Mulosz

Charismatický Gary Cooper, mimořádně nesympatický jeho nejmenší syn (věřím, že v evropském filmu by mu nějaká ta facka přiletěla, nicméně v americké produkci by toto určitě neprošlo), děj, který se dá shrnout jednou větou, minimum akcí a pomalejší tempo snesitelné díky oku lahodící mizanscéně. V těchto pěti bodech by se dala shrnout charakteristika tohoto snímku, který byl dosud nejslabší, který jsem od W.Wylera viděl.

Hodnotim jen treti povidku, ta mi sedla.

Pri predvcerejsim Brakfestu ve Vysocanech (27.11.2010) jsem pri projekci tohoto dekadentniho dila zacal chlastat panaky, coz je myslim nejvystiznejsi charakteristika tohoto filmu, jehoz existenci se zdrahate uverit, dokud jej neuvidite na vlastni oci. Ale to zaverecne sousosi stalo za to vydrzet tu hodinu a pul utrpeni:-)

Karel Michael Walló byl další zaprodanec poúnorové filmové ideologie, ne však tak obecně známý a dostupný, jeho jméno utkvělo v povědomí výhradně „díky „ filmu „Botostroj“ z roku 1954. Všichni dnes již víme, jak se komunisté stavěli k hodnotám vybudovaných za první republiky, ne jinak tomu bylo i v případě světoznámého šikovného (a taky velmi lidského) podnikatele Tomáše Bati. Ten dostal v tomto snímku na frak maximálním způsobem a došlo k téměř stoprocentnímu překroucení jeho postavy, vlastností a fungování podniku. Na místo moudrého a laskavého člověka z něj film dělá stvůru, která mírou své lidskosti nedosahuje ani té nové továrny, jakožto neživého hmotného statku. Celé toto filmové zobrazení lže, až se mu od huby práší, a mně z něj bylo poměrně nevolno.

Souhlasim s tim, ze ty dve zenske byly naprosto pekelne, ale jinak je ten film spicka mezi westerny.

Bez diskuzí by mohl tento snímek vzniknout i v dnešní době, stejně dobře po stránce narativní i technické a se stejným efektem. Holt konvence spojené s monarchistickými povinnostmi jsou odjakživa pořádnou koulí na noze a novinářská žumpa honící se za senzací, řečeno slovy Miloše Zemana, to také nemá jednoduché, když se objekt zájmu ukáže ještě přítažlivější než se mohl původně zdát.

Tu jednu hvězdičku dávám proto, že jsem se u projekce filmu královsky bavil, jinak samozřejmě toto dílo náleží po všech stránkách do kategorie "odpad". Miroslav Cikán patřil mezi režiséry, jejichž dílem bylo za první republiky několik filmů melodramatického či komediálního charakteru, které byly charakteristické pro danou předválečnou dobu jejichž umělecká úroveň nebyla zrovna na výši. Tito autoři byli posléze využívání i po druhé světové válce na sklonku 40. let a během let 50., kdy točili snímky podobné úrovně, avšak se silně propagandistickým charakterem. Prvním z nich byl Miroslav Cikán (před válkou mj. „Hrdinný kapitán Korkorán“, „Příklady táhnou“, „Karel a já“), pod jehož režijním vedením vznikl v roce 1953 ostudný film „Výstraha“ podle románu jiné režimu nakloněné osobnosti – spisovatelky Marie Majerové. Děj filmu je zasazen do let 1945-48 a má věrně zachycovat skutečné události, které však byly samozřejmě podány velmi jednostranně a ideologicky. Hrdý lid vkládá veškerý svůj čas a energii do budování továrny, přičemž jejich obětavou práci hatí sabotáž, které učiní přítrž až únorové události roku 1948. Snímek by měl nabídnout „překvapivou“ pointu v podobě odhalení záškodníka, místo tohoto překvapení a naplnění zamýšleného dramatického schématu se však opět dostavuje jen úsměv na tváři a nevěřícné kroucení hlavou. Nešlo o jediný film Miroslava Cikána, kterým vzdal hold novému režimu, již v roce 1948 se prezentoval špionážním dramatem „Případ Z – 8“, který v sobě jako první nesl model „hodní MY – a zlí ONI“. Jiným předchozím socialistickým klenotem ještě před „Výstrahou“ byla taškařice s názvem „Pára nad hrncem“ z roku 1950 či o rok později výpomoc nově se rodicímu slovenskému filmu „Boj sa skončí zajtra“. „Výstrahu“ tedy lze považovat za jakési završení této ideologické Cikánkovy tvorby. Nutno konstatovat, že završení v této podobě určitě stojí za zhlédnutí.

