové linky potřebovaly ještě vypilovat. Konstantní prostřihy mezi současností a minulostí je určitě kreativní styl vyprávění, byť je to opět lehce nevyužité a tvůrci si s tím nevyhráli tak, jak mohli. Lze ovšem bez rozmyslu prohlásit, že Benedict Cumberbatch, který celou minisérii nesl, podal vskutku mistrovský výkon a řadí se mezi nejlepší herce své generace.

Známka: B+; *SPOILERY!* Dle prvních ohlasů po celém internetu to vypadalo, že tu máme po Endgame další kulturní událost tisíciletí. V jádru jde sice o další Marvelovku, která ovšem vyniká svým šíleným fan servicem. Dlouholeté marvelácké putování vyvrcholilo grandiózním crossoverem - vrací se záporáci z předchozích Spider filmů posledních dvaceti let, a nejen oni, ale i samotní představitelé předešlých Spider-Manů. Zformovala se vysněná Sinister Six, která bojuje proti Hollandovi, Maguirovi a Garfieldovi. Skalní fanoušci při tomto zjištění zjevně zemřeli v sále na zástavu srdce. Ano, je šílené, že něco takového opravdu vzniklo. Především jde ale o to, aby se jednalo o povedený film a nepošpinili se předchozí díly různých Spider-Manů. S odstupem času totiž v člověku upadá prvotní euforie a výchozí šok ze Spider-Man: Bez domova, a uvědomuje si, že se o tak geniální jasnozřivost přece jen nejedná, pouze o velmi povedeně zpracovaný fan service. Je to s přehledem nejlepší díl celé Hollandovy trilogie, která překvapivě žádný fatální zádrhel neměla. Stálým problémem je ovšem sterilní Wattsova režie, kvůli které mnoha scén, zejména akčních, nepůsobí dosti inovativně - když to porovnáme s akčními zemitými sekvencemi bratrů Russo, tak to je jako nebe a dudy. Souboj na mostě s Octopusem a dvakrát duel s Goblinem, tyto akční scény byly skvělé, ale jinak teda žádná sláva. Radost mi udělali navrátivší padouši, kde Willem Dafoe, Green Goblin, s přehledem zacloňuje zbytek skupiny záporáků a svým šíleným kukučem charismaticky velel celé jejich sebrance. Potěšil i omlazený chapadlovitý Molina. Blesk McQueen a „Písečňák“ už tak zajímaví nejsou, ale furt si ve filmu našli své místo, na rozdíl od Lizarda, jenž působil dost dodatečně. Peter se tentokrát musí potýkat s realitou, že je nyní veřejně známá osobnost a obecně řešit dospělácké problémy a skutečně se stát Spider-"Manem". Peterovo niterné klání je zpracováno tak, jak lze s manýrou MCU očekávat, ovšem v rámci možností to funguje. Pak je tu kontroverzní scéna s Dr. Strangem, když Peter udělá "blbost", kvůli které vlastně máme tenhle film. Jasně, jedna část lidí může namítat: „Proč se chová ten Hollandův Parker jak masivní sobeckej hajzl?“ Druhé uskupení však může oponovat: ,,Protože je to ještě impulzivní teenager a mezi své morální zásady řadí záchranu i těchto záporáků.“ Já třeba taky tomuto Peterovu tahu úplně nerozumím, protože mi to přijde dost zkratkovitě provedené a málo odůvodněné, ale nechci být pintlich a zabývat se "malichernostmi", takže jsem s tím nakonec v pohodě. Pochvalu si zaslouží i zdařilý závěr, kde se pro Petera Parkera otevírá zcela nová cesta do budoucna. Klidně by to takhle v nejlepším mohlo skončit, ale ví se, že to se nestane a Tom možná bude tímto charakterem až do důchodu…