Jeden z nejvetsich odpadu, tvarici se jako mily a dojemny film, ale opak je pravdou. Nechapu, kde nekteri vzali, ze zde propaganda nevystupuje explicitne, asi jsem videl jiny film. Krome vyslovynch hesel a obrazu me nejvice dostala postava vezne Maliny, ktery v dole prisle na to, ze pracovat je lepsi nez krast, a stava se z nej vzorny a usmevavy udernik, samozrejme s pochopenim vsech okolo. Napadla nekoho interpretace, ze skrz tuto postavu, ktera byla umistena na sachtu kopat uhli, je mozne hledat ospravedlneni komunistu nad zverstvy, ktere provadeli nepohodlnym v lagrech? Rozpaky me provazely i z rezisera Jiriho Krejcika, ktery byl hostem promitani filmu v prazskem kine Ponrepo (24.2.2010). Kazdy musi vedet, ze pozvat nekam tohoto cloveka se predem rovna organizacnimu pruseru, nebot Krejcik se rad posloucha, nevidi si pri tom do huby a jako zaslouzily duchodce na hodinky nekouka (snad jen malou omluvou je, ze toto je spise prace organizatoru, on se pochopitelne chce vykecat, kdyz uz se tam o te hulce dosprta). Ne jinak tomu bylo i pred projekci, kde tri ctvrte hodiny recnil, k samotnemu filmu se temer nedostal a kdyz si vsiml, ze jeden divak usnul, zacal tam vsechny peskovat, ze to nikoho nezajima. Ale zajima, pane Krejciku, ja bych se rad o tom filmu neco dovedel, jaka byla Vase motivace toto svinsto tocit (toho jste se alespon letmo dotknul, nevysel Cisaruv pekar a nechtel jste umrit hlady), jake bylo politicke pozadi nataceni, co na to cenzura, kolegove, jaka byla fabulace skutecnosti atd. Kdybyste se vsak po 3/4 hodine placani o vsem jinem k tomu dostal a misto toho se tam nerozciloval na nekoho, kdo si dovolil tim byt zmozen, a svuj kvazihnev neprenasel na cele publikum, nebot jako kazdy normalni clovek v neduchodovem veku mel ten dotycny jiste za sebou nelehky pracovni den a mel jste spise ocenit, ze i po nem se prisel podivat a nezustal doma u Ulice ci estrady. Bylo mi z toho opravdu ouzko a zachranilo me kousani nehtu a upreny pohled do sedadla. Ale aby to nebylo jen na Krejcikovi, kazdy organizator musi vedet, jaky reziser je (kdyz v televizi prebira nebo predava cenu, je to na pul hodiny, na Febiofestu diskutuje resp. nadava do casnych rannich hodin), a pokud ho chce pozvat a zaroven doufa, ze si divaci uziji film, zaradit jeho prednasku az nakonec nebo alespon hodinu pred zacatkem. Vazim si kina Ponrepo a lidi kolem, jsem tam castym hostem, ale toto byl opravdu kiks, kteremu slo predejit. Dalsi palec dolu je pro postarsiho divaka, ktery nepochopil, ze pozvanym hostem neni on, otazku kladl pul hodiny, aby zaroven stihl vyjevit vse, co si pamatuje a co vi. Skoda, ze nekterym neni mozne soudem ulozit trest zakaz navstevy filmovych projekci, jako je tomu treba u sportovnich utkani. Zpet k samotnemu Krejcikovi. Pres to vsechno ho alespon cti, ze na projekci takoveho filmu vubec prisel a alespon tou jedinou vetou behem sveho sahodlouheho vykladu neprimo rekl "Sorry, ale ja jsem musel" (zajimalo by me jeste, co by rekl k Frone, ale to je vedlejsi). Napr. takovy Matula se po revoluci ztratil buhvikam, neni o nem vidu ani slechu, pokud jde o Stekleho, tam je to jeste horsi, jeho zena mu po smrti sepsala nehoraznou obhajobu a kdekoliv jsou na nej nejake vzpominky, tykaji se neskodnych filmu. Nikde se vsak nedocteme, jak Stekly vzpomina na nataceni Anny proletarky, Hrocha, Za volantem nepritel, Tam kde hnizdi capi atd. Alespon neco tedy Krejcika muze lehce slechtit, to vsak nic nemeni na jeho velke komplikovanosti. Jak tedy vidno, zazitku z projekce mam vice mimo film samotny, ale nikdo nemohl cekat, ze by snimek necim pozitivne prekvapil, clovek pred kazdym takovym kouskem jen premysli, jak moc te spiny zase zhledne a jestli to bude jeste na ironicke pobaveni, anebo rovnou na znechuceni. Zde platilo to druhe, sorry, ale musel jsem se z toho vyzpovidat.

Snímek režiséra Vladimíra Vlčka z pro československou kinematografii kritického roku 1952. Pomineme-li absolutní znesvěcení folklóru, v celkovém vyznění jde o jeden z nejstupidnějších filmů československé historie, který je plný úsečných a nevěrohodných dialogů, nefunkční kamery a toporných herců, kteří prázdné věty scénáře citují s permanentním úsměvem na tváři, který nezmizí ani v momentech, kde řeší poměrně bolestná duševní trable. Některé scény vyvolávají záchvaty smíchu, u jiných se divák naopak zase červená trapností a studem. Přesvědčivost je nulová, a to jak v dílčích okamžicích, tak v celkovém kontextu. O otevřené propagandě snad netřeba mluvit, To byl teda fakt ohavný film.

Jméno Jiřího Sequense, jakožto jednoho z nejservilnějších stoupenců komunistického režimu, není třeba dlouho představovat. Byť měl tento autor jako jeden z mála alespoň pár světlých chvilek v podobě Hříšných lidí města pražského, do povědomí diváků se zapsal především jako tvůrce ukázkových balastů oslavujících socialismus vždy a všude. Již svým debutem z roku 1951 s názvem „Cesta ke štěstí“ dal plně najevo, kudy se jeho tvorba bude ubírat. Film je zasazen do zemědělského prostředí a má nám ukázat, že rolníci, kteří svůj grunt odevzdali do správy JZD, jsou o mnoho kroků napřed než Ti, kteří (dnes již pochopitelně) hájili svůj majetek do posledních chvil. Zároveň nám snímek představuje budoucí komunistickou hereckou ikonu Jiřinu Švorcovou (jde o její druhou roli, první byla ve Steklého Temnu o rok dříve) v neodolatelné roli traktoristky. Je s podivem, že později v 70. letech některé režimní publikace tento Sequensův debut označují za nevyzrálý a málo propracovaný a dávají přednost v pořadí druhému Sequensově skvostu „Olověný chléb“ (1953). Po zhlédnutí filmu však je nad slunce jasné, že ona kvazipropracovanost je více než dostatečná, neboť dílo obsahuje veškerou debilitu, kterou do něj objektivně šlo zahrnout.